KAPITOLA 10
Mason stál na chodbě v šestém patře a prohlížel si kanceláře společnosti Escobar Import a Export.
Měli tam vystaveny orientální umělecké předměty, sošky, vyřezávané ze slonoviny a keramiku, vykládanou kovovými proužky.
Na druhé straně vstupních dveří byly vyloženy na odiv figurky, patřící od pohledu k toltécké nebo aztécké kultuře.
Dveře s dvojitou skleněnou výplní vedly do výstavní místnůstky v poněkud povrchním duchu, v níž se na skleněných policích skvěly další umělecké kousky. Vstupní dveře byly opatřeny nápisem Escobar Import a Export, pouze velkoobchod.
Mason rázně otevřel a vstoupil do výstavní místnosti. Dívka, sedící u telefonní ústředny, se na něj mechanicky usmála. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.
„Chtěl bych navštívit pana Gage, prosím.“
„Kterého? Pana Franklina Gage nebo pana Homéra Gage?“
„Franklina Gage.“
„Není tady. Je na služební cestě.“
„Tak tedy Homéra Gage.“
„Jak se, prosím, jmenujete?“
„Perry Mason.“
„Jde vám o koupi uměleckých předmětů, nebo…?“
„Tohle je osobnější záležitost,“ řekl Mason.
„Mohu se zeptat, jakou firmu zastupujete?“
„Nezastupuju žádnou firmu,“ řekl Mason. „Jmenuju se Perry Mason. Jsem advokát z Los Angeles. Momentálně jsem tu proto, abych si promluvil o zaměstnankyni jménem Diana Douglasová.“
„Ach tak!“ zvolala. „Ach ano… jistě. Okamžik!“
Zapojila linku a Mason viděl, jak rychle pohybuje rty; spojení však bylo zařízeno tak, že její slova neslyšel.
O chvilku později se otevřely dveře v zadní části místnosti a vykročil z nich svižně podsaditý, robustní chlapík, jemuž muselo být hodně přes třicet; měl tmavé, na spáncích už hodně ustupující vlasy, husté černé obočí, zpytavé šedé oči a brýle s obroučkami z želvoviny. Ústa měl sevřená do odhodlané linky.
„Pan Mason?“ zeptal se.
„Správně.“
„Já jsem Homér Gage. O čem jste chtěl se mnou mluvit?“
„O Dianě Douglasové.“
„Co je sní?“
„Je vaší zaměstnankyní?“
„Ano. Je, ale momentálně tady není. Její bratr byl vážně zraněn při autohavárii a obávám se, že ji to velmi rozrušilo. Pokud se vám jedná o její schopnost nebo bezúhonnost, ujišťuji vás, že má dobrou pověst.“
„Ani jedno, ani druhé,“ opáčil Mason. „Chtěl jsem s vámi o ní mluvit.“
„Nuže, jsem zde.“
„No dobrá,“ řekl Mason, „když chcete mluvit tady, budeme mluvit tady. Jsem právní zástupce slečny Douglasové. Co má znamenat, že jste sdělili losangeleské policii, že zpronevěřila dvacet tisíc z této…“
Gage jej přerušil rychlým gestem, při němž zvedl ruce s otevřenými dlaněmi. „Zadržte, pane Masone. Nic takového jsme neřekli.“
„Pak jste to tedy naznačili.“
„Pane Masone, tohle jistě není vhodná doba ani místo k projednávání záležitosti takového druhu.“
„Co je na té době špatného?“ zeptal se Mason.
„No víte… netušil jsem… ani jste nezavolal… nevaroval mě předem.“
„Potřeboval jste varovat předem?“
„Nikoliv nezbytně.“
„A co je špatného na tomto místě?“
„Je veřejné.“
„Sám jste si ho vybral,“ připomněl mu Mason.
Gage otevřel branku pro průchod za přepážku. „Mohl byste, prosím, zajít do mé soukromé kanceláře, pane Masone?“
Mason jej následoval po tlustém koberci mezi dalšími vitrínami, kolem dvou mladých žen, které velmi otevřeně ustaly v práci, kterou právě dělaly, a civěly na kolem procházejícího advokáta.
Gage přidržel dveře své soukromé kanceláře, a když jimi Mason vstoupil, vyzval jej: „Prosím posaďte se, pane Masone. Je mi líto, že jste s tím vůbec začínal tam, kde nás mohly slyšet děvčata z předkanceláře.“
„Nedal jste mi na vybranou,“ řekl Mason.
„No, asi máte pravdu… to mě mrzí. Neuvědomil jsem si důležitost vaší návštěvy.“
„Doufám, že už si ji uvědomujete.“
„Nuže, pane Masone, skutečností nicméně zůstává, že revize účetních knih odhalila velice závažný schodek v naší hotovosti, a za daných okolností jsme si samozřejmě chtěli zkontrolovat zaměstnance, kteří jsou nepřítomní.“
„Diana Douglasová byla jednou z nich?“
„Ano.“
„Váš strýc, Franklin Gage, je druhým?“
„No, on vlastně není zaměstnanec. Je prakticky majitelem třetiny podniku.…
