Celá e-kniha Po pohřbu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Devatenáctá kapitola
Celá rodina byla zdvořilá vůči panu Pontarlierovi, zástupci UNARCO. Jak dobře udělal, že se rozhodl představit iniciálami! Všichni přijali UNARCO jako samozřejmost — dokonce předstírali, že o něm všechno vědí! Jak lidé neradi připouštějí nevědomost! Jedinou výjimkou byla Rosamund, která se Poirota zeptala: „Ale co to je? Nikdy jsem o tom neslyšela.“ Naštěstí u toho právě nikdo jiný nebyl. Poirot jí organizaci představil takovým způsobem, že kdokoli jiný než Rosamund by se propadal studem, že nezná takovou proslulou světovou instituci. Rosamund ovšem jen neurčitě podotkla: „Zase už nějací uprchlíci. Mě už uprchlíci unavují.“ Vyslovila tak nahlas reakci mnohých, kteří ovšem byli obvykle příliš konvenční, než aby se vyjádřili takhle upřímně.
Pan Pontarlier byl tedy nyní přijat — jako někdo, kdo sice představuje určitou nepříjemnost, ale kdo tu zároveň vlastně ani není. Stal se jakousi cizokrajnou dekorací. Obecný názor byl, že ho sem Helen zrovna na tenhle víkend pouštět nemusela, ale když už je tady, je třeba si s tím poradit. Naštěstí ten podivný malý cizinec zřejmě mnoho anglicky neuměl. Poměrně často nerozuměl tomu, co jste mu řekli, a když všichni mluvili víceméně najednou, zdálo se, že je docela ztracený. Zřejmě ho zajímali jen uprchlíci a poválečné podmínky a jeho slovník se týkal pouze těchto témat. Obyčejné klábosení ho patrně mátlo. Hercule Poirot, všemi víceméně zapomenut, se opřel v židli, upíjel kávu a pozoroval je, jako kočka pozoruje štěbetání, přílety a odlety hejna ptáků. Kočka ještě není připravena ke skoku.
Po čtyřiadvaceti hodinách slídění po domě a zkoumání jeho vybavení byli teď dědici Richarda Abemethieho připraveni ohlásit svůj výběr, a když to bude nezbytné, bojovat o něj.
Prvním námětem konverzace byl nejprve spodeovský dezertní servis, z nějž právě jedli moučník.
„Já už dlouho žít nebudu,“ oznámil Timothy slabým melancholickým hlasem. „A nemáme s Maude děti. Takže nám nestojí za to zatěžovat se zbytečnými věcmi. Ale ze sentimentálních důvodů bych přece jen rád měl tenhle dezertní servis. Připomíná mí staré dobré časy. Je už samozřejmě nemoderní, a pokud vím, dezertní servisy dnes mají velmi malou cenu — ale přesto. S tím se úplně spokojím — leda možná ještě tu vykládanou komodu z bílého budoáru —“
„Pozdě, strýčku,“ prohlásil bezstarostně George. „Požádal jsem dneska ráno Helen, aby ten spodeovský servis dala stranou mně.“ Timothy ve tváři zfialověl.
„Dala stranou — dala stranou? Jak to myslíš? Na ničem jsme se ještě nedohodli. A k čemu ty potřebuješ dezertní servis? Nejsi ženatý.“
„No, víš, já spodeovský porcelán sbírám. A tohle je skutečně nádherný exemplář. Ale tu vykládanou komodu si klidně vezmi, strýčku. Tu bych nechtěl ani náhodou.“ Timothy odbyl vykládanou komodu mávnutím ruky. „Tak počkej, chlapečku. Takhle se chovat nemůžeš. Já jsem starší než ty — a jsem Richardův jediný žijící bratr. Ten dezertní servis je můj.“
„A proč si nevezmeš drážďanský servis, strýčku? Je to taky moc pěkná práce a určitě na něj máš taky spoustu sentimentálních vzpomínek. Zkrátka ten Spode je můj. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“
„Nesmysl — nic takového!“ zuřil Timothy.
Maude se do toho ostře vložila:
„Prosím nerozčiluj svého strýce, Georgi. Velice mu to škodí. Samozřejmě že si ten servis vezme, když chce! Právo prvního výběru má on a vy mladí musíte počkat až potom. Jak správně říká, byl Richardův bratr, a ty jsi jen synovec.“
„A řeknu ti jedno, mladíku!“ Timothy byl zlostí rozpálený doběla. „Kdyby byl Richard sepsal pořádnou poslední vůli, tak by rozdělení veškerého zdejšího vybavení bylo výhradně v mých rukou. Tak měl být majetek odkázán, a pokud nebyl, nemůžu než předpokládat nečistý nátlak. Ano — a opakuji to — nečistý nátlak.“
Timothy se na svého synovce zle zamračil.
„Směšná závěť,“ dodal ještě. „Absurdní!“
Opřel se, položil si ruku na srdce a zasténal:
„Tohle mi strašně škodí. Mohl bych dostat — trochu brandy?“
Slečna Gilchristová pro ni spěchala a vrátila se s malo…
