Celá e-kniha Po pohřbu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Dvacátá první kapitola
I.
Teprve po hodině složitého vyjednávání s operátory, nadřízenými operátorů a jinými, mohl pan Entwhistle konečně hovořit s Hercule Poirotem.
„Díky Bohu!“ prohlásil pan Entwhistle s omluvitelným podrážděním. „Centrála naprosto nebyla schopná se dovolat.“
„Není divu. Sluchátko bylo vyvěšené.“
Poirot to říkal tak pochmurným tónem, že jeho posluchač okamžitě zbystřil pozornost.
„Stalo se něco?“
„Ano. Pokojská našla před dvaceti minutami paní Helen Abernethieovou ležet u telefonu v pracovně. Byla v bezvědomí. Těžký otřes mozku.“
„Chcete říct, že ji někdo udeřil do hlavy?“
„Myslím, že ano. Je tu samozřejmě určitá možnost, že upadla a uhodila se hlavou o mramorovou zarážku dveří, ale já osobně si to nemyslím, a pokud jde o doktora, ten si to nemyslí také.“
„Zrovna mi telefonovala. Divil jsem se, proč jsme byli tak náhle přerušeni.“
„Tak to vám tedy telefonovala? A co říkala?“
„Před nějakou dobou se mi zmínila, že tehdy, když Cora Lansquenetová tvrdila, že její bratr byl zavražděn, měla ona sama pocit, že je něco špatně — divně — nevěděla přesně, jak to říct — bohužel si nedokázala vzpomenout, proč ten pocit měla.“
„A najednou si vzpomněla?“
„Ano.“
„A volala vám, aby vám to řekla?“
„Ano.“
„Eh bien.“
„Žádné eh bien,“ odsekl podrážděně pan Entwhistle. „Začala mi to říkat, ale byla přerušena.“
„Kolik toho řekla?“
„Nic podstatného.“
„Odpusťte, mon ami, ale to posoudím já, ne vy. Co přesně říkala?“
„Připomněla mi, že jsem ji žádal, aby mi dala hned vědět, kdyby si vzpomněla, co jí to tehdy přišlo divné. Řekla, že si vzpomněla, ale že to ‚nedává smysl‘.
Ptal jsem se, jestli se to týká někoho z lidí, kteří tam ten den byli, a ona odpověděla, že ano. Říkala, že na to přišla, když se dívala do zrcadla —“
„Ano?“
„To bylo všechno.“
„Nenaznačila nijak, koho z těch lidí se to týkalo?“
„Kdyby mi řekla tohle, tak bych vám to pravděpodobně sdělil, co myslíte?“ kysele odpověděl pan Entwhistle.
„Omlouvám se, mon ami. Samozřejmě že byste mi to sdělil.“
Pan Entwhistle podotkl:
„Budeme muset počkat, až zase nabude vědomí, teprve pak se to dozvíme.“
„To bude možná trvat dost dlouho,“ odpověděl vážně Poirot. „A možná se to nestane nikdy.“
„To je to tak zlé?“ Panu Entwhistleovi se trochu třásl hlas.
„Ano — je to tak zlé.“
„Ale — to je příšerné, Poirote!“
„Ano, je to příšerné. A proto si nemůžeme dovolit čekat. Ukazuje to, že máme co do činění s někým, kdo je buď naprosto bezohledný, nebo tak vyděšený, že výsledek je stejný.“
„Ale počkejte, Poirote. Co Helen? Mám o ni strach. Jste si jistý, že bude na Enderby v bezpečí?“
„Ne, nebyla by v bezpečí. Proto také není na Enderby. Už přijela sanitka a veze ji do sanatoria, kde bude mít speciální ošetřovatelky a nikdo, ať z rodiny nebo ne, k ní nebude smět.“
„To se mi ulevilo! Byla by mohla být v nebezpečí,“ povzdechl pan Entwhistle.
„Docela určitě by byla v nebezpečí!“
Pan Entwhistle hovořil s velkým pohnutím.
„Helen Abernethieové si hluboce vážím. Odjakživa. Je to žena velice výjimečného charakteru. Je možné, že v jejím životě jsou věci — jak bych to řekl — o kterých mlčí.“
„O některých věcech mlčí?“
„Vždycky jsem měl dojem, že je to tak.“
„Proto ta vila na Kypru. Ano, to mnohé vysvětluje…“
„Nechci, abyste si začal myslet —“
„Nemůžete mi zabránit myslet. Ale teď mám pro vás takový malý úkol. Okamžik.“
Chvilku bylo ticho a pak se zase ozval Poirotův hlas:
„Musel jsem se přesvědčit, že nikdo neposlouchá. Všechno je v pořádku. Tak tedy, chci, abyste pro mě něco udělal. Musíte se připravit na cestu.“
„Na cestu?“ Pan Entwhistle to opakoval trochu s obavami. „Aha, chápu — chcete, abych přijel na Enderby?“
„Vůbec ne. Tady to mám v rukou já. Ne, nebudete muset cestovat tak daleko. Vaše cesta vás nezavede příliš daleko od Londýna. Pocestujete do Bury St. Edmunds — (Ma foi! Ta vaše anglická městečka mají ale jména!) a tam si najmete auto a pojedete do Forsdyke House. Je to nervové sanatorium. Ptejte se po doktoru Penrithovi a vyžádejte si…
