17
Cestou od soudu Della Streetová oslovila Perryho Masona, sedícího za volantem: “Teď rozhodně mají nad čím přemýšlet, šéfe.”
“Určitě,” souhlasně přikývl Mason, “ale to ještě není všechno. Pořád zůstává neobjasněná otázka s bankovním šekem. Po čertech nepříjemná věc, protože dvě věci jsou zřejmé: za prvé je podpis pod indosamentem ve prospěch Josefiny Kemptonové padělaný a za druhé je Josefína Kemptonová asi jediný člověk na světě, pro kterého by mělo smysl ten podpis padělat.”
“Proč říkáte asi jediný člověk?” zeptala se Della. “Nepochybně jediný člověk, který z toho padělku má nějakou výhodu, je ona.”
Mason odmítavě zavrtěl hlavou: “Mohlo by to být výhodné i pro někoho jiného.”
“Obávám se, že vám nerozumím, šéfe. Co ten krvavý otisk jejího prstu na šeku?”
“Jestli nám lže, potom se jí krev na prst dostala, když zavraždila Eddicka. Pokud mluví pravdu, pak ten otisk někdo vyrobil, když byla v bezvědomí.”
“A krev?”
“Mohli jí schválně namočit prst do Eddickovy krve nebo to může být krev té gorily s pořezanou nohou. Mimochodem, myslím, že to byla ta gorila, se kterou se skamarádily.”
“Existuje nějaký způsob, jak zjistit, co se tam vlastně doopravdy stalo?”
“Něco zkusíme, Dello. Zastavím u benzinové pumpy a vy zatelefonujete do Stonehangu a zjistíte, zda je tam přítomen Eddickův bratr. Pokud vím, přiletěl z Austrálie dokončit Eddickovy transakce.”
“Co když tam bude?”
“Řekněte mu, že bych se s ním chtěl setkat a promluvit si o jedné důležité otázce,” odpověděl Mason.
“Ale, šéfe, co když vás odkáže na svého advokáta? On přece…”
“Advokát už nezastupuje jeho, ale banku, která spravuje pozůstalost.
Nechci s ním projednávat závěť ani mne nezajímají problémy rozdělení majetku. Potřebuji jeho pomoc, abych rozluštil celou tu hádanku.”
“Nesetkáme se tam s policií?”
“Je to možné.”
Mason zastavil u pumpy a řekl obsluze: “Potřebujeme si zatelefonovat a natočte mi plnou nádrž.”
Della Streetová vešla do budky, vytočila Eddickovo číslo a za minutu vyběhla zpět k vozu.
“Řekl, že vás rád uvítá prakticky kdykoliv, protože s vámi potřebuje o něčem mluvit. Jmenuje se Hermann Brandvell, šéfe. Co mu mám odpovědět?”
“Řekněte, že jedeme rovnou k němu.”
Della se vrátila k telefonu a po chvíli zavěsila sluchátko.
“Vypadá to, že se těší, až vás uvidí, šéfe. Říkal, že o vás v Austrálii hodně četl.”
“Výborně. Doufám, že se nám podaří zjistit nějaké nové skutečnosti, Dello.”
Nádrž byla plná a zřízenec čistil čelní sklo advokátova automobilu.
Mason zaplatil benzin, vyjel od pumpy a zařadil se do proudu aut ujíždějících z města.
Della Streetová, která si už dávno zvykla na šéfův styl jízdy, se pohodlně usadila na sedadle a pozorovala v bočním zpětném zrcátku automobily jedoucí za nimi, aby mohla Masona včas varovat před hlídkou dopravní policie.
Při sebemenší příležitosti Mason předjížděl automobilisty jedoucí pomaleji, a jakmile se dostali z centra, zvýšil rychlost na maximum.
“Šéfe, je přesně ta doba, kdy policie vyráží na lov šílených řidičů!”
upozorňovala Della Streetová.
“Vím,” odpověděl Mason, “ale posedla mne lovecká vášeň a chci se tam dostat, než mne to přejde.”
“Jaký lov, šéfe? Co přede mnou tajíte?”
“Když jsme se s Eddickem poprvé setkali, Dello, bylo to den před jeho smrtí. Měl jsem pocit, že je silně rozrušený. Vzpomínáte si, že měl celou hlavu převázanou? Nemohu se zbavit pocitu, že s těmi obvazy nebylo všechno v pořádku.”
Della se zamyslela.
“Nevšimla jsem si tehdy ničeho mimořádného, šéfe. Snad jenom to, že pravou stranu měl mnohem více převázanou než levou.”
“Pravá strana říkáte? Ano, zprava ho tenkrát upravila ta gorila. Na levé tváři měl modřin méně, ale…”
“Jaké ale?”
“Kromě těch obvazů vypadal jako úplně zdravý a odpočatý člověk.”
“No a co?”
Mason na její otázku neodpověděl a cele se věnoval řízení, protože rychlost, kterou letěli po vozovkou, vyžadovala opravdu maximální pozornost.
“Pokud se dostaneme do domu, držte se dál ode mne,” řekl najednou Delle.
“Cože mám dělat?” zeptala se nechápavě.
…
