KAPITOLA 4
Gertie, veselá dívka z přijímací kanceláře, vešla po špičkách do soukromé pracovny Perryho Masona.
„Proboha, pane Masone,“ oznámila uctivým šepotem, „je tam pan Addison a je zralý na svěrací kazajku.“
Mason se zašklebil. „Zvykl si, že je většinou vždycky po jeho. Řekněte mu, aby se posadil.“
„Ten si nesedne, pane Masone. Rázuje po místnosti s vyvalenýma očima. Požádal mě, abych vás upozornila, že je tady a že s vámi chce okamžitě mluvit.“
Mason odpověděl: „Nechte ho pár minut čekat, jen tak, z principu, a pak ho pošlete dovnitř.“
John Racer Addison působil dojmem rozpolceného člověka. Muž, který byl zjevně zvyklý vystupovat s autoritativní důstojností, byl tak rozčilen, že jeho jindy pečlivě odměřený krok nahradila krátká kolébavá chůze.
„Buďte zdráv, Addisone,“ uvítal ho Mason a obešel stůl, aby mu podal ruku.
Addison, zjevně mimo, mu nepřítomně potřásl rukou. „Masone, jsem v zatracené rejži – v proklatě zatracené rejži!“
„Posaďte se,“ vyzval ho Mason, „dáme se do toho.“
Addison pohlédl na Dellu Streetovou.
„Slečnu Streetovou, moji sekretářku, znáte,“ řekl Mason. „Je přítomna na všech mých poradách, dělá si poznámky a zaznamenává fakta. Můžete jí absolutně důvěřovat.“
„Nehodlám důvěřovat nikomu,“ odsekl Addison. „Už jsem důvěřoval až příliš.“
Mason se jenom usmál, posadil se za svůj psací stůl a čekal, až bude Addison pokračovat.
Majitel obchodního domu nevydržel to tiché napětí.
„Tak dobrá,“ řekl, „ať je po vašem. Ksakru, vypadá to, že každý si teď jedná podle svého.“
Della Streetová držela nenápadnou tužku nad otevřeným poznámkovým blokem.
„Tak jaké máte potíže?“ zeptal se Mason.
„Masone, vydírají mě.“
„Kdo? O jakou sumu jde? A kvůli čemu?“
„Člověk, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, chlápek jménem Dundas – George W. Dundas.“
Mason se usmál a řekl: „George W., co? Předpokládám, že Dundasova milující matka pokřtila svého syna George Washington, v naději, že se stane dalším Otcem vlasti, místo čehož se z něj vyklubal vyděrač.“
„Ve skutečnosti,“ poznamenal Addison, „je jeho prostřední jméno Whittley. Mám dojem, že ten člověk je novinář, co píše pod hlavičkou George Whittley Dundas sloupek drbů, který se, pokud vím, objevuje v jednom z časopisů. Mám tu s sebou vzorek, který jsem pro vás vystřihl.“
Addisonova pečlivě pěstěná ruka nervózně vyškubla z vnitřní kapsy vesty náprsní tašku a vyjmula složený novinový výstřižek.
„Ó ano,“ řekl Mason, přejížděje sloupek očima. „Jedna z těch snůšek drbů, jejichž úspěch spočívá v narážkách.“ Vybral náhodnou pasáž a četl. „Která mladá vdaná žena se nedávno předváděla v nočních podnicích s ‚rodinným přítelem‘? A uvědomuje si mužíček, že už byl konzultován právník v Renu?“ Mason vzhlédl a řekl: „Tento materiál poskytuje příjemné čtení lidem určitého druhu. Nemůžete říci, jestli je to pravda, nebo ne. Pokud náhodou znáte někoho, kdo je předmětem drbů, je to v pořádku, ale tahle ‚mladá vdaná žena‘, jejíž jméno je diskrétně zamlčeno, může být právě tak dobře výplodem představ George Whittleyho Dundase. Co chce Dundas od vás?“
„Já nejednám přímo s Dundasem,“ odpověděl Addison, „ale s člověkem, který se jmenuje Eric Hansell a který tvrdí, že shání materiál pro Dundase a dodává většinu podkladů pro jeho sloupky.“
Mason prohodil: „To vypadá jako něžná, vyděračská bouda. Když se do toho obujete, tak ve skutečnosti na Dundase nic nemáte. Může Hansella kdykoli zapřít.“
„Asi ano, asi ano,“ řekl Addison nervózně. „Mě nezajímá technika věci. Pokud jde o mě, je to čisté a jasné vydírání.“
„Snad abyste mi o tom něco řekl.“
Addison si přehodil levou nohu přes pravou, změnil polohu, pak dal nohu zpátky a nakonec dal nohy znovu přes sebe, tentokrát ale naopak. „K čertu,“ řekl, „nevím, jak začít.“
„Začněte od chvíle, kdy jste potkal tu pannu,“ poradil mu Mason.
Addison byl zjevně překvapen. „Eh? Cože?“
„Slyšel jste.“
„Jak víte, že to s tím má něco společného?“
Mason se jenom usmál.
„No,“ řekl Addison, „myslím, že je to stejně dobrý začátek jako kterýkoli…
