KAPITOLA ČTYŘI
Jestliže si někdo lehne a pozve vás,
abyste po něm šlapali, pak jste pozoruhodný jedinec,
když toto pozvání odmítnete.
V době, kdy jsme došli k domu, myšlenky na zločin vystřídaly myšlenky na vodu, ne k pití, ale k totálnímu ponoření. Koupání se zde provádělo tak, že sluha poléval koupající se osobu kbelíky vody, což u osoby ženského pohlaví nebylo zrovna nejvhodnější. Proto jsem dala v domě zbudovat koupelnu s elegantní plechovou vanou. Samozřejmě že se musela naplnit ručně, ale drahocenná voda se z ní vypouštěla do mojí malé květinové zahrádky, takže nepřicházela nazmar.
Když jsem vylezla osvěžená z vany, Emerson už prošel dříve zmíněnou procedurou a měl ještě mokré vlasy. Usedli jsme na verandu. Slunce se už sklánělo za západní pohoří a na tmavnoucí východní obloze se objevily první hvězdy. Nefret rozsvítila lampu a četla si. Po mém dotazu na hochy oznámila, že šli večeřet na dahabíji.
„Večeřet? A co tam budou jíst?“ podivila jsem se.
„Zřejmě totéž, co posádka,“ odtušil Emerson a podal mi sklenku whisky se sodou. „Dejte si nohy na stůl a odpočívejte, Peabodyová, vypadáte z toho dnešního cvičení trochu – ehm – ztuhle.“
Začala jsem si prohlížet dopolední poštu, k čemuž jsem dosud neměla příležitost. Evropská komunita v Luxoru se rozrůstala, zčásti aktivitami cestovní společnosti Cook a zčásti rostoucím věhlasem vhodného letoviska. Hosté a obyvatelé si vyměňovali pozvání na večeře v hotelech a na svých dahabíjích, hráli tenis a vzájemně se pomlouvali. Jak čtenář může předpokládat, Emerson touto komunitou opovrhoval.
Mezi došlou poštou byla zpráva od našeho bohatého amerického přítele Cyruse Vandergelta, jenž přijel do svého velkolepého domu zvaného „Hrad“, stojícího poblíž vstupu do Údolí králů, několik týdnů před námi. Cyrus financoval expedice v údolí mnoho let, než se nakonec vzdal své koncese a obrátil pozornost k lokalitě Drá Abú an-Naga, kde jsme objevili hrobku Tetišeri. Chudák Cyrus neměl v údolí vůbec štěstí a okamžitý úspěch pana Theodora Davise, který převzal jeho koncesi, mu pořádně hnul žlučí. V minulé sezoně tam byla nalezena nová královská hrobka Thutmose IV. Přestože byla vykradena a poničena, stále obsahovala fragmenty pohřební výbavy včetně nádherného kočáru.
Pan Davis nepatřil k lidem, které jsem velmi obdivovala, a zdálo se mi nefér, že měl větší štěstí než Cyrus. Jenže Davis měl něco, čeho se Cyrusovi nedostávalo: chytrost, s jakou aktivně zapojil do své činnosti Howarda Cartera. Howard pracoval a Davis to platil; Howard odváděl namáhavou a špinavou práci na vykopávkách a Davis přicházel, když se mu zachtělo, doprovázen hordou přátel a příbuzných. Také přejímal hojný podíl na předmětech nalezených Howardem.
„Cyrus nás zve na večeři,“ oznámila jsem Emersonovi.
„Příliš pozdě,“ odvětil spokojeně Emerson.
„Ne dneska. Kdykoliv, kdy se nám to bude hodit.“
„Ať jde k čertu,“ zavrčel Emerson.
„Nebruč. Víš, že máš Cyruse rád.“
„Má určité dobré vlastnosti,“ připustil Emerson. „Ale také má příliš rád společnost. Kdopak ještě chce mrhat naším časem?“
Listovala jsem dopisy. „Pan Davis pořádá soaré na své dahabíji –“
„Ne.“
„Připouštím, že to může být nuda, ale je to Howardův patron a horlivý nadšenec.“
„Překvapuje mě vaše přízeň vůči němu, Peabodyová.“ Emerson na mě upřel přísný pohled. „Ten muž je náfuka, arogantní ignorant. A ta ženská Andrewsová, která s ním cestuje –“
„To jsou jenom plané klepy, Emersone. Je to jeho sestřenice.“
„Cha,“ uchechtl se Emerson. „Kdo ještě?“
Schovala jsem zprávu od Enid Fraserové pod ostatní. Oznamovala, že se ubytovali v Luxoru v hotelu a že doufá v brzké setkání.
„Ostatní jsou jenom pozdravy a uvítání, Emersone. Od doktora Willoughbyho, monsieur Legraina, pana de Peystera Tytuse – hledá teď s Newberrym v Malkatě –“
„Zajímavé místo,“ poznamenal Emerson. „Musíme tam jednoho dne… Zatraceně! Nejsme tady ještě ani čtyřiadvacet hodin a už sem chodí lidé. Ach, to jste vy, Cartere. Jde o společenskou, nebo oficiální návštěvu?“
„Samozřejmě …
