KAPITOLA 10
Tichý chlad pouštní noci se rozplynul pod nárazem slunečních paprsků. Bydliště Dearborneových se zdálo zcela bez života. Zářivé pouštní slunce zalilo průčelí domu a rozzářilo bílou omítku oslnivým, do očí bodajícím jasem.
Seděl jsem v pronajatém autě, zaparkovaném na druhé straně ulice v polovině bloku, a čekal. Vstřebával jsem teplo slunečního světla a snažil se nepropadnout dřímotě.
Pokoušel jsem se kouřit, ale cigarety mě nezbavily nervového napětí a způsobovaly, že jsem se cítil ještě unavenější. Atmosféra byla prostoupena jemnou ospalostí. Zavřel jsem oči, aby si odpočinuly od jasu – a nedokázal jsem znovu zvednout olověná víčka. Mohlo to trvat deset sekund nebo deset minut. Trhl jsem sebou, nadskočil a s výčitkami se probudil. Spustil jsem okénko u dveří vozu a pokoušel se co nejrychleji vdechovat a vydechovat, abych dostal do krve dostatek kyslíku. Snažil jsem se myslet na něco, co by mě udrželo v bdělém stavu. Otevřely se dveře a vyšel Ogden Dearborne.
Zůstal minutku stát na přední verandě a natáhl ruce nad hlavu. Sklouzl jsem dolů do sedadla auta tak, že nad dolní okraj skla ve dveřích mi vykukovaly jen oči.
Pohlédl nahoru na oblohu, dolů na úzký pruh trávníku před domem, narovnal se a ještě jednou zívl. Tenhle člověk neměl na světě žádné starosti – byl to prostě inženýr, pracující jako státní zaměstnanec v podniku patřícím vládě, platil pravidelně účty, volby měl za sebou a jeho strana byla u moci, a na daně se mohl vykašlat. Nakonec se ledabyle vrátil do domu.
Pár vteřin potom, co se za ním zavřely dveře, otevřely se znovu a vyšla Eloise Dearborneová. Nemarnila čas rozhlížením se po ulici nebo okolí. Kráčela rychlými a pevnými kroky a směřovala zjevně za nějakým určitým cílem.
Seděl jsem v autě a sledoval ji. Na rohu o tři bloky dál zahnula doleva. Nastartoval jsem motor, udržoval dostatečnou vzdálenost, abych byl z jejího dohledu, a pomalu vjížděl do zatáčky.
Nyní bylo snadné udržet ji v zorném poli. Čtvrť už byla zastavěna hustěji, s obchůdky tlačícími se na sebe. Zašla do malého obchodu s potravinami. Zajel jsem krokem k chodníku a vypnul motor.
Skoro deset minut jsem čekal, než vyšla ven se dvěma velkými papírovými sáčky v náručí. Tentokrát pokračovala v chůzi jen o polovinu bloku dál. Tabulka na dveřích tam hlásala: „Penzion.“ Vyskočil jsem z auta, rychle zašel do obchodu s potravinami, koupil za deset centů konzervu s kondenzovaným mlékem a odešel do penzionu. Nějaká žena tam zametala chodbu. Podržel jsem s milým úsměvem ostentativně konzervu s mlékem a zeptal se: „Kde bych našel tu ženu, která sem právě přišla s nákupem?“
„Co se stalo? Ztratila něco?“
„Zřejmě ano.“
„Myslím, že je v bytě 2A,“ řekla. „Je to hned vpředu nahoře.“ Poděkoval jsem jí, vyšel do poloviny schodiště a počkal, dokud svištění jejího koštěte neustalo a nezaklaply za ní dveře. Potom jsem seběhl dolů, naskočil do auta, hodil mléko na zadní sedadlo a zajel k telefonu.
„Meziměsto,“ řekl jsem. „Detektivní agenturu B. Cool v Los Angeles. Mrskněte sebou.“ Elsie Brandová zvedla sluchátko skoro v téže chvíli, kdy jsem dostal spojení s centrálou v Los Angeles.
„Ahoj, Elsie, jak to jde se sex-appealem?“ zeptal jsem se.
„Mizerně. Jak se má šéfka?“
„Tu nepoznáš. Zeštíhlela na nějakých osmašedesát kilo.“
„Cože?“
„Nekecám. A navíc začíná být nesmělá.“
„Jsi opilý. Kdy se vrátíte?“
„Nevím. Poslouchej, zajdi do nějaké spřátelené redakce novin a sežeň z jejich archivu všechny informace o muži jménem Sid Jannix, který býval boxerským šampionem. V jednu dobu byl někde téměř úplně na špičce. Buď seber nějaké fotografie, nebo nechej fotografovi okopírovat nějaké snímky, budeš-li muset. Pošli mi je sem leteckou poštou. Hotel Sal Sagev.“
„Na tvoje jméno?“ zeptala se.
„Ano, nebo na Bertino. Oba jsme v Sal Sagevu. A ještě něco. Běž na Úřad životních statistik a zjisti, s kým byl Sid Jannix ženatý. Podívej se, zda někdy došlo k rozvodu. Zjisti to a pošli mi to telegraficky.“
„V pořádku. Mám tady pár lidí, toužících po naš…
