KAPITOLA 6
Koktejly nijak nepřispěly ke zlepšení atmosféry. Philipa Whitewella se zmocnila sentimentalita a dával najevo světobol. Jeho otec se na mě stále díval jako hráč pokeru na muže, který strčí doprostřed stolu vítěznou sestavu, když předtím ohlásil, že je plonk. Berta se snažila nad námi vznášet jako holubička míru a udržovat věci v hladkém běhu a dokazovala, jak báječná dokáže být, když musí.
Pro Bertu to byla nová role, stejně nezvyklá jako její relativně štíhlá silueta, kterou nám předváděla. Whitewell jaksi uspěl a zhypnotizoval ji. Náhle si uvědomila skutečnost, že je žena. Bylo třeba vyčkat, jak to zapůsobí na její obchodní úsudek. Až se nově objevený romantický povahový rys Berty Coolové střetne s její podnikatelskou chamtivostí, bude to určitě veliký třesk.
Osobně jsem se držel zpátky, nechával jsem si věci pro sebe a byl jsem ochoten mluvit o politice a zbrojení, ale vyhýbal jsem se hovoru o Corle Burkeové.
Povečeřeli jsme. Noc byla horká. Kolem pouličních lamp bzučel v soustředných kruzích hmyz. Okna i dveře byly dokořán. Domorodci i velké hloučky turistů proudili kolem jen v košilích s krátkými rukávy. Dokud jste se neopřeli o polštáře tak, že k vám nemohl vzduch, necítili jste, že se potíte. Když jste se zase potom narovnali, uvědomili jste si najednou, že máte vlhkou košili. Jinak suchý vzduch odpařoval pot, hned jak vznikl.
Whitewell zaplatil účet šekem. Zatímco čekal na drobné, Philip mi řekl: „Lame, dost na vás spoléhám.“
„Děkuji.“
„Najdete Corlu?“
„Zaměstnává nás váš otec,“ řekl jsem mu na to.
„Ale já vám nerozumím. On přece chce Corlu najít, viď, tati?“ Whitewell pravil: „Jistě, Philipe, pokud se to dá zvládnout za rozumnou dobu i cenu.“
„Ale nechápeš, tati, že to nemůže být záležitost peněz? Za tím něco je, něco zlověstného, něco strašného…“
„Nemluvme o tom, Philipe, dokud zažíváme večeři.“
„Ale slíbil jsi mi, že necháš pana Lama – to jest paní Coolovou a pana Lama – na tom pracovat?“
„To budeš muset, Philipe, ponechat na mém úsudku.“ Pohlédl přes stůl na mě. „Lame, jestli dokážete najít ten dopis a jestliže ten dopis ukáže definitivně, že Corla odešla dobrovolně, myslím, že Philip i já bychom to mohli považovat za závěr vaší práce.“
„Chceš říct, že nepřijmeš žádný názor, který bych si mohl o dopise udělat?“
„Myslím, že ten dopis bude mluvit sám za sebe.“
„Ale tati, nemůžeš to přece takhle nechat. Musíme Corlu najít. Musíme!“ Číšnice přišla s drobnými. Whitewell jí dal obvyklé desetiprocentní spropitné a strčil si zbytek peněz do kapsy.
„Nejedla jsi ani zdaleka tolik jako obyčejně. Není něco v nepořádku s tvou chutí k jídlu?“ zeptal jsem se Berty.
„Ne. Prostě nemám tak velký hlad. Ne že bych neměla dobrou chuť k jídlu. Ale nejsem prostě tak vyhladovělá, tak rozežraná, jako když jsem byla – těžší.“ Whitewell se zeptal syna: „Viděl jsi někdy některé zdejší kasino, Philipe?“
„Ne,“ odpověděl a natáhl přitom krk.
Whitewell pohlédl významně na Bertu a zeptal se jí: „Nechcete si jít s námi trochu zasázet, nebo dáte přednost tomu, že zajdete do hotelu a poradíte se se svým asistentem?“ Berta zachytila jeho pohled. „Jdeme do hotelu,“ oznámila.
Pokud jsem si dokázal později vzpomenout, bylo tehdy kolem osmé hodiny. Zašli jsme do Bertina pokoje. Zavřela a zamkla dveře. „Donalde,“ řekla mi, „bylo by lepší, kdybys mi ten dopis dal.“ Podíval jsem se na hodinky. „Nemyslíš, že mnohem lepší by bylo, abych mohl dokončit vyšetřování?“
„Vyšetřování čeho?“
„Vyšetřování o tom dopise.“
„Donalde, po čem to k čertu jdeš? Kvůli čemu chceš pro všechno na světě jet do Los Angeles?“
„Kvůli různým věcem. Zůstaneš-li ty tady kvůli podnebí, někdo by měl řídit kancelář v Los Angeles.“ Zablýskala po mně očima. „K čertu s tebou, Donalde. Přede mnou nemusíš dělat takové tajnosti. Proč se chceš dostat odsud pryč?“
„Byl to jen návrh.“
Vzdychla si. „Dobrá, ty jeden tvrdohlavej frájo, tak si jdi na ten svůj proklatej vlak.“
„Kdy tě zase uvidím?“
„Nevím, líbí se mi tady.“
„Podnebí?“
„Pochopitelně, že…
