KAPITOLA 4
Vyšel jsem znovu po schodech k bytu Helen Framleyové. Obličej mě bolel. Konečky prstů jsem mohl nahmatat, že mám na pravé straně čelisti bouli a druhou právě pod lícní kostí. Nezdálo se mi, že vypadají příliš ošklivě, ale bolely.
Zazvonil jsem a vyčkával.
Žádná odpověď.
Zazvonil jsem znovu.
Náhle se otevřely dveře vedlejšího bytu. Žena, která se mnou mluvila poprvé, řekla: „Ach, to jste vy. Myslím, že je teď doma. Měla jsem pocit, že jste zvonil u našich dveří. Co se děje? Neodpovídá?“ Řekl jsem: „Nespěchejme na ni. Třeba nemusela slyšet zvonek.“
„Hloupost! Slyším ho u sebe v bytě jako svůj vlastní. Vážně jsem si myslela, že jste zvonil u nás. Možná…“ Zevnitř bytu se ozval netrpělivý mužský hlas: „Maw, jdi od těch dveří a přestaň se míchat do cizích věcí.“
„Nemíchám se do cizích věcí.“
„Ne, moc ne.“
„Myslela jsem, že zvoní u nás a…“
„Jdi od těch dveří!“
Dveře se zabouchly.
Stiskl jsem znovu tlačítko zvonku Helen Framleyové.
Dveře se opatrně otevřely na úzkou škvírku. Spatřil jsem mosazný řetízek, který jim bránil otevřít se víc, a chladné břidlicové oči, které se na mě dívaly. Byla to dívka od hracích strojů. Pak jsem uslyšel, jak překvapeně zvolala. „Jak jste mě našel?“
„Mohu jít dál?“
„Ne – rozhodně ne – co chcete?“
„Nijak to nesouvisí s tím, co se přihodilo v Cactus Patch – a je to důležité.“ Chvíli váhala, jako by o něčem uvažovala, a pak uvolnila řetízek z drážky.
Prohlížela si mě zvědavě, když jsem vcházel dovnitř.
„Mého obličeje si nevšímejte,“ řekl jsem. „Za chvíli zase splaskne.“
„Udeřil vás pořádně?“
„To bych řekl. Připadal jsem si jako kuželky, když do nich hráč vrhne kouli. Často jsem slyšel z dálky, jak to zní, ale teď už vím, jaký při tom musí mít ty kuželky pocit.“ Zasmála se a řekla: „Pojďte dál a posaďte se.“
Následoval jsem ji do malého obýváku. Ukázala mi na křeslo. Posadil jsem se.
„Neseděla jste tady?“ zeptal jsem se.
„Ne, seděla jsem tamhle.“
Křeslo bylo ještě teplé.
„Bude vám vadit, když budu kouřit?“
„Měla bych říct, že ne. Kouřila jsem sama, když jste přišel.“ Zvedla cigaretu z popelníčku u svého křesla.
Řekl jsem: „Vyložím karty na stůl.“
„Mám ráda lidi, kteří to dělají.“
„Jsem soukromý detektiv.“
Zbledla a obličej se jí protáhl. Ztuhl ve škrobeném výrazu zdvořilé pozornosti.
„Je na tom něco špatného?“ zeptal jsem se jí.
„Nne – nic.“
„Nemáte ráda soukromé detektivy?“
„To závisí na – na tom, po čem jdou.“
„Sháním informaci o jedné známé.“
„Bojím se, že vám nemůžu pomoct. Já…“
Uslyšel jsem vrznutí pantů. Vrhla rychlý pohled za mě a potom odvrátila oči a umlkla. Na něco čekala.
Aniž jsem otočil hlavu, řekl jsem: „Nikdo vám nebrání, Side, abyste se k nám přidal.“ Uslyšel jsem za sebou rychlý pohyb a ucítil, že někdo stojí těsně za mým křeslem. „Vyložte na stůl všechny svý karty, kamaráde,“ pravil mužský hlas.
„Všechny, které se týkají vás, už na stole jsou.“
Otočil jsem se a podíval se na něho. Byl to muž v kostkovaném sportovním saku, který hrál na čtvrtdolarovém stroji. Teď jsem si všiml, že má na pravém uchu stopu po deformaci z boxu. Byl znepokojený – a nebezpečný.
„Posaďte se,“ opakoval jsem, „a přidejte se k nám. Nemám, co bych skrýval.“ Řekl: „Zapadl jste do Cactus Patch dnes večer ve špatnou dobu. Možná to byla jen náhoda – a pak…“ Přerušil jsem ho: „Nemluvte tak nahlas. Ta žena v sousedním bytě je zvědavá.“
„To bych řekla, že je,“ potvrdila slečna Framleyová.
Muž v kostkovaném saku se posadil a pokračoval: „Následujících pět minut nebudeme vůbec mluvit my. Zato budete během těch pěti minut povídat dost vy.“
„No tak tedy bude asi čtyři minuty ticho,“ odpověděl jsem mu. „Jmenuji se Donald Lam. Pracuji u detektivní agentury B. Cool. Pokouším se najít Corlu Burkeovou. Mám důvod se domnívat, že slečna Framleyová ví, kde je.“ Ve tváři mu cuklo: „Kvůli čemu ji chcete najít?“
„Kvůli jednomu zákazníkovi.“
„A nejste nějakej moc mazanej?“
„Nesnažím se o to, ale zase nejsem tak hloupý, abych prozrazoval na počkání jména našich zákazníků kaž…
