17
Della Streetová přiběhla bez dechu do hotelové haly.
„O ó ó!“ křičela pronikavě.
Recepčnímu stačil jediný pohled na její vyděšenou tvář, aby odhadl vážnost situace. Rychleji vykročil vstříc. „Co se stalo, paní Clammertová?“ zeptal se starostlivě. „Nestalo se nic… není to nic s letadlem, viďte?“
Přitiskla ruce ke rtům a zavrtěla hlavou, ale oči zůstávaly pořád vyděšené. Dvakrát se snažila promluvit, ala vydala vždy jen nezřetelné zasténání.
Úředník byl starostlivý nejen ze služební povinnosti, nýbrž i proto, že krása a smutek této křehké novomanželky na něj hluboce zapůsobily. Nezapomínal, že novomanžel opustil tu pohlednou ženušku hned na začátku líbánek. Pohladil Dellu něžně po rameni: „Má drahá mladá paní, co se vám stalo?“
„Auto!“ vydechla nešťastně.
„Auto?“
„Ano, Watsonův nový buick. Ó, a on si na něm tak zakládal!“
„Já ten vůz viděl,“ řekl recepční. „Je to úplná nádhera. Co se s ním stalo?“
„Někdo ho ukradl!“
„Ukradl? Z našeho parkoviště? Vyloučeno!“
„Z parkoviště ne,“ zavrtěla hlavou. „Jela jsem vzhůru po silnici, zaparkovala jsem při dálnici a šla na pláž. Chvilku jsem tam seděla. Myslím, že jsem zapomněla zamknout vůz. Když jsem se vrátila, byl pryč.“
„To spravíme,“ prohlásil recepční pevně. „Zloděj se nedostane přes hranice okresu, to vám zaručuji. Řekněte mi výrobní číslo vozu.“
Bezradně potřásla hlavou. Pak v náhlé inspiraci zvolala: „Už vím, co uděláme! Buďte tak laskav a zavolejte mi pojišťovnu. Adresu vím. Dali jsme si tam vůz pojistit před několika dny. Hovor přirozeně zaplatím. Oni tam mají všechno v papírech a řeknou vám to. Manžel má pojistku s sebou, tak musíme poprosit je. Vysvětlete jim laskavě, že vůz byl ukraden a oni vám řeknou číslo vozu a výrobní číslo a všechny údaje.“
Úředník zahájil akci. Chvíli hledal v telefonním seznamu, pak se obrátil na telefonistku: „Napřed mi objednejte meziměstský hovor s pojišťovnou. Pak mě spojíte s kanceláří šerifa na okresním soudu.“
Ruce telefonistky se jen kmitaly nad přepojovací deskou.
„Promiňte, že vám tu dělám takové zmatky,“ omlouvala se Della Streetová.
„Ale to je v pořádku, paní Clammertová. Mne jen mrzí, že máte pobyt zkažený takovými nepříjemnostmi. Rád ve všem posloužím.“
Zarazil se, když si uvědomil dosah své nabídky. Ztichl a zrozpačitěl.
Telefonistka se zeptala: „Pane Maxwelli, budete mluvit z kabinky?“
„Myslím, že to bude lepší.“
„Tak vám dávám hovor do jednotky.“
Úředník zmizel v kabině a za pár minut se vynořil s lístečkem, na kterém byla řada čísel.
„A teď šerifa, prosím,“ řekl telefonistce.
„Už čeká na druhé lince.“
Za chvíli se objevil a byl samý úsměv. „Vůz určitě najdou, paní Clammertová. Šerif dal avízo dopravní policii v celém státě a okresním šerifům ve Ventuře, Los Angeles, San Luis Obispo, Bakerfieldu a v Salinas. Po rádiu už běží popis a číslo vozu a všechny ostatní údaje, které jsem zjistil u pojišťovny. Hraniční policejní stanice na dálnicích do Arizony, Mexika a Oregonu už také dostaly hlášení.“
„Jsem vám tak vděčná,“ řekla. „Ach, jsem z toho úplně zničená.
Asi si zabalím a pojedu do Los Angeles. Tady si připadám tak opuštěná! Vrátím se hned po příjezdu manžela, ale sama tu bez něho nezůstanu. Chápete mě?“
„Chápu, ale neradi vás ztrácíme, paní Clammertová!“
Della Streetová si vážně přikývla k vlastnímu rozhodnutí: „Ano. Pojedu do Los Angeles,“ řekla odhodlaně.
„Kam vám máme podat zprávu, až bude vůz nalezen?“
Zamyslela se: „Nejlépe bude, když to oznámíte pojišťovně. Právní zástupce mého manžela s nimi bude určitě ve styku. Vlastně se nestalo nic tak hrozného, že? Pojišťovna by to stejně musela zaplatit, ne?“
„Však se vůz najde, nemějte obavy, paní Clammertová. Možná že si ho jenom vypůjčil nějaký stopař a svezl se s ním pár kilometrů. Až mu dojde benzín, nechá vůz u cesty. A i kdyby ne, hlídka ho stejně při zátahu silnic zastaví.“
„Každopádně už je to věc pojišťovny,“ prohlásila pevně Della. „Byl jste moc a moc hodný a moc mě mrzí, že nemohu u vás zůstat, než přijede manžel. Ale jistě mě chá…
