15
Ve svém motelovém pokoji jsem dlouho ponocoval a dělal jsem si poznámky k příběhu Johna Browna. Na první pohled to byl příběh nepravděpodobný. Hodnověrnost mu dodala Johnova zřejmá upřímnost a skutečnost, že se všechno dá snadno ověřit. V určité chvíli během rozhovoru jsem se sám se sebou morálně sázel, že John Brown říká pravdu. Vlastně John Galton.
Ráno jsem odeslal tyto poznámky do své kanceláře v Hollywoodu. Pak jsem navštívil policejní stanici. Mladý policista s vlasy ostříhanými na ježka seděl za Munganovým stolem.
„Přejete si, pane?“
„Je tu někde zástupce Mungan?“
„Bohužel, nemá službu. Jestli jste pan Archer, nechal tu pro vás vzkaz.“
Vytáhl ze zásuvky dlouhou obálku a podal mi ji přes pult. Byl v ní spěšný krátký dopis na žlutém papíru z poznámkového bloku.
Z R.C. mi zatelefonovali některé tajné informace o Fredu Nelsonovi. Záznamy sahají až do dvacátých let, kdy se pohyboval v sanfranciském přístavu. Úmyslné přepadení, žaloba odvolána. Od roku 1928 členem Lempiho gangu. V roce 1930 vězněn za podezření z vraždy, habeas corpus. V roce 1932 usvědčen z krádeže, odsouzen do „Q“. V roce 1933 pokus o útěk, prodloužení trestu. Uprchl v prosinci 1936, nikdy už nebyl zadržen.
Mungan
Přešel jsem ulici k hotelu a zavolal jsem do hotelu Roye Lemberga, do Sussex Arms. Ozval se recepční:
„Sussex Arms. U telefonu Farnsworth.“
„Tady Archer. Je tam Lemberg?“
„Kdo jste říkal, že jste?“
„Archer. Dal jsem vám včera deset dolarů. Je tam Lemberg?“
„Pan a paní Lembergovi se odstěhovali.“
„Kdy?“
„Včera odpoledne, když jste odešel.“
„Jak to, že jsem je neviděl odcházet?“
„Možná proto, že vyšli zadním vchodem. Nenechali tu ani svoji budoucí adresu. Ale než odešli, volal Lemberg meziměsto. Do Rena.“
„Komu volal do Rena?“
„Prodejci aut, který se jmenuje Štědrý Joe. Myslím, že u něho Lemberg kdysi pracoval.“
„A to je všechno?“
„Všechno,“ řekl Farnsworth. „Doufám, že přesně tohle chcete.“
Dojel jsem na mezinárodní letiště, vrátil jsem pronajaté auto a nasedl do letadla do Rena. Před polednem jsem parkoval další pronajaté auto před areálem Štědrého Joea.
Na velkém plakátu byl nakreslený Mikuláš rozhazující stříbrné dolary. V jednom rohu areálu stál stánek a na ploše půl akru stála řada aut starších typů. V zadaní části areálu byla velká zborcená garáž, na jejíž zdi visela cedule „Lakování aut“.
Ještě než jsem stačil zastavit auto, vyklusal ze stánku horlivý mladík. Oťukal a pohladil blatník.
„Pěkný. Moc pěkný. Ve skvělým stavu, čistý venku i uvnitř. Záleží na vaší slušnosti, ale můžete si říct i vyšší cenu a odnést si peníze v hotovosti.“
„Za to bych šel sedět. Tuhle kraksnu jsem si jenom pronajal.“
Polkl, předvedl duševní přemet dozadu a přistál na nohou: „Tak proč byste měl platit pronájem? U nás můžete sehnat auto za míň peněz.“
„Nejste náhodou Štědrý Joe?“
„Pan Culotti je vzadu. Chcete s ním mluvit?“
Řekl jsem, že chci. Mávl směrem ke garáži a zakřičel.
„Hej, pane Culotti, zákazník.“
Vyšel šedovlasý muž, který v obleku barvy vanilkové zmrzliny vypadal lacině slavnostně. V obličeji byl snědý, měl v něm dolíčky jako na bronzové plastice Epsteina a obě půlky k sobě moc nepasovaly. Když jsem se k němu přiblížil, uviděl jsem, že jedno hnědé oko má skleněné. Neustále vypadal vyděšeně. „Pan Culotti?“
„To jsem já.“ Usmál se úsměvem pracháče. „Co si přejete?“ Některým jeho slovům dodávala stopa středozemního přízvuku ženské zakončení.
„Včera vám volal muž jménem Lemberg.“
„Ano, dělával u mě, chtěl se vrátit. To ne.“ Gesto roztažené ruky smetlo Lemberga do popelnice.
„Je zpátky v Renu? Snažím se ho najít.“
Culotti se poškrábal na nose a tvářil se moudře a zároveň vyděšeně. Zeširoka se usmál a otcovsky mi položil ruku na záda. „Pojďte dál, promluvíme si.“
Postrkoval mě ke dveřím. Z garáže vycházely syčivé zvuky a nasládlý anestetický zápach rozprašované barvy. Culotti otevřel dveře a ustoupil dozadu. Od své práce na modrém autě se otočil brýlatý muž se stříkací pistolí.
Snažil jsem se ho poznat, kdy…
