11
Zavolal jsem soud v Santa Terese. Po chvilce domlouvání jsem byl přepojen na samotného šerifa Traska. Měl utrápený hlas:
„Co se děje?“
„Gordon Sable mi zrovna řekl, že jste objevil auto vraha z Culliganova případu.“
„Způsobilo nám to jenom potíže. Bylo ukradené v San Francisku předevčírem v noci. Zloděj vyměnil tabulku s poznávací značkou.“
„Čí je to auto?“
„Jednoho člověka ze San Franciska. Přemýšlím, že tam někoho pošlu, aby s ním promluvil. Pokud je mi známo, krádež neohlásil.“
„To nezní vůbec špatně. Jsem teď blízko San Franciska, v Měsíčním Zálivu. Chcete, abych toho člověka našel?“
„To bych byl rád. Nemůžu tu opravdu nikoho postrádat. Ten člověk se jmenuje Roy Lemberg. Bydlí v hotelu Sussey Arms.“
O hodinu později jsem zajížděl do garáže pod náměstím Union Square. Bolling se se mnou rozloučil u vchodu:
„Hodně štěstí s vaším případem.“
„Hodně štěstí s vaší básní. A díky.“
Sussey Arms byl další hotel ve vedlejší ulici podobný tomu, ve kterém jsem strávil předcházející noc. Byl o několik ulic blíž k Tržní ulici a trochu víc poničený. Recepční měl velké smutné oči a choval se velmi uvolněně, jako kdyby prošel všemi útrapami života.
Řekl, že pan Lemberg je nejspíš v práci.
„Kde pracuje?“
„Měl by prodávat auta.“
„Měl by?“
„Myslím, že se mu nevede tak dobře. Vypomáhá jenom jednomu obchodníkovi s ojetými auty. Vím to proto, že se mi snažil jedno z nich vnutit.“ Zachichotal se, jako kdyby znal tajemství pokrokovějšího typu dopravy.
„Žije tu Lemberg už dlouho?“
„Pár týdnů. Doufám, že se o něho nezajímá policie?“
„Chci s ním mluvit kvůli osobní záležitosti.“
„Možná je nahoře v pokoji paní Lembergová. Většinou tam bývá.“
„Zkuste to, prosím. Jmenuju se Archer. Mám zájem koupit jejich auto.“
Šel k domácímu telefonu a předal mi vzkaz. „Paní Lembergová říká, abyste šel nahoru. Pokoj tři sta jedenáct. Můžete jet výtahem.“
Výtah mě trhaně vyvezl do třetího patra. Na konci zaprášené chodby zářila jako fata morgána blondýnka v růžovém županu. Když jsem se přiblížil, její třpyt už nebyl tak jasný. U kořínků vlasů měla tmu a trochu zoufale se usmívala.
Čekala, dokud jsem jí téměř nestál na špičkách nohou, pak zívla a pružně se natáhla. Z jejího dechu jsem ucítil víno a ospalost. Ale postavu měla velmi pěknou, bujné poprsí a úzký pas. Zajímalo mě, jestli je tělo na prodej nebo ho jen majitelka vystavuje.
„Paní Lembergová?“
„Jo. Co máte pořád všichni s tím jaguárem? Dneska ráno někdo volal a říkal, že ho někdo ukrad. A vy ho teď chcete koupit.“
„Ukradl ho někdo?“
„Byl to jenom další nesmyslnej nápad Roye. Má jich spoustu. Chcete ho vážně koupit?“
„Jenom jestli je opravdu vaše,“ řekl jsem podrážděně.
Jakmile jsem projevil zdrženlivost, začala být nedočkavá, jak jsem také očekával. „Pojďte dál, promluvíme si o tom. Jaguár je napsanej na jeho jméno, ale o penězích rozhoduju já.“
Šel jsem za ní do malého pokoje. Štěrbinami v žaluziích pronikalo jako špión denní světlo. Rozsvítila lampu a neurčitě mávla rukou směrem k židli. Visela na ní pánská košile. Na podlaze vedle židle stál asi dvoulitrový džbán muškátového vína.
„Sedněte si, omluvte ten binec. Nepracuju doma, takže nemám čas uklízet.“
„Co děláte?“
„Dělám modelku. Tak pojďte, sedněte si. Ta košile potřebuje stejně vyprat.“
Posadil jsem se a opřel se o košili. Hodila sebou na postel a její tělo automaticky zaujalo polohu polonahých dívek, jaké bývají na fotografiích.
„Hodláte platit hotově?“
„Jestli něco koupím.“
„Určitě byste moh zaplatit aspoň část hotově. Za kolik ho chcete koupit? Varuju vás, nedám ho za pár šupů. Nejvíc si odpočinu, když se projíždím po venkově. Stromy a všechno ostatní.“ Zdálo se, že ji vlastní slova zarazila. „Ne že by mě v něm vozil ven. Sotva to auto ještě někdy uvidím. Má ho ten jeho povedenej bratříček. Roy je takovej dobrák, nepostaví se za svý práva, jak by měl. Jako tuhle v noci.“
„Co se stalo tuhle v noci?“
„Pořád to samý. Tommy sem přišel, nalitej jako vždycky. Že prej má možnost mít skvělej flek. Taková možnos…
