Celá e-kniha Případ Galton ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
28
Vysadili mě na letišti a já jsem nastoupil do letadla. Byl to ten samý dvoumotorový křáp na stejné trase, který mě odvážel na sever před třemi týdny. Dokonce i letuška byla stejná. Vypadala nějak mladší a nevinnější. Čas se pro ni zastavil, zatímco mě předčasně zaháněl do zralého věku.
Letuška mě utěšila bonbóny Chiclets a kávou v papírových kelímcích. A už tu byl zase zapeklitý Záliv a solné mělčiny.
Dům Mathesonových byl uzavřen, v oknech byly staženy žaluzie, jako kdyby byl uvnitř někdo nemocný. Požádal jsem svého taxikáře, aby čekal, a zaklepal jsem na dveře. Přišla otevřít sama paní Mathesonová.
Ona žila v mojí časové rovině, a tím pádem rychle zestárla. Ve vlasech měla víc šedin, obličej měla pohublejší. Ale ten proces stárnutí ji obměkčil. I hlas měla něžnější.
„Tak trochu jsem vás čekala. Dneska ráno jsem měla další návštěvu.“
„Johna Galtona?“
„Ano. Johna Galtona – toho malého chlapce, o kterého jsem se starala v Měsíčním Zálivu. Byl to docela zážitek potkat ho po těch letech. A jeho dívku taky. Přivedl s sebou svou dívku.“ Váhala a pak víc otevřela dveře. „Pojďte dál, jestli chcete.“
Zavedla mě do zatemněného obývacího pokoje a posadila mě do křesla. „Kvůli čemu za vámi přišli, paní Mathesonová?“
„Kvůli stejné věci jako vy. Kvůli informacím.“
„O čem?“
„O té noci. Myslela jsem si, že má právo vědět pravdu, a tak jsem mu řekla všechno, co jsem řekla vám, o Culliganovi a Shouldersovi.“ Její odpověď byla nejasná, možná se snažila udržet svou paměť nejasnou. „Jak na to reagoval?“
„Moc ho to zajímalo. Samozřejmě. Opravdu nastražil uši, když jsem mu vyprávěla o těch rubínech.“
„Vysvětlil svůj zájem o ty rubíny?“
„Nevysvětloval nic. Zvedl se, ve spěchu odešel a oba odfrčeli jeho malým červeným autem. Ani si nepočkali na čaj, který jsem vařila.“
„Chovali se přátelsky?“
„Myslíte ke mně? Moc přátelsky. To děvče bylo ke mně milé. Svěřila se mi, že se vezmou, jakmile se její mladík dostane z temnoty.“
„Co myslela tou temnotou?“
„Nevím, byla to jenom fráze, kterou použila.“ Ale mhouřila oči do slunečního světla pronikajícího žaluziemi jako někdo, kdo pochopil, co temnota znamená. „Zdálo se, že ho hrozně zajímá smrt jeho otce.“
„Říkal, co bude dělat nebo kam pojede?“
„Ne. Zeptal se mě, jak se dostane na letiště – jestli tam jezdí autobusy. Vypadalo to trochu směšně, že se ptá na autobusy, když mu před domem stál úplně nový sporťák.“
„Utíká před zatčením, paní Mathesonová. Věděl, že by bylo jeho auto hned spatřeno, kdyby zaparkoval na letišti.“
„Kdo ho chce zatknout?“
„Například já. Není to syn Galtonových, ani Brownových. Je to podvodník.“
„Jak je to možné? Proč? Je věrnou podobou svého otce.“
„Podoba může mást a vy nejste první, kdo se nechal jeho vzhledem napálit. Jeho skutečné jméno je Theo Fredericks. Je to amatérský podvodníček z Kanady se záznamem v trestním rejstříku.“
Ruka se jí přiblížila k ústům. „Řekl jste z Kanady?“
„Ano. Jeho rodiče vedou penzión v Pittu v Ontariu.“
„Ale tam právě jedou, do Ontaria. Slyšela jsem, jak jí říkal, když jsem byla v kuchyni, že do Ontaria neletí nic přímo. Bylo to chvíli před tím, než odtud odešli.“
„V kolik tady byli?“
„Bylo to brzy ráno, po osmé. Odvážela jsem Rona na nádraží, a když jsem se vrátila, čekali před domem.“
Podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro pět. Měli téměř devět hodin. Jestli chytili správné spoje, mohli už teď být v Kanadě.
A kdybych chytil správné přípoje já, mohl bych tam být za dalších osm nebo devět hodin.
Paní Mathesonová šla za mnou ke dveřím. „Budou tyhle trable trvat věčně?“
„Jsme pomalu na jejich konci,“ řekl jsem. „Omlouvám se, že jsem vás nakonec musel do toho zatáhnout.“
„Neomlouvejte se. Promluvila jsem si o tom s Ronem. Ať nastane cokoli – jestli budu třeba muset jít svědčit k soudu – zvládneme to spolu. Můj muž je moc hodný člověk.“
„Má hodnou ženu.“
„Ne.“ Setřásla tu poklonu z prstů. „Ale miluju jeho i toho chlapce a to už něco znamená. Jsem ráda, že jsme si to s Ronem všechno vysvětlili. Hodně se mi ulevilo.…
