4
Policajti 87. revíru se bez ohledu na to, v čem se shodovali, obvykle neshodli, když porovnávali cenu práskačů, které čas od času používali. Neboť jak poznamenala jedna stará panna, když jí vyčítali, že políbila krávu: „Záleží na vkusu.“ Lahůdka jednoho poldy může být jedem pro jiného.
Všeobecně se uznávalo, že ze všech nejspolehlivější je Danny Gimp, ale i Dannyho nejvěmější příznivci si uvědomovali, že jejich kolegové mívají lepší výsledky od některých jiných ptáčků. Nepopiratelným faktem však bylo, že se všichni na informace získané ze styku s podsvětím spoléhali. Šlo jen o to, komu dát přednost.
Hal Willis dával přednost muži jménem Tlouštík Donner.
Třeba říct, že s Donnerovou vyžádanou a odměněnou pomocí rozlouskl dost tvrdých oříšků přesně na půlky. A nelze popřít, že Clifford, ten útočník se svou hlubokou poklonou, začínal být pěkně tvrdý ořech.
Použít Donnera mělo jen jednu nevýhodu, a to byla jeho záliba v parních lázních. Willis byl hubeňour a netěšilo ho přijít o kilo nebo dvě pokaždé, když se chtěl Donnera na něco zeptat.
Donner na druhé straně nebyl jen otylý, byl tlouštík, a ti, kdo se v tom nevyznají, nechť zvědí, že tlouštík je mnohem víc než tlustý. Byl obézní. Byl obrovský. Byl jako hora.
Seděl s ručníkem kolem beder a po celém těle se mu natřásaly vrstvy masa, jak do sebe sál páru, která obklopovala jeho i Willise. Tělo měl bledé, chorobně bílé a Willis ho podezíral, že je narkoman, ale byl by blázen, kdyby zhaftnul dobrého pomocníka jen proto, že si občas zafetuje.
Donner seděl jako velký bílý Buddha a sál do sebe páru, Willis se potil a pozoroval ho.
„Clifford, řikáš?“ zeptal se Donner. Hluboký hlas mu pohřebně zarachotil, jako by jeho tichým společníkem byla sama Smrt.
„Clifford,“ řekl Willis. Cítil, jak se mu pot vsakuje do krátce střižených vlasů, jak mu stéká vzadu po krku, přes úzká ramena a po holé páteři. Bylo mu horko. V ústech měl sucho. Pozoroval Donnera, jak se povaluje jako obrovský spokojený meloun, a proklínal všechny tlouštíky. „Clifford,“ řekl. „Určitě jsi o něm čet. Je to ve všech novinách.“
„Já vo noviny nestojim, šéfiku. Čtu jen komiksy.“
„Dobrá, tak on přepadá ženský. Než odejde, tak je ztluče, pak jim vysekne hlubokou poklonu a řekne: ‚Clifford vám děkuje, madam.‘“
„De jen po ženskejch?“
„Zatím ano.“
„To mi neleze do palice, šéfiku,“ řekl Donner a potřásl hlavou, až pocákal dlaždičky stěn kolem sebe. „Clifford? Co je to za meno? Pověz mi to eště jednou.“
„Nosí brejle proti slunci. Aspoň ve dvou posledních případech.“
„Von je kočka, co chodí v noci?“
„Ano.“
„Brejle, Clifford, ženský, dyž to vemeš podle abecedy. Říká ti to něco? Je feťák?“
„Nevíme.“
„To by tam taky pasovalo, ale to je na houby. Jen sem to zkoušel.“
„Já jsem to pochopil,“ řekl Willis.
Donner pokrčil rameny. V místnosti jakoby bylo stále větší horko. Pára se valila ze skrytých ďábelských aparatur a halila místnost do horkem nabité mlhy jako do husté mokré pokrývky. Willis těžce oddechoval.
„Clifford?“ opakoval Donner. „Tak se fakt menuje?“
„Nevím.“
„Hele, šéfiku, já znám pár takovejch, co přepadávaj, ale žádnýho Clifforda. Jesli to dělá jen pro srandu, aby poplašil žencký, tak to je jiná. Že Clifford? Že by z hladu?“
„Přepadl už čtrnáct ženských,“ řekl Willis. „Takovej hlad už nemůže mít.“
„Zmermomocní je?“
„Ne.“
„Tak toho tvýho Clifforda ženský nezajímaj, co? Je teplej?“
„Nevíme.“
„Hodně se nabalil?“
„Čtyřiapadesát dolarů bylo nejvíc. Většinou to nestálo za nic.“
„Dělá v malým.“
„Znáš někoho, kdo dělá ve velkým?“
„Ty, co dělaj v nóbl čtvrtích, nejdou po žvejkačce. Znával sem spoustu takovejch.“ Donner se opřel dozadu na svém mramorovém sedátku a upravil si ručník přes bedra. Willis si mokrou rukou utřel pot z obličeje.
„Hele, ty nikdy neprojednáváš kšefty venku?“ zeptal se.
„Jak venku?“
„Na vzduchu.“
„To se ví, že jo. Todle léto sem byl venku pořád. Bašta léto to bylo, viď?“
Willis pomyslel na rekordní teploty, které ochromily městu záda. „Jo, ohromný. Tak co, Tlouštíku? …
