15
Zpráva o balíčku cigaret Pall Mall a krabičce sirek přišla později odpoledne. Stálo v ní prostě, že obou předmětů, jak už to u takových věcí bývá, se dotýkalo mnoho lidí a mnohokrát. Jediné, co technici dostali z obou, bylo několik vrstev rozmazaných bezcenných otisků.
Krabičku sirek s nápadnou reklamou na Tri esa předali detektivům a Oddělení vražd sever a sedmaosmdesátka si těžce povzdychla. Sirky znamenaly nové a nové běhání.
Kling se na schůzku pečlivě oblékl.
Nevěděl přesně proč, ale tušil, že ke schůzce a k večeři s Claire Townsendovou je třeba největší pečlivosti. Sám sobě přiznával, že ho ještě nikdy – po pravdě sotva někdy – tak upoutala nějaká dívka a že by si navždycky – po pravdě nadlouho – zoufal, kdyby ji ztratil. Neměl žádnou představu, jak ji získat, až na to, že intuice mu radila, aby postupoval opatrně. Claire ho přece sama opakovaně varovala. Naznačila mu VSTUP ZAKÁZÁN, pak mu to řekla výslovně a nakonec to přeložila do šesti jazyků, ale pozvání přece jen přijala.
Což je nepochybné znamení, že je do mě šíleně zamilovaná!
Ta dedukce byla co do kvality přibližně na úrovni detektivní práce, kterou až dosud vykonal. Po neúspěšném pokusu dostat se někam v případě vraždy Jeannie Paigeové se cítil trochu hloupě. Velice si přál, aby byl jednou povýšen na detektiva 3. třídy, ale teď začínal pochybovat, jestli je opravdu tím materiálem, z kterého se dělají detektivové. Uběhly už dva týdny ode dne, co za ním přišel Peter Bell se svou prosbou. Dva týdny, co mu Bell naškrabal svou adresu na kousek papíru, má ho dosud zastrčený v náprsní tašce.
V těch dvou týdnech se stala spousta věcí a ty daly Klingovi důvod, aby se zamyslel a zabádal ve svém nitru.
V této chvíli byl téměř ochoten přenechat případ těm, kdo vědí, jak s ním zacházet. Jeho amatérské chození a nešikovné otázky vynesly velikou nulu – nebo si to aspoň myslel. Jediné, co se mu povedlo, byla Claire Townsendová. Byl si jist, že Claire je důležitá už teď, a cítil, že bude čím dál důležitější.
Tak pojď, vyleštíme si boty! Nebo chceš vypadat jako lajdák?
Vyndal boty ze skříně, obul je přes ponožky, které dozajista pomaže krémem a bude muset převlíct, a pustil se do práce.
Právě plival na pravou botu, když někdo zaklepal na dveře.
„Kdo je?“ zeptal se.
„Policie. Votevřte!“
„Kdo?“
„Policie.“
Kling vstal, nohavice vysoko vyhrnuté, ruce od černého krému na boty. „To je nějaká legrace?“ zeptal se zavřených dveří.
„Jen pojď, Klingu. Přece víš, voč de.“
Kling otevřel dveře. Na chodbě stáli dva muži. Oba chlapi jak hora, oba v tvídových sakách, pod nimi svetry se špičatým výstřihem. Vypadali mrzutě.
„Bert Kling?“ zeptal se jeden.
„Ano,“ odpověděl udivený Kling.
Zaleskl se odznak. „Monoghan a Monroe,“ řekl jeden. „Oddělení vražd. Já jsem Monoghan.“
„A já Monroe,“ řekl ten druhý.
Hotový Tydliták a Tydlitek, napadlo Klinga. Potlačil úsměv. Ani jeden jeho návštěvník se neusmíval. Vypadali, jako by se právě vrátili z venkovského funusu.
„Pojďte dál, pánové,“ pozval je Kling. „Já se právě oblíkám.“
„Děkuju,“ řekl Monoghan.
„Děkuju,“ opakoval Monroe.
Vešli do pokoje. Oba si sundali klobouky. Monoghan si odkašlal. Kling se na ně vyčkávavě díval.
„Napijete se něčeho?“ zeptal se a v duchu hádal, proč asi přišli. Jejich přítomnost mu nějak naháněla strach.
„Kapku,“ řekl Monoghan.
„Panáčka,“ řekl Monroe.
Kling šel ke skříňce a vyndal láhev. „Whisky?“ zeptal se.
„Když já sem byl vobchůzkář, tak sem si whisky nemoh dovolit,“ řekl Monoghan.
„To je dárek,“ namítl Kling.
„Já sem whisky nikdy nebral. Když se mnou na pochůzce chtěl někdo mluvit, tak jen za hotový.“
„To je jedinej způsob,“ přidal se Monroe.
„Tohle je dárek vod mýho táty. Když jsem ležel v nemocnici, sestry mi nedovolily, abych se toho dotknul.“
„To se jim nedá vyčítat,“ řekl Monoghan.
„Eště aby tam měly pokoj alkoholiků,“ dodal Monroe bez úsměvu. Kling jim přinesl skleničky. Monoghan zaváhal.
„Ty s náma nepiješ?“
„Já mám důležitou schůzku. Chci si zachovat chladnou hlavu.“ …
