6
Poručík Byrnes studoval informace na předtištěném dotazníku.
Přeloženo do normálního jazyka to prostě znamenalo, že to někdo zpackal. Mrtvolu odvezli do márnice a nějaký připitomělý sekundář nejspíš prostudoval velice pečlivě rozbitý obličej a roztříštěnou lebku a dospěl k pozoruhodnému závěru, že smrt „pravděpodobně“ způsobil otřes mozku. Proč nemá na stole úplnou zprávu, dovedl Byrnes pochopit, ale i když chápal, dožralo ho to. Nemůže asi očekávat od lidí, aby běhali sem a tam celou noc – mrtvola byla zřejmě dodána do márnice v nejčasnějších hodinách – a snažili se zjistit, jestli žaludek neobsahuje jed! Ovšem, že ne! Nikdo přece nezačíná pracovat před devátou ráno a nepracuje ještě po páté odpoledne! Báječná země, tahle Amerika! Krátká pracovní doba pro každého!
Až na chlapa, který zabil to děvče, samozřejmě.
Jemu kousek přesčasu nevadil, jemu ne.
Sedmnáct let, říkal si Byrnes. Ježíši, mýmu synovi je sedmnáct!
Šel ke dveřím své kanceláře. Byl to nevelký, podsaditý muž, jehož hlava budila dojem, že ji někdo vytesal z pořádného kusu žuly. Měl malé modré oči, které neustále rejdily sem tam, byly stále ve střehu. Zabíjení lidí neměl rád. Rozbité hlavy mladých dívek také ne. Otevřel dveře.
„Hale,“ zavolal.
Willis zdvihl hlavu od psacího stolu.
„Pojď sem, prosím tě.“ Odešel ode dveří a začal přecházet po kanceláři. Willis vešel a tiše stál s rukama za zády.
„Máte už něco o těch slunečních brejlích?“ zeptal se Bymes a dál přecházel po místnosti.
„Ne, pane poručíku. Na nerozbitým skle byl dobrý otisk palce, ale není moc pravděpodobné, že něco dokážeme s jediným otiskem.“
„Co ten tvůj kamarád? Cos ho přived včera večer?“
„Randolph? Šíleně zuří, protože jsem ho oblafnul tak, že všechno vykecal policajtovi. Myslím ale, že tuší, že to u soudu neobstojí. Teď povykuje, že chce advokáta.“
„Já mluvím o tom otisku palce.“
„Jeho to není, pane poručíku.“
„Mohl by být toho děvčete?“
„Ne, pane poručíku, není. Už jsme si to zjistili.“
„Takže Randolph to není.“
„Není, pane poručíku.“
„Já jsem si to stejně myslel. To děvče asi někdo přepadl, když byl Randolph s tebou.“
„Ano, pane poručíku.“
„Je to hrůza,“ řekl Byrnes, „opravdová hrůza.“ Začal znova přecházet po kanceláři. „Co dělá Oddělení vražd sever?“
„Pracují na tom. Sbírají všechny sexuální provinilce.“
„S tím jim můžeme pomoct. Nakoukni do kartotéky, a ať se do toho mládenci pustí, buď tak hodný.“ Odmlčel se. „Ty myslíš, že to udělal ten náš útočník?“
„Ty sluneční brejle by o tom mohly svědčit.“
„Takže Clifford se zmohl na víc, svině jedna.“
„Možný by to bylo, pane poručíku.“
„Mně se říká Pete, nač ty formality?“
„Totiž, pane poručíku, mě něco napadlo.“
„V týhle věci?“
„Ano. V případě, že to udělal ten náš grázl, pane poručíku.“
„Pete!“ zařval Bymes.
„Pete, ten mizera terorizuje město. Viděl jste dneska ráno noviny? Sedmnáctiletý děvče s obličejem na krvavou kaši! V našem revíru, Pete! Prosím, je to všivej revír, páchne až do nebe a jsou lidi, který si myslí, že nikdy páchnout nepřestane. Ale mě to štve, Pete, Ježíši, mě to přímo bolí.“
„Ten revír není tak špatnej,“ řekl Bymes uvážlivě.
„Ale, Pete,“ zavzdychal Willis.
„No prosím, páchne. Děláme, co můžeme… Jak si to ty lidi představujou? Že tady budou samý nóbl charaktery?“
„Ne, ale musíme je chránit, Pete.“
„Vždyť to děláme. Tri sta pětašedesát dní v roce. Do novin se dostanou jen senzace. Tenhle zatracenej“
„Proto ho musíme dostat. Vraždy sever se s tím budou nimrat bůhvíjak dlouho. Další mrtvola! Oni vidí jen mrtvoly. Vy myslíte, že jedna navíc je rozčílí?“
„Dělají dobrou práci,“ řekl Bymes.
„Já vím, já vím,“ odsekl Willis netrpělivě. „Ale myslím, že můj nápad jim pomůže.“
„No dobře,“ řekl Bymes. „Tak sem s ním.“
Obývací pokoj byl ten Pátek odpoledne tak tichý, jako je smrt bledá. Molly Bellová se vyplakala a neměla už slzy. Seděla tedy mlčky, její manžel proti ní a Bert Kling stál rozpačitě u dveří a uvažoval, proč vlastně přišel.
Zřetelně si pamatoval Jeannii, jak na něj …
