17
Někdy to praskne jako slupky liči.
Někdy zápasíte s něčím, co je tvrdé jako para ořech, dobýváte se do skořápky tvrdé jako diamant, toužíte se dostat dovnitř – a najednou je z toho slupka liči, křehká jako papír tenká, která pukne při nejmenším stisku prstů.
Stalo se to Willisovi a Havillandovi.
Ve Irech esech se tu neděli 24. září po pozdním otevření obchody teprve začínaly hýbat. U baru sedělo pár pijáků, ale stoly byly neobsazené a také u kulečníku a u hracích automatů nebyla živá duše. Bar byl zchátralý a na zrcadle měl namalované tři karty: trefové eso, srdcové a pikové. Čtvrté eso nebylo nikde vidět. Podle vzezření barmana se dalo soudit, že ho má v rukávě ještě s pátým esem.
Willis a Havilland se posadili na konci baru. Barman se pár minut bavil s pijáky na druhém konci, pak se líně vytrhl z konverzace, šel k Willisovi a Havillandovi a řekl: „Jo?“
Havilland hodil krabičku se sirkami na barový pult. „Je to vaše?“
Barman si ji dlouze prohlížel. Byla na ní stejná tři esa jako na zrcadle. Stálo tam červenou barvou jméno Tri esa, písmena byla asi jeden a půl centimetru vysoká. Barman si přesto dal na čas.
„Jo,“ řekl nakonec.
„Odkdy je máte na skladě?“ zeptal se Willis.
„Proč?“
„My jsme policisti,“ řekl Havilland otráveně. Sáhl do kapsy pro odznak.
„To si nechte,“ řekl barman. „Já vyčuchám zákon na šedesát kroků.“
„Jak jste přišel k tomu přeraženýmu nosu?“ zeptal se Havilland a zaťal na barovém pultu pěsti.
Barman si sáhl na nos. „Já jsem kdysi boxoval,“ řekl. „Co má bejt s těma sirkama?“
„Jak dlouho už je skladujete?“
„Asi tři měsíce. Dostal jsem je s ohromnou slevou. Tady v okolí prodává jeden kluk vánoční pohledy a takový věci. Přišel sem a povídá, že s těma sirkama by to tu bylo víc nóbl. Sežral sem mu to a vobjednal sem si je ve velkým. Pokud vím, neuškodily mi. Po čem dete?“
„Po ničem,“ řekl Willis. „Normální kontrola.“
„Čeho? Krabiček vod sirek?“
„Právě,“ přisvědčil Havilland. „Krabiček od sirek. Prodáváte cigarety?“
„Jen v automatu.“ Barman ukázal na automat v rohu u dveří.
„Skladujete ty sirky v tom automatu?“
„Depák. Máme je tady ve škatuli. Každej, komu dojdou sirky, si sem přídě a veme si jedny. Proč? Co je na těch sirkách tak důležitýho?“
„Ptáme se my,“ řekl Havilland.
„Já se vám jen snažím pomoct, pane strážník.“ Na barmanově hlasu bylo patrné, že by nejraději dal Havillandovi jednu po hubě.
„Takže každý, kdo tu pije, může jít k baru a posloužit si sirkama, ano?“ zeptal se Willis.
„Jo, jako doma, nemyslíte?“
„Pane,“ řekl Havilland, „být váma, přestanu mluvit takhle chytrácky, nebo by to s váma mohlo dopadnout jako doma.“
„Já sem se dycky bál chlupatejch,“ řekl barman suše, „už jako malej smrad.“
„Jestli se chcete poprat, kamaráde,“ řekl Havilland, „tak jste si vybral toho pravýho chlupatýho.“
„Já se chci starat vo svý.“
„Moc nerad bych nechal rozhodovat soudce, kdo má pravdu, když jde o kladení odporu policistovi,“ trval na svém Havilland.
„Já se nehádám a ničemu neodporuju. Tak se neračte rozčilovat. Dáte si pivčo?“
„Já skotskou,“ řekl Havilland.
„To se dalo čekat,“ ušklíbl se barman. „A vy?“ zeptal se Willise.
„Já nic.“
„Jen si dejte,“ poštbuchl Willise barman. „To je, jako dybyste si vzal z vozejku jabko.“
„Až se budete chtít poprat,“ řekl Willis, „tak jsme tu teď proti vám dva.“
„Já sem dostával zaplacíno, dyž sem se pral. Na dobročinný exhibice nevěřím.“
„Zvlášť když víte, že se rozplácnete přes šest okresů.“
„To se vr,“ řekl barman. Nalil skotskou a přišoupl sklenici Havillandovi.
„Znáte většinu svých zákazníků?“ zeptal se Willis.
„Ty pravidelný jó, japa by ne.“
Dveře se otevřely a do baru vešla žena v sepraném zeleném svetru, rozhlédla se a posadila ke stolu u dveří. Barman se na ni podíval.
„To je ta nadrátovaná,“ řekl. „Sedí tu, dokud jí někdo nenabídne něco k pití. Já bych ji vyhodil, ale v neděli sem křesťan.“
„Je to na vás vidět,“ řekl Havilland.
„A co vůbec chcete, lidi?“ zeptal se barman. „Jde vo tu melu? Vo to de?“
„Jaká mela?“ zeptal se Wi…
