KAPITOLA 2
Berta si vzala cigaretu a obrátila se ke mě: „No, a tak to tu poslední dobou chodí.“
„Vždyť to je prima“
„Takový nijaký případ. Ženská, která si užírá srdce a má přehnanou představu o tom, co zmůže detektivní agentura.“
„Ale to je v pořádku, Berto.“
„Když jsi přišel,“ řekla Berta, „dostal jsi nás mezi nejvyhledávanější agentury. Ať se propadnu, jestli vím, jak jsi toho dosáhl. Mohl jsi vzít dokonce ten sebenepatrnější případ, a než jsi ho dokončil, vyklubala se z něj velká věc a velké peníze. Pak jsi odešel. Chvíli to šlo. Dva nebo tři případy proběhly podobně, jako bys byl tady. Pak se všechno obrátilo vzhůru nohama. Mohla jsem vzít cokoliv, co se zpočátku zdálo tím největším trhákem a stejně se to vytratilo do ztracena; zbyl z toho nezáživný případ a téměř vůbec žádný zisk. Nastal čas malých, bezvýznamných případů jako tento.“
„Nelam si s tím hlavu. Já se do toho pustím.“
„A co chceš dělat?“
„Zajdu na Úřad evidence obyvatelstva a vyhledám všechny dostupné informace o současné paní Crailové. Zjistím, kde bydlela před sňatkem, tam to prozkoumám a možná se dovím, kde bydlela předtím. A pokusím se přijít na to, proč ten náhlý zájem o Stanberry Building.“
„To je spousta pracného vyšetřování,“ znechuceně odfrkla Berta.
„Tak se do něho hned pustím,“ řekl jsem a vyšel ven.
Elsie Brandová vzhlédla od svého psacího stroje.
„Jdu pryč na celý den,“ oznámil jsem jí. „Budu dělat na případu. Ozvu se později odpoledne a uvidíme, co bude nového.“
Elsie na chvíli zaváhala, jako by mi chtěla něco sdělit, ale náhle se začervenala. Ať už se chystala říci cokoli, nedostala to ze sebe. Prudce se otočila na židli a schovala svoje rozpaky za rachotící klávesnici psacího stroje.
Vyzvedl jsem služební auto z parkoviště, kde bylo vždy odstaveno. Posledních osmnáct měsíců se zdálo jako sen. Pokračoval jsem tam, kde jsem před rokem a půl skončil.
Statistické údaje říkaly, že Ellery Crailovi je třicet osm, Irmě Begleyové dvacet sedm; že Crail už byl ženatý, ale jeho žena zemřela; že Irma Begleyová ještě nebyla vdaná a před svatbou bydlela na bulváru Latonia číslo 1891.
Zajel jsem na tuto adresu. Byl to jednoduchý třípatrový cihlový penzion se štukovým průčelím a zdobeným vchodem. Nad ním byl nápis Penzion Javorový háj a poznámka, která upozorňovala na to, že nejsou žádné volné byty.
Stiskl jsem zvonek, na kterém bylo napsáno Správce, a musel jsem počkat téměř pět minut. Ukázalo se, že správcem je korpulentní dáma kolem čtyřicítky s vychytralýma černýma očima, plnými, tlustými rty a snědou pletí. Ze začátku vypadala jako velký, útočící, hrůzu nahánějící tank. Pak jsem se na ni usmál, po chvíli mi úsměv vrátila a náhle byla vlídná jako hravé kotě.
„Je mi to strašně líto, ale nemáme žádné volné byty a…“ začala.
„Chci pouze malou informaci o ženě, která tady bydlela,“ přerušil jsem ji.
„A o kom?“
„O slečně… slečně,“ předvedl jsem skvělý výstup – jako že jsem zapomněl jméno. Vytáhl jsem zápisník z kapsy, přejel prstem dolů po stránce a dodal. „Slečně Lathanové… Ne, moment, to není ona…,“ přejel jsem prstem ještě několik řádek níže a přečetl: „Begleyová. Jo, to je ona, Irma Begleyová.“
„Ano, bydlela tady. Ale vdala se.“
„A víte, koho si vzala?“
„Ne, to nevím. Ale myslím si, že to byla docela dobrá partie. Víte, nebyla příliš sdílná.“
„A vy jste tehdy byla správkyní?“
„Ano.“
„Víte o ní něco… Jaké měla přátele, odkud sem přišla a další podrobnosti…“
„Ne, dokonce mi nenechala ani adresu, kam se odstěhovala. Zjistila jsem, že zašla na poštu a postarala se o to sama.“
„To je docela neobvyklé.“
„Ano, nájemníci obyčejně nechávají adresu, kam se stěhují, pro případ, že by sem náhodou něco přišlo nebo je někdo hledal.“
„Dobrá, a co když si najímala byt. Musela přece předložit nějaké doporučení.“
„Ó, ano.“
„Předpokládám, že bychom se na ně mohli podívat.“
„Jenom mi řekněte, jak se jmenujete,“ chtěla vědět.
Usmál jsem se: „Nebudete mi věřit.“
„Proč?“
„Jmenuji se Smith.“
„To vám tedy nevěřím.“
„Lidé mi zřídkakdy …
