Kapitola 11
Na naše zazvonění přišla Vivian Deshlerová ke dveřím, pootevřela je, vykoukla ven a uviděla Franka Sellerse. „Á, dobrý den, seržante,“ pozdravila ho. „Bože, já se právě oblékám a – jéje, Donald je tady taky, už se to vysvětlilo?“
„Rádi bysme šli dovnitř a trochu si s váma popovídali,“ řekl Sellers. „Promiňte, já vás teď nemůžu pustit. Já… se oblékám.“
„Nemáte ani župan?“ zeptal se Sellers. „To mám.“
„Tak v čem je problém? Otevřete dveře. Bude to trvat jen pár minut.“
„Nejsem vůbec upravená.“
„My nejdeme volit královnu krásy,“ řekl Sellers. „Snažíme sprovodit ze světa případ vraždy.“
Trochu se našpulila a poznamenala: „Chci vypadat k světu, když jdou ke mně na návštěvu pěkní mužští, ale… dobře, tak pojďte.“
Otevřela dveře.
Vešli jsme dovnitř a Sellers pokynul svou vyhaslou cigaretou k židli. „Sedněte si, bude to chvíle.“
Posadila se a jeden cíp županu jí neslyšně sklouzl z nahé nohy. Drobným kočičím pohybem po něm hmátla a vrátila ho na lýtko.
„Už víte, co jsem tím myslela?“ zeptala se.
„Co?“ zeptal se Sellers.
„Že nejsem oblečená.“
„Nechápu o čem mluvíte,“ zavrčel Sellers.
Chystala se něco říct, potom se podívala na mě a usmála se. „Donald to chápe.“
„Tak jo,“ řekl Sellers, „přejdu hned k věci. Chci, abyste mi něco řekla o tý autonehodě.“
„Bože ne; Mluvila jsem o tom už tolikrát“
„Kolik bylo hodin?“ chtěl vědět Sellers.
„No, tím, kolik bylo, si nejsem úplně jistá,“ váhala a se skloněnou hlavou si odpočítávala palcem na prstech. „Bylo to někdy k večeru, asi v…, už nevím. Snažila jsem si vzpomenout co jsem ten den dělala, ale nejde to. Víte, seržante, pěkně to mnou otřáslo, a zpočátku jsem si neuvědomovala, že jsem vážně poraněná. Jela jsem domů a někde cestou jsem najednou měla okno. Dál si vzpomínám až na to, jak jsem dorazila do svého bytu, potom všechno přikryla mlha a – jistě, tehdy už jsem věděla, že jsem v šoku a zraněná, ale ani v nejmenším mně nenapadlo, že by to mohlo být něco skutečně vážného. Myslela jsem, že jsem rozrušená a – víte, četla jsem o chvilkové slabosti a účincích psychického šoku, a domnívala jsem se, že to je to, co právě zažívám.“
„Tak jo,“ rozhodl se Sellers, „vybalím to bez zbytečnejch cavyků. Stala se ta nehoda?“
„Jestli se stala?“ vykulila oči. „Proč, pane bože, co vás to napadlo? Samozřejmě že se stala.“
„Chci vědět jen jedno,“ pokračoval Sellers. „Vrazil do vás Holgate, nebo jeto kamufláž?“
„Jaká kamufláž?“
„Existuje důkaz, že Holgate měl prsty v jedny havárce, od který ujel, ale naboural si při ní předek auta. Zdá se, že jste s Holgatem upekli takovou dohodu: on si díky vám opatří vysvětlení pro svoje nabouraný auto a vy budete mít možnost vymáhat na pojišťovně náhradu škody za –“
„O čem to proboha mluvíte? Ta nehoda se stala tak, jak jsem ji posla. Žádnou pojišťovnu se podvést nesnažím, s panem Holgatem jsem se poznala, až když najel do mého auta a já si opsala jeho jméno z řidičského průkazu.“
Sellers na mě upřel zamyšlený pohled. „Nechcete se na něco zeptat, prcku?“
„Kdo sestavoval žádost, kterou jste poslala pojišťovně, slečno Deshlerová?“
Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a její chování se naráz změnilo. „To nemá nic společného s tou nehodou ani s ničím jiným. Stručně řečeno, nic vám do toho není, pane Lame.“
„Zeptám se jinak. Už jste někdy předtím měla dopravní nehodu?“
Podívala se na Franka Sellerse. „Nevím, proč bych si měla nechat líbit takové vyptáváni? Koneckonců snažíte se vyšetřit vraždu. Co na tom záleží, jestli jsem měla tisíc nehod?“
„Jenom se ptal,“ řekl Sellers.
„A já odpovídám,“ odsekla. „Nic mu do toho není. Tak pánové, nemůžu tady celé odpoledně prosedět ve spodním prádle a chytat se vámi za slovíčko. Chystám se večer ven. Měla jsem namáhavý den, chci, abych vypadala k světu, až vyrazím.“
„Z ničeho vás neobviňujeme,“ uklidňoval ji Sellers, „ale uvědomte si, že byste z toho mohla mít pěknou polízanici, kdyby se vaše jméno dostalo do souvislosti s vraždou. Zeptám se vás ještě na tohle: najala jste si detektivní agenturu…
