KAPITOLA DEVÁTÁ
Konferenciér doma
Ten noblesní činžák byl vystavěn původně pro nájemníky, kteří hledí působit vznešeným dojmem. Průčelí vypadalo, jako bych vstupoval do milionářského sídla. Ve vyumělkované hale stál pult a za ním domácí telefonní ústředna. Důstojně se tvářící muž zastával roli informátora a telefonistky. Dokonce tu měli liftboye v modré uniformě se zlatě vyšitým znakem činžáku na límci a na rukávu.
Přistoupil jsem k tomu důstojnému muži. „Prosím pana Elgina.“
„Roberta Elgina?“
„Ano.“
„Jste ohlášen?“
„Ano.“
„Vaše jméno, prosím.“
„Lam.“
Zasunul kolíček do jedné zdířky ústředny, počkal, než signální žárovka zhasla, a pak řekl: „Je tu pan Lam. Říká, že je ohlášen… Ano, děkuji.“ Vytáhl kolíček, sejmul sluchátka a řekl: „Račte prosím nahoru. Apartmá 825.“ Liftboy mě vyvezl nahoru, zastavil a ukázal mi apartmá.
Bylo to, jak jsem očekával. Zvenčí vznešené sídlo bylo rozparcelováno na malé bytečky. Bob Elgin stál ve dveřích oděn v pyžamo a župan a na tváři měl výraz hrozné únavy. Nevzpomínám si, že bych už viděl muže s tak naprosto unaveným výrazem. Nebylo to vyčerpání ani vysílení, ale prostě jenom únava. Byl otráven sám sebou, svým okolím, svou prací, svým životem. Ze rtů mu visela cigareta a zdálo se, že jeho rty nemají dost síly cigaretu udržet rovně.
„Vy jste Lam,“ řekl.
„To souhlasí.“ Podal jsem mu ruku.
„Společník Berty Coolové?“
„Ano.“
Jeho ruka spočinula bezvládně v mé dlani. Na moment mu prsty poněkud ztuhly a potom zase jako bych držel v ruce bláto.
Pustil jsem mu ruku a Elgin řekl: „Pojďte dál.“
Technicky vzato to byla dvougarsónka. Jestli se podle obývacího pokoje dalo soudit na rozměry ložnice, byla právě dost velká na to, aby se tam vešla postel, toaletní stolek a dveře do koupelny. V obýváku na prochozeném koberci stál gauč, dvě křesla a stůl, na oknech visely splihlé krajkové záclony a několik obrazů na zdi. Na jednom konci byl výklenek, kde stála lednička a malý elektrický sporák. Na stěně viselo několik skříněk na stolní nádobí.
Ve výlevce ležely špinavé talíře a na stole obýváku stály dvě sklenice. V každé bylo asi na centimetr vody, patrně z krychliček ledu, které se během noci rozpustily. V popelnících byly navršeny špačky a otevřené okno nestačilo pokoj vyvětrat – čpěl tu kouř z cigaret a byl cítit alkohol. Na stole ležel výtisk magazínu Variety a druhý byl pohozen na gauči. Nedělní noviny ležely rovněž na gauči, byly však ještě složeny, jako by si je Elgin vyzvedl hned po rozhovoru s Bertou, ale zatím se je rozhodl ještě nečíst.
Elgin byl oholen a lesklé černé vlasy měl sčesané dozadu.
„Posaďte se,“ řekl, „jako doma. Není ještě uklizeno. Než jsme šli na kutě, trochu jsme popíjeli.“ Kývl jsem a posadil se.
Elgin byl asi padesátník s propadlými tvářemi, štíhlý v pase, se širokými rameny. Jeho černé oči ležely dost daleko od sebe. Měl ve zvyku přimhouřit oči, zaklonit hlavu a pozorovat svůj protějšek, takže budil dojem, jako by mu bylo všechno jedno.
„Myslím, že to musíte obvykle táhnout hodně dlouho do noci.“
„Domů se skoro vždy vracím za svítání.“ Unavený tón jeho hlasu prozrazoval, co si o tom myslí.
„Slyšel jsem, že je v Cabanitě znamenitý program.“ Znechuceně mávl rukou, vdechl do sebe kouř z cigarety a vypustil jej nosem. „To patří k povolání.“
„Vy jste majitelem?“
„Ne. Nájemcem.“
„Jakou máte návštěvu?“
„Hostů máme dost. Chcete ten podnik koupit?“
„To ne. Jenom mě zajímá jeho provoz.“
„Často tam vidíme stejné tváře,“ připustil Elgin, „ale u takového podniku koukáte na to, aby si získal renomé. Mám tam výstup, kde mluvím o překot v dvojsmyslech. Hostům obvykle chvíli trvá, než jim to dojde, a já bez přestávky pokračuju, dokud se neozve první zachichtnutí. Potom se odmlčím a tvářím se překvapeně, a to obvykle vzbudí hromový smích.“
„Ženám se to líbí?“ zeptal jsem se.
„A jak! To byste koukal.“
„Poprvé se obvykle zasměje žena?“
„Rychle mluvit v dvojsmyslech, to je jejich,“ řekl Elgin. „Obyčejně se nějaká ta světaznalá dáma v nejlepších letech hyste…
