Kapitola šestá
Bylo chmurně dusné odpoledne asi měsíc po smrti Steva Larsona, když před vilou na Grass Hillu zastavil otlučený cadillac.
Veda, která ho už půl hodiny z okna vyhlížela, seběhla z terasy k Magarthovi a zastihla ho, jak vystupuje z vozu.
„Ahoj, kočko,“ řekl a políbil ji. „Všechno jsem už vyběhal, ale byla to fuška.“ Vzal svou přítelkyni v podpaží a zamířil s ní do vily. „Jak se jí vede?“
„Pořád stejně,“ odpověděla trochu sklíčeně Veda. „Nikdy bys, Phile, nevěřil, že je to pořád to samé děvče. Je najednou taková nějaká tvrdá a – divná. Skoro mi občas nahání strach.“
„To je špatný. Pořád jen tak sedí, přemýšlí a kouká do prázdna?“ zeptal se Magarth, odložil klobouk i plášť a vstoupil za Vedou do obýváku.
„Přesně tak. Nedokážu ji ničím zaujmout. Nějaký čas jsem před ní schovávala noviny, ale nakonec se k nim přece nějak dostala, takže teď už o sobě ví všechno. Je to hrůza, Phile. Když si přečetla noviny, zamkla se do pokoje a já jsem ji slyšela, jak tam hodiny a hodiny chodí sem a tam. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby se mi svěřila, ale dávala mi tak jasně najevo, že chce zůstat sama, až jsem to nakonec vzdala, abych ji zbytečně nedráždila.“
„Dřív nebo pozdějc by stejně všechno zjistila, ale je chyba, že se to musela dovědět z tisku, protože novináři jsou bezohledná pakáž, jak sis jistě všimla,“ konstatoval Magarth a zašklebil se. „Ale jak říkám, všechno jsem zařídil. Dědictví je její. Zbyly z něj čtyři miliony babek, to není k zahození. Hartman si trochu pomoh, ale většinu jmění se ještě podařilo zachránit.“
„Co je s ním?“
„Zdrhnul. Jak začalo vyšetřování, tak pochopil, že má utrum. Jde po něm FBI, ale dal bych krk na to, že je touhle dobou už někde za hranicema. No co, myslím, že bych se za ní měl jít podívat.“
„Teď, když má svobodu a peníze, tak nás, myslím, bude chtít opustit,“ poznamenala Veda. „Jen doufám, že ne hned. Měl bys ji přesvědčit, že by se tu měla ještě nějaký čas zdržet. Není zralá na to, aby žila úplně sama, je bez přátel a nemá kam jít. Snaž se jí to vysvětlit, Phile.“
„Udělám, co půjde, ale držet ji tu nemůžeme. Jak víš, je svobodná a může si dělat, co ji napadne.“
„Aspoň to zkus. Jímá mě děs, když si ji představím úplně samotnou s touhle spoustou peněz a bez kohokoli, kdo by jí aspoň sem tam poradil.“
„Uvidím, co se dá dělat,“ odtušil Magarth. „Viděl ji doktor Kober?“
„Jen letmo. Ale tvářil se dost starostlivě. Má podezření na zhmoždění lebky po havárii, ale Carol se nechce dát prohlídnout. Byl tu taky doktor Travers, ale toho jsem k ní vůbec nepustila. Pořád opakoval, že odmítá odpovědnost za všechno, co se může stát, když to děvče bude na svobodě. Ale nevěřím, že je nebezpečná, a taky jsem mu to řekla. Ale trošku divná je, Phile. Úplně jiná, než jaká byla, když jsem ji poznala.“
„Jdu nahoru.“
Zastihl Carol v jejím velkém klidném pokoji. Seděla u okna a když vstoupil, ani se neohlédla. Čišel z ní chlad, který Magartha znepokojoval. Přitáhl si k ní židli, posadil se a spustil s trochu nucenou veselostí: „Mám pro vás prima zprávy, Carol. Tak abyste věděla, jste odteďka náramně bohatá.“
Na zvuk jeho hlasu Carol lehce zareagovala a mechanicky se otočila. Její velké zelené oči na něj hleděly zcela bezvýrazně.
„Neslyšela jsem vás vejít, Phile,“ řekla lhostejně tvrdým hlasem. „Dobré zprávy říkáte?“
Magarth na ni pátravě pohlédl. Nehnuty klid její bledé tváře a ledový jas jejích očí ho mátl a znepokojoval.
„Ano, perfektní zprávy. Peníze jsou už na vaše jméno. Mám tu na to papíry. Projdete si je se mnou?“
Carol zavrtěla hlavou.
„Ne, ne,“ odmítla rázně a po malé pauze dodala: „Říkáte, že jsem bohatá? Kolik to dělá?“
„Čtyři miliony dolarů. To je náramná spousta peněz.“
Carolina ústa ztvrdla.
„Ano,“ řekla, propletla si štíhlé prsty a zahleděla se z okna. V jejích očích se objevil trpce zamyšlený výraz, ale nic neříkala, dokud Magarth nepromluvil: „Máte radost?“
„Četla jsem o sobě v novinách,“ řekla náhle Carol. „Je to nehezká četba.“
„Koukněte, Carol, nikdy nesmíte vě…
