Kapitola pátá
Všeobecné vzrušení leželo na Point Breese jako jemný, všudypřítomný prašný příkrov. To si Sullivani uvědomili už v okamžiku, kdy vjeli na hlavní třídu. Ne že by se tu dělo něco na první pohled nápadného. Město halila tma a krom hospod, barů, celonočních bufetů a jídelen už žádná okna nesvítila. Přesto však tu panovalo napětí; člověk skoro hmatatelně cítil, jak proniká zšeřelým městem a vibruje v chladném nočním vzduchu.
Sullivany to překvapilo, ale nehovořili o tom, protože ani jeden z nich si nebyl jist, zda nepodlehl jakémusi zvláštnímu klamu.
Měli za sebou dlouhou cestu ze starého selského stavení a byli už značně ospalí. Za posledních čtyřiadvacet hodin se pořádně nevyspali, a i když byli na ponocování zvyklí, cítili, že teď si už doopravdy potřebují odpočinout.
Frank, který řídil, odbočil s buickem z hlavní třídy a kolem městského vězení zamířil k hotelu. Zpomalil, když si všiml skupinky zvědavců, tísnících se před budovou vězení.
Maxova ruka automaticky sklouzla k podpažnímu pouzdru s revolverem, ale sotva si uvědomil, že všichni čumilové hledí opačným směrem a jim nevěnují žádnou pozornost, rychle se uklidnil.
„Co je?“ zeptal se Frank koutkem úst.
„Nic, co by nás mohlo zajímat,“ opáčil Max. „Tamhle za rohem bych čekal hotelovou garáž. Zajeď tam, ať nejsme zbytečně na ráně.“
Nalezli garáž, nechali tam vůz a přešli k hlavnímu vchodu. Drželi se ve stínu, ale skupina lidí před soudní budovou byla čímsi příliš zaujatá, než aby jim věnovala sebemenší pozornost.
Recepční byl bledý mužík s drobounkým černým knírkem, připomínajícím skvrnu od sazí. Podal Maxovi pero a strčil před něj knihu hostů.
„Dvojlůžkový nebo dva jednolůžkový?“ zeptal se.
„Dvou,“ odpověděl Max a zapsal se.
Frank od něho vzal pero, přečetl si vymyšlené jméno, které tam Max uvedl, a zapsal se stejně.
V půl devátý ráno nám pošlete na pokoj kafe, loupáky a noviny,“ přikázal Max recepčnímu.
Ten si to zapsal a pak cinkl na zvonec, který stál před ním na stole.
Hotelový posluha byl vyžle s pytli pod očima. V portýrské čepici vypadal, jako by se právě chystal na maškarní ples. Uchopil vepřovicovou brašnu Sullivanů a vedl je úzkou chodbou k výtahu.
Když se kodrcali do horního patra, zaslechli, jak hotelovými zdmi proniká tlumené bušení.
„Stavějí lešení,“ řekl sluha a oči mu zasvítily náhlým vzrušením.
„Jaký lešení?“ zajímal se Frank, ačkoli mu náhle bylo vše jasné.
„Na popravu,“ opáčil sluha, zastavil výtah a odstrčil mříž. „Vy to nevíte?“
Sullivani mlčky vystoupili.
Chodbou kolem nich prošla holka v modrém pyžamu a hedvábném župánku s toaletní taštičkou a ručníkem. V třešňově rudých rtech namalovaných do srdíčka se jí houpala cigareta. Smějícíma se očima si přeměřila oba Sullivany.
Frank si jí vůbec nevšiml.
„Na jakou popravu?“ zeptal se sluhy.
„Kde je náš pokoj?“ skočil mu do řeči Max. „Hele, chceme si už jít lehnout.“
Posluha je provedl chodbou, otevřel dveře a rozsvítil. Pokoj vypadal přesně tak, jak se v hotelu téhle kategorie dalo předpokládat. Zařízen byl spíš spoře než zvlášť pohodlně; nic, kde by se člověk chtěl nadlouho ubytovat.
„Na jakou popravu?“ opakoval svůj dotaz Frank, zavíraje za sebou.
Posluha si otřel dlaně o kalhoty. Vypadal, jako by se chystal sdělit jim bůhvíjak příjemnou novinu.
„Budou věšet waltonvillskýho vraha,“ odpověděl. „Vy jste o něm nečetli? Za jednu noc zabil tři ženský a pak se šel sám udat. Řek bych, že zítra po devátý ráno už nikoho dalšího nezamorduje.“
„Vypadni,“ poručil Max, aniž na něj pohlédl.
Posluha se na něj udiveně zahleděl. „Jen jsem vás chtěl, pane informovat,“ omlouval se.
„Vypadni,“ opakoval Max mírným, ale rozhodným hlasem.
Sluha rychle přešel ke dveřím, maličko zaváhal a pak znovu pohlédl na Sullivany. Bylo na nich cosi, co ho děsilo. Připadal si, jako kdyby zabloudil a náhle se z ničeho nic ocitl na hřbitově.
Když odešel, Max uchopil brašnu a zvedl ji na postel.
Frank stál pořád bez hnutí uprostřed místnosti. Tlumené bušení zcela poutalo jeho pozornost.
„Ja…
