Kapitola třetí
Severně od Point Breese, roztroušena mezi mírnými pahorky, leží honosná venkovská sídla boháčů.
Phil Magarth nedbale projížděl po horských silnicích a ve svém otlučeném cadillaku řezal zatáčky, až gumy bolestně skřípěly na serpentinách, jež se svažovaly k rozlehlé budově ve španělském stylu s bílými zdmi a červeným dlážděním, která patřila Vedě Banningové.
Veda neměla v Point Breese právě nejlepší pověst, ale přesto byla ve společnosti oblíbená a vědělo se o ní, že se ráda skvěle baví. Byla bohatá; vlastnila prosperující pomerančové plantáže o rozloze dvou tisíc hektarů a byla blázen do Magartha. Velmi si přála, aby se s ní oženil.
Když Magarth zaparkoval před ozdobným vchodem do domu, podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři ráno. Vystoupil z vozu a dvěma skoky přeběhl čtyři široké schody, které ho přivedly na bělostně dlážděnou terasu. Celý dům tonul ve tmě, ale Magarth věděl, kde je Vedina ložnice, a tak rychle přeběhl květinami zdobené atrium a stanul před otevřenými francouzskými okny.
„Jsi vzhůru?“ zeptal se do zšeřelé místnosti, v níž jen nejasně rozpoznával Vedino přepychové široké lože.
V ložnici se nic nepohnulo, přistoupil tedy blíž a vsunul ruku pod pokrývku. Cosi se zběsile zatřepotalo, Veda se prudce posadila, přidušeně vykřikla a hmátla po vypínači.
„Proboha na nebi!“ vykřikla a plácla sebou zpět na polštář. „To už fakt přesahuje všechny meze! Jak si můžeš dovolit vtrhnout sem v takovouhle nelidskou hodinu?“
„Co přesahuje všechny meze?“ zašklebil se Magarth. „Vždycky říkáš, jak jsi šťastná, že mě vidíš. Jsem tady, tak buď šťastná.“
Veda v posteli zavrněla, protáhla se a zívla. Magarth obdivoval její neobyčejně krásnou postavu.
„Vypadáš skvěle, přímo k nakousnutí, ale teď zrovna máme dost fofr. Je ta tvoje drobná věcička, který říkáš mozek, v dostatečně bdělým stavu?“
„Někdy se ptám sama sebe, co na tobě vlastně vidím,“ povzdychla si Veda, vzala z nočního stolku příruční zrcadlo a pohlédla do něho.
Měla zelenomodré oči, husté řasy a zlatohnědé vlasy, které jí v mírných vlnách spadaly na ramena – vlasy, jež vypadaly jako roztavená měď. Byla krásná a věděla to. Teď však měla kolem úst vztekle vzdorovitý výraz a temné skvrny pod očima. Mohlo jí být o něco méně než šestadvacet, ale ne o mnoho.
„Aspoň že nevypadám vystrašeně,“ pravila, ještě jednou zívla a uvelebila se na polštáři. Měla na sobě modrou krepdešínovou noční košili s hlubokým výstřihem, zdobeným černou kraječkou. „Ty jsi přece neřád, Phile,“ pokračovala. „Tos mě nemoh vzbudit trochu něžnějc? Víš přece, jak jsem lekavá.“
„Neboj, nijak tě to nepoznamenalo,“ šklebil se Magarth a přešel k příborníku. Vzal z něho sklenku a láhev kanadské whisky. „Docházejí ti zásoby, zlato. Koukej si je doplnit.“
„To víš, že jo,“ přikývla Veda, která ho pozorovala a znovu si uvědomila, jaký je to pěkný mužský. „Dej mi cigaretu, ty pacholku.“
Magarth se vrátil s lahví, nabídl jí cigaretu, napil se a sám si také zapálil.
„Jdu teď po něčem fakt velikým,“ řekl a přisedl si k ní na postel. „Když mi to vyjde, tak na tom můžu vydělat jmění. Dokonce bych se pak s tebou moh i oženit, takže dobře poslouchej.“
Veda se na něj posměšně zahleděla.
„Tyhle řeči jsem už slyšela tolikrát, že je umím zpaměti,“ konstatovala.
„Ale tentokrát je to fakt,“ bránil se novinář. „Jedu po Blandishově vnučce.“
„Po kom že jedeš?“ zeptala se hněvivě Veda a posadila se.
„Hele, neroztrhni si tu prima košilku a zbytečně nežárli,“ usmál se Magarth, „tohle je náhodou čistě pracovní záležitost. Za šest dní od dnešního rána přijde ta holka k ohromným penězům – jestli ji do tý doby nechytnou. Nejdřív jsem měl v úmyslu napomáhat k jejímu dopadení, tím pádem být u toho a získat sólokapra pro noviny. Jenomže teď mám daleko lepší nápad. Pomůžu jí upláchnout a tím přijít k dědictví. Když se mi to povede, tak mi snad bude muset být kapku vděčná, ne? To v první řadě. Krom toho americká veřejnost bude zvědavá na to, jak s celým tím bohatstvím naloží – jen si představ, š…
