Kapitola sedmá
Spokojený, téměř veselý výraz se objevil na Maxově tváři, když sestupoval po širokém nemocničním schodišti. Náhle mu došlo, že je teď dvakrát bohatší, než když do nemocnice vstupoval.
Ani jeden ze Sullivanů nesvěřoval své bohaté úspory bance. Dobře věděli, že policie si může snadno zjednat přístup k jejich kontům, a proto ukrývali veškerou hotovost tak, aby k ní měli kdykoli přístup. O peníze se jim staral Maxův otec a nyní, když byl Frank po smrti, přešel jeho díl automaticky na Maxe, protože koneckonců nikdo jiný o této hotovosti nevěděl – krom Maxova otce, a to nehrálo žádnou roli. To znamená, že Max se nyní bude moci odebrat na odpočinek, řemeslo nájemného vraha pověsit na hřebík, pořídit si obchod s exotickým ptactvem a zavést se v branži, která ho odjakživa přitahovala. Tenhle nápad se mu obzvlášť zalíbil.
Zastavil se vedle černého packardu, zapálil si cigaretu a sirku odhodil do kanálu. Na okamžik mu přišla na mysl Carol. Nejdřív jsi na řadě ty a potom Max, řekla prý Frankovi. Není pochyb, že nějakým způsobem zapříčinila Frankovu smrt. Max hovořil s Lindou, dozvěděl se o tajemné Mary Prentissové a dokázal si dát věci dohromady. Mary Prentissová byla Carol Blandishová, která prahla po pomstě.
Jenomže Frank byl, alespoň pokud šlo o ženské, odjakživa trdlo. Každá ho snadno doběhla. Ale Max – to je jiná písnička! Zeny pro něj nikdy moc neznamenaly. Jestli to na něj Carol Blandishová zkusí, tak tvrdě narazí. Smete ji stejně bez milosti, jako smetl všechny ostatní nepřátele, kteří mu kdy stáli v cestě.
Natolik si důvěřoval, že se rozhodl pustit Carol definitivně z mysli. Frankova smrt byla jen epizodou v jeho životě, i když znamenala definitivní konec bratří Sullivanů. Max Geza byl rozhodnut vzdát se profese námezdního vraha a stát se řádným a počestným obchodníkem. Ještě se pozná, řekl si, jak mu to bude klapat.
Dlouhý nedopalek odhodil na chodník, stáhl si plstěný klobouk hlouběji do čela a otevřel dvířka vozu. Pak se ale zarazil a nechápavě se zamračil.
Přímo pod volantem ležela na sedadle jednotlivá, ale nádherná, šarlatově červená orchidej.
Max zíral na květ. Jeho tvář byla nehybná, ale v očích se mu zračil nepokoj. Zvedl orchidej a prohlédl si ji. Nesmírně drahá květina, kterou mu někdo – bůh suď proč – vhodil pootevřeným okénkem do vozu. Jaký to může mít význam, ptal se sám sebe a přitom větřil nebezpečí. Rozhlédl se po ulici v obou směrech, ale ničeho podezřelého si nevšiml, a tak jen nechápavě pokrčil rameny. Pak odhodil orchidej na kanálovou mříž, nasedl a zasunul klíček do zapalování, ale znovu se zarazil. Chvíli hleděl před sebe a uvažoval. Neměl rád záhady. Ne že by se právě tohle dalo nazvat záhadou, ale divné to rozhodně bylo. Svého času to s Frankem dělávali tak, že vyhlédnutým obětem věšeli na kliku dveří dva malé černé vlněné havrany. Jednou či dvakrát jim to ušetřilo námahu, protože adresát vzkazu se pak raději sám zastřelil, ale Max tuto praxi pokládal za zbytečně teatrální, a proto od ní časem upustili. Tahle varovná symbolika mu připadala nedůstojná. Teď si však kladl otázku, je-li červená orchidej podobným varovným signálem. Pokud ano, tak by se ten, kdo mu ji vhodil do vozu, rozhodně měl mít na pozoru. Max podobné vtípky nesnášel. Hladil si bradu, potáhl se za špičatý nos, nakonec znovu vystoupil a odhozenou květinu zdvihl. Ještě chvíli váhal a poté si ji vetkl do knoflíkové dírky. Vzápětí nastartoval a odjel.
Na kopci nad nádherným zálivem u Santa Ria stál patrový prkenný dům, obklopený divoce rostoucími palmami a kvetoucími křovinami. Bylo to opuštěné, zchátralé a větry ošlehané místo. Na dřevěné bráně visela jmenovka s nápisem Kozikot. Max ceduli nikdy neodstranil, ačkoli se vždycky ušklíbl, když ji spatřil.
Tahle dřevěná stavba byla jeho domovem. Jezdil sem zřídka, ale bylo to vhodné místo, kde mohl mít své osobní věci i peníze. Bydlel tu také jeho otec, Ismi Geza, tou dobou už starý muž. Ze svých pětašedesáti let strávil třicet jako cirkusový klaun, a když se šo…
