Celá e-kniha Sovy mají oči dokořán ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 11
Noční klub Bludička byl typický pro tucty dalších malých nočních klubů, nakupených ve Francouzské čtvrti. Různé produkce, půl tuctu hostesek a stoly nacpané do tří místností, propojených odstraněním dveří a vytvořením otvorů velikosti člověka tam, kde bývala okna. Vpředu byl ve velkém zaskleném rámu vystaven tucet propagačních obrázků účinkujících v různých představeních.
Bylo ještě brzy a klub se ještě nezačal zaplňovat. Tu a tam se někdo trousil dovnitř. Pár vojáků, námořníků, několik starších dvojic – zřejmě turisté, odhodlaní zhlédnout „podívanou“, kteří přišli příliš brzy.
Našel jsem si stůl, usedl a objednal si colu s rumem. Když jsem nápoj obdržel, zahleděl jsem se do jeho temné hlubiny s pochmurným výrazem naprosté osamělosti.
Za pár minut se dostavila dívka. „Ahoj, bručoune.“
Vykouzlil jsem úsměv. „Ahoj, krásnoočko.“
„Takhle je to lepší. Vypadáte, jako byste potřeboval povzbudit.“
„To taky potřebuju.“
Přistoupila blíž a zůstala stát s lokty opřenými o protější židli, čekajíc na pozvání. Neočekávala, že vstanu, a vypadala překvapeně, když jsem vstal.
„Co takhle něco k pití?“ navrhl jsem.
Řekla: „Strašně ráda.“
Když jsem jí nabízel židli, rozhlížela se, doufajíc, že si toho ostatní všimnou. Odkudsi se vynořil číšník. „Co pro vás?“ zeptal se.
„Já už mám.“
Informoval mě: „Když s vámi u stolu sedí některé z děvčat, dostanete dva drinky za dolar. Jinak to bude jeden drink za dolar.“
Podal jsem mu dolar a čtvrt se slovy: „Přineste to moje pití tady jí. Ten čtvrťák si nechte, abyste měl drobné, a chvíli nás nechte na pokoji.“
Zazubil se, vzal peníze a přinesl děvčeti prostředně velkou sklenici naplněnou bledě jantarovou tekutinou.
Ani se nenamáhala něco předstírat a obrátila ji do sebe, jako by vykonávala svou povinnost, pak vystrčila prázdnou sklenici před sebe jako výmluvné svědectví toho, jak je zanedbávána.
Sáhl jsem po sklenici a přičichl k ní dřív, než mi ji mohla vytrhnout.
Pronesla poněkud nadurděně: „Co si vy chlapi všichni myslíte, když se při tomhle tváříte tak roztomile? Ovšemže je to studený čaj, co jste čekal?“
„Studený čaj?“ opakoval jsem po ní.
„No, vy aspoň nejste zklamaný. Když to můj žaludek vydrží, neměl byste rejpat.“
„Já nerejpám.“
„Ale většina jo.“
„Já ne.“
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl pětidolarovku tak, aby viděla číslici, pak jsem ji složil, aby se mi vešla do hrsti, a posunul ruku přes stůl. „Je tady dnes Marilyn?“ zeptal jsem se.
„Ano. Tamhleta je Marilyn, ta, co stojí u piana. Je to vrchní hosteska, všechno řídí a rozsazuje nás ke stolům.“
„To ona vás sem poslala?“
„Ano.“
„A co by se stalo, kdybychom se my dva pohádali?“
„Nepohádáme se. Na hádku musí být dva. Dokud si objednáváte pití, já se hádat nezačnu. A až přestanete, tak tady zase nebudu, abych se s vámi hádala.“
„A co kdybychom se přece nepohodli?“
„Tak byste neobjednával pití, ne?“
„To je pravda.“
Zazubila se. „No a já bych tady pak nebyla.“
„Poslala by vás Marilyn pryč?“
„Ne. Kdybyste zůstal tady, zkusila by k vám poslat jinou. Kdybyste ani potom neroztál, nechala by vás tu sedět a truchlit samotného, dokud by se nezaplnil lokál. Kdyby se zaplnil a bylo by zapotřebí vašeho stolu, zbavili by se vás. To jste chtěl vědět?“
Její ruka se přisunula k mé.
„Tak nějak,“ přisvědčil jsem. „Jak se jmenujete?“
Její ruka zaváhala. „Rosalind. Co ještě chcete?“
„Jak byste mohla přimět Marilyn, aby šla sem a přisedla si?“
Oči se jí trochu zúžily. Rozhlédla se a řekla: „Myslím, že by to šlo.“
„Ale jak?“
„Mohla bych jí říct, že se vám líbí její styl. Kdybyste se tak díval po ní, místo abyste to hrál na mne, myslím si, že bych to mohla nějak sfouknout, ještě než se to tu docela zaplní. Na to by zabrala.“
„Myslíte, že byste to zvládla?“
„Mohla bych to zkusit.“
Její prsty se dotkly mých. Přeputovala do nich pětidolarovka. „Ještě něco?“ otázala se.
„A jaká je ta Marilyn?“ vyzvídal jsem dále. „Je to fajn děvče?“
„Je dobrá, ale posledních čtyři pět neděl nějak není ve formě. Děsně se zabouchla a nale…
