Kočka mezi holuby (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 24.
POIROT VYSVĚTLUJE

Paní Upjohnová, procházející se chodbami školy v Meadowbanku, zapomněla na vzrušující scénu, kterou právě zažila. V té chvíli byla pouze matkou, hledající své dítě. Našla je v opuštěné třídě. Julie se skláněla nad lavicí s jazykem povytrčeným ze rtů, zcela ponořena do svého úkolu.

Vzhlédla a ustrnula. Pak se vrhla přes učebnu směrem k matce a vlétla jí kolem krku.

„Mami!“

Pak, uvědomivši si důstojnost svého věku, se zastyděla za své hnutí, odtáhla se a promluvila pečlivě věcným tónem.

„Nevrátila ses poněkud brzy, mami?“

„Přiletěla jsem,“ řekla paní Upjohnová skoro jakoby omluvně, „z Ankary.“

„Ach,“ řekla Julie, „jak jsem ráda, že jsi zase tady.“

„Jsem také velice ráda,“ přisvědčila paní Upjohnová. Dívaly se rozpačitě jedna na druhou. „Co děláš?“ zeptala se paní Upjohnová.

„Píši zrovna slohovku pro slečnu Richovou,“ vysvětlovala Julie. „Dává úžasně zajímavá témata.“

„Ukaž, jaké je to téma?“ zeptala se paní Upjohnová a sklonila se nad sešit.

Téma bylo v záhlaví stránky. Podáním bylo několik řádků napsaných Juliiným nesrovnaným písmem. „Protiklad přístupu Macbetha a Lady Macbethové k vřaždě,“ četla paní Upjohnová.

„Nuže,“ řekla s mírnou pochybností, „o tomhle tématu se skutečně nedá říci, že by nebylo ohromné!“

Přečetla si začátek dceřina úkolu.

„Macbethovi,“ psala Julie, „se líbila myšlenka na vraždu a často o ní přemýšlel, potřeboval však podnět, který by ho k ní přiměl. Jakmile jednou začal, vraždil lidi s radostí a necítil ani výčitky ani strach. Lady Macbethová byla velmi ctižádostivá. Myslila, že může vše, chce-li něčeho dosáhnout. Ale když spáchala vraždu, nepociťovala z ní žádnou radost, nelíbila se jí.“

„Nepíšeš, sice příliš hezky,“ řekla paní Upjohnová, „myslím si, že to budeš muset ještě trochu upravit, ale něco na tom určitě je.“

*

Inspektor Kelsey pravil s trochou lítostí v hlase:

„Vám je hej, pane Poirote. „Můžete říci a udělat spoustu věcí, které my udělat nemůžeme; ale bylo to velmi dobře naaranžováno. Zbavil jste jí ostražitosti, naočkoval jste jí, že podezříváte Richovou, a pak náhlý příchod paní Upjohnové ji zcela spletl. Ještě že si nechala tu pistoli, když zastřelila Springerovou. Budou-li kulky shodné…“

„Budou, příteli, budou,“ uklidňoval ho Poirot.

„Tak jsme ji tedy dostali za vraždu Springerové. A za těžké zranění slečny Chadwickové. Ale pořád nemohu pochopit, jak mohla zabít slečnu Vansittartovou. Vždyť je to nemožné. Má železné alibi — ledaže by mladý Rathbone a celý personál z Le Nid Sauvage lhali.“

Poirot potřásl hlavou. „Oh, ne,“ pravil. „Její alibi je dokonalé. Zabila slečnu Springerovou a slečnu Blanchovou. Ale slečnu Vansittartovoou,“ chvilku zaváhal, jeho oči se dotkly slečny Bulstrodové… „Slečnu Vansittartovou zabila slečna Chadwicková.“

„Slečna Chadwicková?“ zvolali jedním hlasem slečna Bulstrodová s Kelseym.

Poirot přikývl „Ano, jsem si tím jist.“

„Ale proč?“

„Myslím si,“ pravil Poirot, „že slečna Chadwicková až příliš milovala Meadowbank…“ Zalétl pohledem ke slečně Bulstrodové.

„Ano…“ řekla slečna Bulstrodová. „Ano, ano, rozumím…“

„Když jste začala, slečno Bulstrodová, pomýšlet na odchod, považovala se za vaši nástupkyní.“

„Ale byla přece jen už dost stará,“ vysvětlovala slečna Bulstrodová.

„Ovšem,“ přitakal Poirot. „Ale myslila si, že odejdete-li, stane se ředitelkou Meadowbanku. A pak zjistila, že uvažujete o někom jiném — o Eleanor Vansittartové. A ona milovala Meadowbank a neměla ráda Eleanor Vansittartovou.“

„Možná,“ připustila slečna Bulstrodová.

„Zcela určitě,“ řekl Poirot. „Žárlila na Meadowbank a žárlila na Eleanor Vansittartovou. Nemohla snést myšlenku, že by slečna Vanslttartová a škola byly spojeny.“

„V onu víkendovou neděli jste zvolila Eleanor Vansittartovou jako vhodnou pro vedení školy za vaší nepřítomnosti. Tak se to asi stalo. V noci nemohla slečna Chadwicková usnout. Vstala a spatřila světlo ve sportovním pavilónu. Měla připraven pytlík v ruce, aby se bránila, bude-li napadena. A co našla? Našla Eleanor Vansittartovou skloněnou nad skřínkou, a napadlo ji — nemýlím-li se,“ řekl Poirot jakoby v závorce — „a pokud jsem s to vmyslit se do situace jiných lidí — napadlo ji: kdybych byla zloděj, přistoupila bych zezadu k ní a udeřila bych ji. A když si to tak myslila, takřka podvědomě zdvihla pytlík a udeřila. A Eleanor Vansittartová byla mrtva — odstraněna. Teprve potom si uvědomila, co udělala. Tížilo ji to, protože ona vlastně nebyla vražednice. Byla jen svedena — svedena žárlivostí a posedlostí. Posedlostí láskou k Meadowbanku. Nepřiznala se. Zamčela, že ona sama zasadila smrtící ránu. Ale když se jí ptali na golfovou hůl, kterou si nejspíš vzála s sebou slečna Vansittartová, slečna Chadwicková, nervózní po tom, co se stalo, řekla rychle, že si ji s sebou vzala ona.“

„Proč tedy Ann Shaplandová rovněž použíla pytlíku s pískem, když zabila slečnu Blanchovou?“ zeptala se slůečna Bulstrodová.

„Nemohla riskovat pistoli ve školní budově, a pak — je velmi chytrá. Chtěla tuto třetí vraždu navázat na druhou, aby získala alibi.“

„Ale já opravdu nerozumím tomu, co dělala Eleanor Vasittartová ve sportovním pavilónu,“ řekla slečna Bulstrodová.

„Byla pravděpodobně velmi rozrušena zmizením Shaisty. Byla stějně rozčilená jako slečna Chadwicková. Bylo to pro ni svým způsobem ještě horší, protože jí jste svěřila pro ten den vedení školy — a k únosu došlo v době, kdy byla za žákyně odpovědna. Ani ona nemohla zřejmě spát. A šla tedy do sportovního pavilónu prohlédnout Shaistinu skřínku pro případ, že by tam bylo něco, co by nijak mohlo vysvětlit dívčino zmizení.“

„Vy dokážete vysvětlit všechno, pane Poirote,“

„To je jeho specialita,“ poznamenal inspektor Kelssy s jemnou ironií.

„A proč jste chtěl, aby vám Eileen, Richová nakreslila několik lidí ze sboru?“

„Chtěl jsem vyzkoušet schopnost Jennifer rozpoznávat obličeje, Brzy však jsem poznal, že Jennifer byla tak zaujata vlastními záležitostmi, že si ostatních věcí všimala jen zběžně. Nepoznala kresbu slečny Blanchové s jiným účesem. Tím méně by tedy byla poznala Ann Shaplandovou.“

„Myslíta tedy, že žena s raketou byla sama Ann Shaplandová?“

„Ano. Světlá paruka, načerněné obočí, nápadné šaty a klobouk. Nepotřebovala k tomu víc než dvacet minut. Viděl jsem z kreseb slečny Richové, jak je pro ženu snadné změnit svůj zevnějšek.“

*

Dopis obsahoval jen několik řádek.

 

„Drahý Poirote,

může se stát, že vás brzy navštíví nějaký pan Robinson. Možná, že o něm už něco víte. V určitých kruzích je to velmi známá osobnost. Je to pro vás takové malé doporučení, kdybyste snad byl na pochybách. Nemáme ovšem ani tušení — to zdůrazňuji — o čem by se s vámi rád poradil.

Váš oddaný Ephraim Pikeaway.“

 

Poirot odložil dopis a vstal právě v okamžiku, kdy pan Robinson vstoupil do pokoje.

Uklonil se, potřásli si rukama a Poirot nabídl posunkem křeslo.

Pan Robinson se posadil, vytáhl kapesník a přetřel si hladký nažloutlý obličej. Poznamenal, že je dnes horko.

„Netrmácel jste se, doufám, v tom horku pěšky?“

Pan Robinson vzhlédl.

„Ne, ne, kdepak. Přijel jsem vozem. Ale ta doprava! Někdy se čeká na křižovatce skoro půl hodiny.“

Poirot souhlasně pokývl hlavou.

„Velmi mne zaujalo — samozřejmě, člověk se toho tolik doví — když jsem slyšel, že jste se zabýval záležitostmi, které se udaly v dívčí škole.“

„Ach“, řekl Poirot.

Opřel se v židli.

„Meadowbank,“ řekl zamyšleně pan Robinson. „Kdo by to byl řekl? A je to jedna z nejlepších škol v Anglii.“

„Je to výborná škola.“

„Slyšel jsem,“ řekl pan Robinson, „že ta nešťastná mladá žena, která je za to vše odpovědna — trpěla fobií vůči učitelkám již od mládí. Bude to znamenat mnoho pro rozsudek.“

„Zdá se, že tato linie by byla nejvhodnější,“ řekl Poirot. „Ale prominete mi, řeknu-li, že si myslím, že nebude úspěšná.“

„Souhlasím s vámi. Nejchladnokrevnější vražedkyně, o jaké jsem kdy slyšel. Jenže bude se jistě zdůrazňovat její výtečná práce jako sekretářky u různých významných osobností, její válečné zásluhy v kontrašpionáži…“

Poslední slova doznívala se zvláštní významností. Pak řekl briskněji. „Byla velice dobrá, myslím, mladá — ale vynikající, užitečná — oběma stranám. Bylo to její řemeslo. — Ale dovedu pochopit to pokušení — provést něco na vlastní pěst a získat velkou cenu.“ Poirot přikývl. Pan Robinson se předklonil.

„Kde jsou, pane Poirote?“

„Myslím, že to víte.“

„Upřímně řečeno, vím. Banky jsou velíce dobré instituce, že?“

Poirot se usmál.

„Co s nimi hodláte udělat?“

„Rozumějte mi. Mně nepatří. Rád bych je však doručil osobě, které patří. To však — posuzuji-li situaci správně — není jednoduché.“

„Vlády jsou ve velmi nesnadné situaci,“ řekl pan Robinson. „Nejdůležitější je, aby bylo možno říci, že vláda Jejího Veličenstva nemá o této záležitosti absolutně žádné informace.“

„Nemohu ovšem v depozitáři své banky mít takovou věc na neurčito.“

„Právě proto jsem přišel s návrhem, abyste mi to odevzdal.“

„Ach,“ řekl Poirot. „A proč?“

„Tyto klenoty — naštěstí nejsme úřední osoby, můžeme tedy jmenovat věci jejich pravými jmény — byly nesporně osobním vlastnictvím zemřelého prince Aliho Yusufa.“

„Vím.“

„Jeho Veličenstvo je předalo majoru Robertu Rawlisonovi s určitými instrukcemi. Měly být odvezeny z Ramatu a odevzdány mně.“

„Můžete to prokázat?“

„Ovšem.“

Pan Robinson vyňal z kapsy dlouhou obálku. Vytáhl z ní několik papírů. Položil je na stůl před Poirota.

„Zdá se, že je to opravdu tak, jak říkáte.“

„Nuže?“

„Nebudete se hněvat, zeptám-li se vás na něco?“

„Naprosto ne.“

„Co z toho budete mít?

Pan Robinson vypadal překvapeně.

„Příteli! Přece peníze. A hodně peněz!“

Poirot se na něj zamyšlené zahleděl.

„Je to velmi starý obchod,“ pravil pan Robinson. „A velice luxusní. My jsme — jak bych vám to řekl — ti, kteří zařizují vše za scénou. Králům, politikům, všem na něž dopadá ostré světlo veřejnosti. Naše zisky jsou veliké — ale jsme i čestní. Naše služby jsou drahé — ale vyplatí se.“

„Rozumím,“ řekl Poirot.

„Mohu vás ujistit, že toto rozhodnutí bude pro všechny jen příjemné.“ Oči pana Robinsona spočinuly na chvíli na dopisu plukovníka Pikeawaye, který ležel po pravici Poirotově.

„Ještě okamžik, jsem jen člověk. A jsem zvědav. Co s těmi klenoty uděláte?“

Pan Robinson se na něj podíval. Pak jeho široký žlutý obličej roztál v úsměvu. Naklonil se k Poirotovi. „Řeknu vám to.“

A řekl.

*

Na ulicí si hrály děti. Vzduch se chvěl jejich burácivým pokřikem.

Pan Robinson vystoupil z rolse a rozhlédl se po číslech domů.

Číslo 15. Ano, správně. Otevřel zahradní branku a vystoupil po třech schodech k domovním dveřím. Všiml si čistých bílých záclon na oknech a pěkně vyleštěné mosazné kliky u dveří. Nevýznamný malý dům v nevýznamné ulici y nevýznamné části Londýna — ale velmi dobře udržovaný.

Dveře se otevřely. Dívka, asi pětadvacetiletá, velmi příjemná, jej přivítala s úsměvem.

„Pan Robinson? Pojďte, prosím, dál.“

Uvedla jej do malého obývacího pokoje.

„Přišlo by vám k chutí trošku čaje?“

„Děkuji vám, nepiji čaj. A mám jen málo času. Přinesl jsem vám jen to, o čem jsem vám psal.“

„Od Aliho?“

„Ano.“

„A není — nemůže být — aspoň kousek naděje? Je to opravdu pravda — že byl zabit?“

„Bohužel,“ řekl pan Robinson.

Pan Robinson vytáhl malý balíček a položil jej před ní.

„Otevřte jej, prosím.“

Její prsty se trochu chvěly, když odstraňovala obal.

Pak zatajila dech.

Červené, modré, zelené, bílé — jiskřící ohněm, jako živé, přeměnily malou místnost v Aladinovu jeskyni.

Pan Robinson ji pozoroval. Už tolik žen viděl dívat se na klenoty.

Konečně řekla bezzvučným hlasem.

„Jsou — pravé?“

„Jsou pravé.“ Kdybyste si je přála prodat, dostala byste za ně pravděpodobně půl miliónu liber.“

„Ne — to není možné.“

Náhle je shrábla do dlaní a propouštěla je mezi chvějícími se prsty na stůl.

„Jsem zděšena,“ pravila. „Co s nimi mám dělat?“

Dveře se rozlétly. Do pokoje vběhl malý hoch.

„Mami, dostal jsem báječný tank od Billyho. — On —“

Zarazil se, když spatřil pana Robinsona.

Byl to hošík s olivovou pletí a temnýma očima.

Jeho matka řekla: „Jdi do kuchyně, Allene. Máš tam mléko, piškot a máslo.“

„Prima,“ řekl hošík a vyběhl.

„Říkáte mu Allen?“ zeptal se pan Robinson.

Začervenala se.

„Bylo to jméno, které se nejvíce podobalo jménu Aliho. Nemohla jsem mu dát jméno Ali — bylo to příliš nesnadné, kvůli němu samému a kvůli sousedům a vůbec.“

Pak se jí obličej zase zachmuřil, když opakovala.

„Co mám dělat?“

„Nejdříve vás poprosím o váš oddací list. Musím si být jist, že jste opravdu ta, za kterou se vydáváte.“

Chvilku na něj hleděla v ustrnutí, pak přistoupila k malému psacímu stolku. Ze zásuvky vyňala obálku, z ni list papíru a položila jej před něj.

„Hm… ano… matrika v Edmondstownu. Ali Yusuf, student… Alice Calderová, pradlena. Ano, vše v pořádku.“

„Oh, právně je vše v pořádku. Byl moslim a mohl mít více než jednu ženu, věděl, že se bude muset vrátit a oženit se tam u nich doma. Mluvili jsme o tom. Ale měl se tehdy narodit Allen, víte, a on říkal, že všechno musí být v pořádku kvůli němu, že se musíme vzít podle zákona naší země tak, aby Allen byl legitimní. Bylo to to nejlepší, co mohl pro mne udělat. Měl mne opravdu rád.“

„Ano,“ přisvědčil pan Robinson.

Pokračoval pak briskně. „Doufám tedy, že se svěříte mé péči. Postarám se o to, aby tyto kameny byly prodány. Dám vám adresu právníka, dobrého a spolehlivého advokáta. Ten vám poradí, jak byste peníze vhodně uložila. Budou tu další nutné záležitosti — výchova vašeho syna a nový způsob života pro vás. Stanete se velmi bohatou ženou a všichni darebové a podvodnici se budou snažit získat vaši důvěru. Váš život nebude snadný — až na materiální stránku. Bohatí lidé to nemají v životě snadné. Ale vy máte dobrý charakter. Doufám, že si ho zachováte i nadále. A váš chlapec bude snad šťastnější, než mohl být jeho otec.“

Odmlčel se. „Souhlasíte s tím?“

„Ano. Vezměte si je!“ přistrčila je k němu, pak řekla náhle: „Ta dívenka, školačka, která je našla — byla bych ráda, kdybyste jí nějaký kámen dal — který — jakou barvu myslíte, že by chtěla?“

Pan Robinson uvažoval. „Řekl bych, že smaragd. Je to od vás velmi hezké.“

Vstal.

„Budu vám ovšem své služby účtovat,“ pravil pan Robinson. „A mé služby jsou hodně drahé — ale neošidím vás.“

Zpříma se na něj podívala.

„Ne, věřím vám, že mne neošidíte. Velice potřebuji někoho, kdo by mi poradil. Já se v obchodě nevyznám.“

„Jste velmi rozumná žena. Mám tedy toto vše vzít s sebou? Nechcete si aspoň něco nechat — aspoň jeden — řekněte?“

Pozoroval ji zvědavě, náhlý záblesk vzrušení, chtivosti v očích — a pak záblesk pohasl.

„Ne,“ řekla Alice. „Nenechám si ani jeden.“ Zarděla se. „Snad se vám to zdá hloupé — že si nenechám ani ten velký rubín nebo smaragd — jen pro sebe. Ale rozumějte mi — Ali a já — on byl moslim, ale často mne nechal čísl úryvky z bible. A čítávali jsme spolu ten verš — víte ten o ženě, jejíž cena je nad poklady. A proto nechci žádné klenoty.“

„Neobyčejná žena,“ řekl si pan Robinson, když kráčel po zahradní stezce ke svému autu.

„Neobyčejná žena,“ opakoval si.

 

KONEC

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024