KAPITOLA 3.
PŘEDSTAVUJE SE Mr. ROBINSON
I.
Asi za šest týdnů potom zaklepal na dveře malé místnosti v Bloomsbury mladý muž. Byl vyzván, aby vstoupil.
Za stolem seděl sklesle na židli tlustý muž středního věku. Měl na sobě pomačkaný oblek, jehož klopy byly posypány doutníkovým popelem. Okna byla zavřena a atmosféra v místnosti byla nesnesitelná.
„Nuže?“ řekl tlustý muž zkoumavě s napolo zavřenýma očima. „Co je nového?“
O plukovníkovi Pikeawayovi se říkalo, že jeho oči jsou téměř vždy zavřeny, jako by spal. Říkávalo se také, že se nejmenuje Pikeaway a že není plukovníkem. Ale někteří lidé toho napovídají!
„Je tady Edmundson z ministerstva zahraničí, pane.“
Plukovník Pikeaway pokývl, zdálo se, že opět usíná, a zabručel:
„Třetí sekretář našeho vyslanectví v Ramatu v době revoluce. Ano?“
„Ano, pane.“
„Tak se tedy na něj podíváme,“ řekl plukovník Pikeaway. Napřímil se poněkud a střásl trochu popela se zakulaceného bříška. Pan Edmundson byl vysoký příjemný mladý muž, velmi pečlivě oblečený.
„Plukovník Pikeaway? Jsem John Edmundson. Bylo mi řečeno, že byste — hm — mne rád viděl.“
„Řekli vám? Nu, tak to asi bude pravda,“ odvětil plukovník Pikeaway.
„Posaďte se,“ dodal. Pak se zeptal.
„Vy jste byl v Ramatu v době povstání?“
„Ano. Byl. Byla to špinavá záležitost…“
„Byl jste přítelem Boba Rawlinsona?“
„Znal jsem ho dost dobře.“
„Je to zlé,“ řekl plukovník Pikeaway. „Je mrtev.“
„Nemusíte se namáhat cokoli skrývat,“ řekl plukovník Pikeaway. „Tady se ví všecko. Rawlinson chtěl Aliho Yusufa odvézt letadlem z Ramatu. Trosky letadla byly nalezeny v Aroleských horách. Dvě těla. Zítra to bude v tisku.“
Letadlo narazilo na vrchol hory. Mohly to způsobit povětrnostní podmínky. Může však v tom být i sabotáž. Časovaná bomba. Dosud nemáme přesné zprávy. Letadlo se zřítilo na pěkně nepřístupném místě. Měli jsme vypravit experty na výzkum. Všechno pod pečetí, samozřejmě. Žádosti na cizí vlády, povoleni od ministrů, uplácení — nemluvě ani o místním občanstvu, které by si přivlastnilo vše, co mu může být užitečné.“
Odmlčel se a pohlédl na Edmundsona. „Je to hrozné,“ poznamenal Edmundson. „Princ Ali Yusuf byl velmi osvíceným panovníkem.“
„Proto asi taky zahynul,“ řekl plukovník Piekaway. „Přejděme však k věci. Byl jsem požádán, abych vám položil určité otázky. Požádala mne o to určitá místa. Místa dobře známá vládě Jejího Veličenstva.“ Podíval se ostře na druhého muže. „Rozumíte, co tím míním?“
„Ano,“ řekl Edmundson váhavě.
„Snad jste slyšel, že ani na tělech, ani v troskách nebyla nalezeno nic cenného. A co jste slyšel dál?“
„Nic jiného.“
„Neslyšel jste, že by bylo mělo být nalezeno něco cenného? Proč vás ke mně poslali?“
„Řekli mi, že se mne chcete na něco zeptat,“ odpověděl Edmundson pohotově.
„Jestliže se vás tedy ptám, budu očekávat odpovědi,“ řekl plukovník Pikeaway.
„Ovšem.“
„Neřekl vám Bob Rawlinson nic, dříve než odletěl z Rámatu? Jestliže někomu Ali důvěřoval, pak to byl on. To je to, co chcete vědět. Neříkal vám Rawlinson nic?“
„O čem, pane?“
Plukovník Pikeaway se na něho ostře podíval.
„Nuže dobrá,“ zabručel.
„Nechme toho. Nevíte-li o čem mluvím, nevíte a hotovo.
„Myslím, Že tu snad přece jen něco bylo…“ Edmundson mluvil potichu a váhavě. „Bob mi chtěl něco důležitého říci.“
„Ach,“ řekl plukovník Pikeaway s výrazem muže, který klepl hřebík na hlavičku. „Zajímavé. Povídejte.“
„Je toho málo, pane. Užívali jsme s Bobem takového malého kódu. Zjistili jsme, že všechny telefonní hovory v Ramatu jsou odposlouchávány. Jestliže jsme si tedy telefonovali a zmínili o dívce nebo o dívkách výrazem „jako z jiného světa“, znamenalo to, že šlo o něco důležitého!“
„Důležitá informace?“
„Ano, Bob tohoto výrazu užil právě onoho dne, kdy všechno začalo. Měl jsem se s ním setkat před jednou z bank. Ale v oné čtvrti právě vypuklo vzbouření a policie uzavřela cesty. Nemohl jsem se už s Bobem setkat. Téhož odpoledne odvezl Aliho.“
„Tak je to tedy,“ pravil Pikeaway. „Nevíte, odkud vám telefonoval?“
„Nevím.“
„Škoda…