Celá e-kniha Do ložnic je vidět ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA TŘETÍ
Prohnanost nebo hloupost
Trvalo to skoro půl hodiny, než se Berta Coolová objevila a byla tak navztekaná, že by do ocelové tyče vykousala své iniciály.
Prudce zabrzdila a já obešel zezadu vůz, otevřel dvířka na pravé straně a usedl vedle ní na sedadlo.
Berta měla bradu vysunutou jako příď bitevní lodi. Její očka se hněvivě blýskala.
„Do čeho ses kčertu zase zamotal?“ zeptala se.
„To nevím.“
„Teď je zrovna vhodná doba k tomu, abys to zjišťoval.“
„A není?“
Prudce zařadila rychlost, hnala se k první křižovatce, vyčkala a otočila vůz v tak ostrém tempu, že se z gum zakouřilo.
„Vzhledem k ročnímu období máme docela hezké počasí,“ řekl jsem.
„Jdi se vycpat!“ odpověděla.
Mlčky jsme jeli dál.
Zanedlouho její zvědavost nabyla vrchu. „Řekni mi podrobnosti. Co se stalo?“
Řekl jsem: „Začneme od začátku. Vzpomínáš si na dnešní odpoledne, když jsem šel šlapat stín?“
„Ano,“ odpověděla. „Byli jsme požádáni, abychom zjistili jméno a totožnost nějakého chlápka prodávajícího akcie. Měl jsi potíže?“
„Vůbec ne,“ řekl jsem. „Klaplo to, jako by to bylo předem připraveno. Toho muže jsem našel přesně tam, kde jsem ho měl natrefit, a sledoval jsem ho bez nejmenších obtíží. Šel rovnou do hotelu Westchester Arms a vyzvedl si klíč od pokoje u recepčního. Diskrétně jsem se poptával a zjistil jsem, že ten muž se jmenuje Thomas Durham a je přihlášen v hotelu už dva dny. Nikdo mi o něm nedovedl povědět, čím se zabývá. V šest hodin nastupovala další směna a tak jsem si řekl, že ještě tu půlhodinku počkám a pokusím se vyzvědět víc.“
„Sakra, nevykládej mi všecky tyhle zbytečnosti. Mám otlačený zadek od vysedávání po hotelových vestibulech, když jsem čekala na noční směnu. Jestli ses dostal do šlamastyky, je v tom určitě nějaká ženská. Kdo je to?“
„To přesně nevím,“ odpověděl jsem.
„Počítám, že zase nějaká zrzavá majdaléna. Vím, že na ně letíš.“
„Tahle má medové vlasy, hladkou pleť jako hedvábí –“
„Šmarjápanno, jestli se zas dám s někým do holportu, musí mít aspoň šedesát a –“
„Tím si nepomůžeš, Berto,“ řekl jsem. „Šedesátníci si potrpí na hezké ženy a –“
„Tak tedy sedmdesát,“ opravila se Berta.
„To jsi taky vedle,“ řekl jsem. „Zajíček, co v tom umí bruslit, jim připomene jejich studentskou lásku. Jedině tak nějaký osmdesátník, protože ten už dobře nevidí.“
„To jsem si mohla myslet!“ vykřikla Berta rozhněvaně. „Vždycky se do toho připlete nějaká ženská a už se v tom vezeme. Pověz mi, jak šla na to tahle.“
Řekl jsem: „Vracím se k případu Toma Durhama, protože si nejsem tak zcela jist, že to moje čekání v hotelu bylo dílem náhody.“
„Co tím myslíš?“ řekla Berta a pak si ulevila: „Hrom aby uhodil do toho řidiče! Vůbec neztlumil světla. Já ti ukážu, ty jeden bambulo! Tady máš a tady a tady!“
Berta hněvivě stiskla nožní přepínač, takže dálková světla vozu agentury se střídavě rozsvěcovala a zhasínala.
Druhý řidič ale světlo neztlumil a Berta Coolová stáhla levé okénko. Když projížděl kolem, chrlila na něho z plných plic nadávky; nato zase okno zavřela. „Proč děláš takové ciráty?“ zeptala se.
Řekl jsem: „Sedím ve vestibulu, když se objevila dívka, která se představila jako Lucille Hartová. Předstírala, že řídí auto údajně patřící její sestře, které je však registrované na jméno jejího švagra, muže, jenž chce v rodině za každou cenu hrát prim.“
„Manželé chtějí vždycky hrát prim,“ řekla Berta. „A co bylo pak?“
„Když jsme vyšli z posledního podniku, kde jsme povečeřeli a něco popili, nečekaná náhoda tomu chtěla, že ten vůz stál zaparkovaný necelý blok odtud.“
Berta si odfrkla.
„A krátce předtím se vytratila na umývárnu a dvacet minut byla někde pryč.“
Viděl jsem, že Berta se každou chvíli chystá vybuchnout, a proto jsem chvatně pokračoval: „Slovo dalo slovo a –“
„Šmarjápanno,“ ozvala se Berta, „přece vím, jak to v životě chodí. Ženskou přece nesvádíš ve vestibulech hotelů a restaurací. Totiž, tam to sakra začíná, ale začátky se sobě podobají jako vejce vejci. A ty konce bývají taky stejné. Ale, hrome, řekni m…
