KAPITOLA (12)
Netrvalo dlouho a z naší špeluňky se stalo něco na způsob soukromého klubu a rekreačního střediska. V kuchyni máme na zdi vyvěšený dlouhý jmenný seznam. Vedle jsou křídou napsané částky, které nám dluží naši dobří přátelé či stálí hosté.
Odpoledne k nám občas zavítají Roberto a George Innessovi. Když ne, hrajeme já, O‘Mara a Ned v zadním pokoji u okna šachy. Když se ukáže důležitý zákazník, jako třeba Mathias, vyskočíme oknem na dvůr, přelezeme plot a uličkou se dostaneme do vedlejší ulice.
V pozdních odpoledních hodinách přichází někdy Rothermel, aby si s Monou popovídal mezi čtyřma očima. Za tuto výsadu jí platí deset až dvacet dolarů.
Občas vypoklonkujeme platící zákazníky co nejdřív, abychom mohli srazit stoly a zahrát si ping pong. Hrajeme regulérní turnaj.
Mezi hrou si dáváme přirozeně chlebíčky, které zaléváme pivem, vínem nebo ginem. Dojde-li nám kořalka, zajdeme si na Allen Street na mešní víno. „Finálové boje“ se zpravidla odehrávají mezi mnou a Arthurem Raymondem. Hrajeme na neuvěřitelný počet setů. Nakonec vždycky přenechám vítězství raději jemu, protože Arthur Raymond nese každou prohru velice těžce… Nikdy nechodíme spát před svítáním.
Jednou večer se ukázal Rothermel s partou svých kámošů z jerseyských močálů. Samí soudci a politikové. Pochopitelně chtěli jen to nejlepší.
Všechno šlo dobře, dokud se neobjevil Tony Maurer s překrásnou modelkou. Rothermelovi byl z nějakého důvodu okamžitě nesympatický. Možná proto, že Tony měl krátce přistřižené vlasy, možná proto, že byl na Rothermelův vkus příliš nenucený. Zrovna jsem Tonyho obsluhoval, když se Rothermel zvedl od svého stolu, zřejmě s úmyslem vyprovokovat hádku. Rothermel je pěkný otrava i zastřízliva, a teď měl už dost v hlavě. Chvíli jsem stál opodál a s obdivem sledoval, s jakým klidem a nonšalancí odráží Tony Maurer jeho výpady. Když se však Rothermel přestal ovládat a začal Tonyho zasypávat ohavnými urážkami, rozhodl jsem se, že se do toho vložím.
„Měl byste se raději vrátit ke svému stolu,“ řekl jsem tiše a pevně.
„Vy jste kdo?“ zavrčel Rothermel.
Přestože se ve mně všechno vařilo, zůstal jsem navenek ledově klidný. „Já? Já jsem tady šéf.“
Rothermel cosi zaprskal a zachrochtal. Popadl jsem ho za ruku, otočil ho čelem vzad a vykročil s ním do druhé místnosti. „Tohle si ke mně nedovoluj!“ zaječel Rothermel.
V tom okamžiku mi naštěstí přispěchali na pomoc jeho přátelé.
Odtáhli ho ke svému stolu, jako by to byl kus dřeva. Pak se vrátili, aby se omluvili Tonymu Maurerovi a Moně.
„Pokusím se jich co nejdřív zbavit,“ pošeptal jsem Tonymu.
„Prosím tě ne!“ řekl. „Já to zvládnu. Jsem na to zvyklý. Myslí si, že jsem Němčour, to ho vytáčí. Posaď se na chvíli, ano? Dej si něco k pití. Takovými věcmi se nesmíš nechat vyvést z míry.“
Pak mi začal vyprávět veselé historky z války – nejprve sloužil u zpravodajské služby, pak jako špion. Zatímco jsem mu naslouchal, slyšel jsem, jak Rothermelův hlas vedle nabývá na síle. Znělo to, jako by ho chytal amok. Dal jsem znamení O‘Marovi a Nedovi, aby se ho pokusili uklidnit.
Najednou jsem slyšel Rothermela ječet: „Mono! Mono! Kde je ta děvka? Já ji zmrdám, až se bude divit!“
Doběhl jsem k jeho stolu a nepříliš šetrně s ním zacloumal.
Rozhlédl jsem se po jeho přátelích, jestli budou dělat potíže, ale vypadali zaraženě a zahanbeně.
„Bude lepší, když ho odtud vyvedem,“ vysvětloval jsem.
„Jistě,“ řekl jeden z nich. „Zavolejte taxík a pošlete ho domů. Dělá ostudu.“
Ned, O‘Mara a já jsme nasoukali Rothermela do kabátu a vyvedli ho na ulici. Mírně sněžilo a všechno už bylo pokryto sněhovým popraškem. Rothermel nebyl schopen bez opory stát. Zatímco se Ned vydal hledat taxík, O‘Mara a já jsme vlekli Rothermela za roh.
Ten se vztekal a nadával. Největší pifku měl samozřejmě na mě.
V tom strkání ztratil klobouk. „Nebudeš ho potřebovat,“ řekl O‘Mara. „Budem ho používat místo nočníku.“ Rothermel teď vzteky neviděl. Snažil se vyprostit si ruce, aby nás mohl praštit, ale my jsme ho drželi pevně. Na…
