KAPITOLA (13)
Zpátky na rodné hroudě, nebo řečeno jinak – zpátky na ulici raných smutků. Mona žije u své rodiny, já u své. Jiným způsobem momentálně nebylo možno naše ekonomické problémy vyřešit. Jakmile se mi podaří udat pár povídek, zase si najdeme nějaké to hnízdečko jen pro sebe.
Od okamžiku, kdy otec odejde ráno do svého krejčovství, až do doby, kdy se vrací k večeři, makám jako divý – každý den. S Monou mluvím každý den po telefonu. Tu a tam se sejdem na něco k zakousnutí v levné restauraci. Ne však dostatečně často, aby to Moně stačilo, Mona je bez sebe strachem, pochybnostmi, žárlivostí. Prostě mi nevěří, že každý den od rána do večera píšu.
Tu a tam pochopitelně musím z domu vypadnout za nějakou tou „výzkumnou činností“. Mám stovky nápadů, pro které je toho třeba hodně nastudovat, prozkoumat, zaznamenat. Nyní jedu na všech osm válců: když sedím u stroje, prsty mi po klávesnici jen letí.
Zrovna teď dodělávám poslední úpravy na autobiografii, kterou jsem nazval „Ztroskotanec.“ (Neměl jsem nejmenší podezření, že nějaký chlápek jménem Papini, žijící v Itálii, zakrátko vydá knihu se stejným názvem.) Nemohu říct, že by dům mých rodičů byl zrovna tím ideálním místem pro psaní. Sedávám u okna do ulice ukrytý za záclonami a jedním okem vyhlížím návštěvníky. Pravidlo domu totiž zní – spatříš-li návštěvníka, schovej se! A přesně to pokaždé udělám. Popadnu psací stroj, pár knih a papírů a šup do šatníku. Fantastické! Sám sobě říkám „ostuda rodiny“. Když se tak krčím mezi zimníky, často přijdu na skvělé věci. Naftalínové kuličky mají zjevně povzbudivý účinek na mou představivost. Myšlenky se kupí takovou rychlostí, že se nikdy nemohu dočkat, až hosté vypadnou. V naprosté tmě si dělám nečitelné poznámky na kousky papíru. (Pouze klíčová slova a věty.) S dýcháním nemám nejmenší potíže. Dokážu zadržet dech na tři hodiny, je-li to nezbytné.
Sotva vylezu z díry, matka na mě spustí: „Neměl bys tolik kouřit!“ Jistě, musela nějak vysvětlit zakouřenou místnost. Dělá to vždycky stejně: „Právě tu byl Henry.“ Kdykoliv slyším toto její chabé vysvětlení, musím si ucpat pusu cípem kabátu, abych se nezačal řehtat.
Občas na mě vybalí také něco v tomto smyslu: „Nemůžeš psát svoje povídky kratší?“ Její představa – ubohá duše! – je, že čím dřív povídky dokončím, tím dřív dostanu zaplaceno. O zamítavých dopisech nechce ani slyšet. Málem se chová, jako by na ně nevěřila.
„O čem teď zrovna píšeš?“ ptá se mě každé ráno.
„O numismatice.“
„Co to je?“
Několika slovy jí to vysvětlím.
„Opravdu si myslíš, že lidi něco takového zajímá?“
V duchu si kladu otázku, co by asi řekla, kdyby znala pravdu – kdyby věděla o „Ztroskotanci“.
Starý pán je přístupnější. Sice nevěří, že by ze všech těch nesmyslů mohlo něco kloudného vzejít, ale je zvědavý a aspoň předstírá zájem o to, co dělám. Dost dobře neví, co si má myslet o tom, že má syna dvakrát ženatého, otce dítěte, který vysedává den co den v jídelně za stolem a buší do stroje. V hloubi duše mi věří, ví, že to jednou někam dotáhnu. V jeho duši není neklid.
Hned za rohem, kam si každé ráno běhám pro noviny a balíček cigaret, je malý obchůdek patřící novousedlíkovi, panu Cohenovi.
Tento pan Cohen je, jak se zdá, jediný člověk široko daleko, kterého upřímně zajímá, co vlastně dělám. Zdá se, že považuje za ohromnou čest mít spisovatele, i když v zárodečné fázi vývoje, za svého zákazníka. Všichni ostatní hokynáři mě znají ze starých časů. Žádný z nich nemá nejmenší tušení, že ve mně vyklíčila nová duše. Pro ně jsem stále ten malý hošík s vlasy jako sláma a nevinným úsměvem.
Ale pan Cohen, ten je z jiného světa a z jiné doby. Nepatří sem o nic víc než já. Jelikož je Žid, je neustále v podezření.
Obzvláště u starousedlíků. Jednoho krásného rána se mi svěřil, že měl svého času také spisovatelské ambice. S ryzím zápalem mi povídá, jak moc pro něj znamenají naše kratičké rozhovory. Je prý vzácné znát někoho, kdo je „z frmolu“. (Asi tím myslí, že jsme stejného zrna.) Tlumeným hlasem mi sděluje, v jak…
