Vedra (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA SEDMÁ

VIDĚL PYTLE S KRMENÍM VE SKLADU. ZHRUBA ČTYŘICET, VYROVNANÉ do výšky hlavy. Velké povoskované pytle, nejméně deset kilo v jednom. Přes čtyři sta kilo krmiva. Téměř půl tuny. Jak dlouho bude čtyřem koním a jednomu poníkovi trvat, než to všechno sežerou?

Doposud cestu chápal jako Bobbyho pracovní terapii. Dojet pro krmení, které nepotřebovali, ho mělo na chvíli udržet z dosahu Carmen. Nejeli však pro krmení. Protože zabočili doleva. Na pytlích viděl značku, nutriční hodnoty a také jméno a adresu dodavatele. Sídlil v San Angelu. Jeho adresu zahlédl čtyřicetkrát, na každém pytli, vytištěnou velkými, zřetelnými písmeny. San Angelo, San Angelo, San Angelo. A San Angelo leželo na severovýchodě okresu Echo. Daleko na severovýchodě. Nikoliv na jihozápadě. Měli zahnout doprava.

Takže Bobby se ho chystal odstranit ze života Carmen navždy. Josh s Bil-lym dostali úkol zbavit se ho. AJosb s BUfym udělají, co jim řeknu, prohlásil Bobby. Usmál se na přední sklo. Být předem varován je být předem ozbrojen. Nevěděli, že zašel do skladu s krmivem, nevěděli, že si přečetl nápisy na pytlích, a nevěděli, že většinu uplynulého týdne strávil prohlížením map Texasu. Nevěděli, že odbočení doleva místo doprava pro něj bude mít nějaký význam.

Jak to zamýšlejí udělat? Carmen naznačila, že jejímu nezaměstnanému učiteli nahnali strach. Pěkný strach, když se s ní odmítl bavit v relativním bezpečí Pecosu. Pokusí se tedy nahnat strach i jemu} Pokud ano, museli se zbláznit. Cítil, jak v něm narůstá agrese. Ovládl ji a použil naučeným způsobem. Pomocí adrenalinu si uvolnil nohy. Uvedl se do stavu bdělosti. Nahrbil se v ramenou a jedním se opřel o Joshe a druhým o Billyho.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se nevinně.

„Za dvě hodiny,“ odpověděl Billy.

Jeli zhruba devadesátkou, na jih po naprosto rovné silnici. Krajina zůstávala beze změny. Nalevo suchá řídká tráva, napravo ponurá stolová hora rozlámaná do vápencových tabulí a plástů. Vše zalito neúprosným sluncem. Žádný provoz. Po silnici patrně projela dvě auta denně. Možná jenom nějakou dobu pojedou, zastaví, vyhodí ho ven a nechají umřít žízní. Nebo vyčerpáním, jak se bude snažit dojít zpátky. Hadí kousnutí by také stačilo.

„Ne, dvě hodiny je moc,“ ozval se Josh. „Máme před sebou sto padesát kilometrů.“

Takže možná jedou do baru, o kterém mluvili předešlý den. Třeba tam mají přátele. To by jim pomohlo. Se dvěma podřadnými kovboji budu za chvíli hotový. Potom zhluboka vydechl. Uvolnil se. Zvažoval rozhodnutí. Jak už se snažil vysvětlit Carmen, problém neředěné agrese spočívá v tom, že se musíte rozhodnout buď a nebo. Vzpomněl si na první den na střední škole. Když dokončil základní docházku, rodina se vrátila na šest měsíců do Spojených států. Zapsali ho do civilní střední školy v New Jersey, poblíž Fort Dix. Připravil se na ni. Svým obvyklým přemítavým způsobem došel k závěru, že střední škola bude ve všech směrech větší a lepší než základní, včetně šarvátek v šatně. Tak si vypracoval obvyklou strategii prvního dne. Skočit na prvního kluka, který se o něco pokusí. Tato strategie nikdy nezklamala. Udeřit zprudka, udeřit brzy, odplatit utrpěnou křivdu. Účinkovalo to velice dobře. Tentokrát však musí zapůsobit ještě větším dojmem, udeřit víc, protože střední škola v sobě skrývá zcela novou výzvu.

Provokatér do něj strčil hned ráno a o deset minut později ho sanitka odvážela do nemocnice, kde si pobyl tři týdny. Potom Reacher zjistil, že se jedná o skutečně vybranou školu v nóbl sousedství, že reagoval příliš násilně a všichni se na něj dívají jako na barbara. A jako barbar se také cítil. Trochu se styděl. Od té doby zchladl. Naučil se, že než začne jednat, musí poznat protivníka. A naučil se za jistých okolností poskytovat varování.

Jedeme přímo do obchodu?“ zeptal se.

Chytrá taktická otázka. Nemohli říct ne, aniž by ho vylekali. A nemohli říct ano, pokud chtěli zastavit někde jinde.

„Nejdřív si dáme pár piv,“ odpověděl Bilry.

„Kde?“

„V baru, kde jsme byli včera.“

„Nemám ani floka,“ namítl Reacher. „Ještě mi nezaplatili.“

„Zveme tě,“ prohlásil Josh.

„Bude mít obchod s krmivem ještě tak pozdě otevřeno? V sobotu?“

„Velká objednávka, tak nás obslouží,“ vysvětlil Billy.

Možná změnili dodavatele. Možná jedou do jiného obchodu.

„Asi u nich nakupujete často,“ navrhl.

„Celou dobu, co tady pracuju,“ potvrdil Josh.

„A potom pojedeme rovnou domů?“

Jasně,“ slíbil Billy. „Neboj, do hajan se dostaneš včas.“

„To jsem rád,“ odpověděl Reacher.

Odmlčel se.

„Protože přesně to potřebuju,“ dodal.

Kdo si se mnou zahrává, dostane, co zaslouží.

Billy neodpověděl. Josh se usmál a pokračoval v cestě.

Krajina se směrem na jih svažovala. Podle map věděl, že ze západu se k nim kroutí Rio Grande. Blížili se do povodí vyhlazeného prehistorickými proudy. Josh udržoval rychlost na devadesátce. Billy se netečně díval z okýnka. Cesta se monotónně táhla do dáli. Reacher si opřel hlavu o držák na zbraně za sebou a čekal. Čekal na něco, na co byl zvyklý. Mnohokrát za jeho kariéru předcházela ráznou akci dlouhá jízda. Obvyklý průběh událostí. Trpělivé shromažďování důkazů, uzrávající rozhodnutí, identifikace podezřelého, cesta za ním. Čekání je dovednost, kterou se v armádě naučíte velice rychle.

Povrch silnice se každým kilometrem na jih zhoršoval. Dodávka se divoce kymácela. Korbu měla prázdnou, takže zadní kola poskakovala a klouzala. Na telefonních sloupech seděli supové. Slunce se sklánělo k západu. Minuli ukazatel. Stálo na něm Echo 8 km. Byl provrtaný kulkami.

„Myslel jsem si, že Echo leží na severu,“ ozval se Reacher. „Tam, kde Ellie chodí do školy.“

„Je rozdělené,“ poučil ho Billy. „Polovina tady, druhá na severu. Mezi nimi sto kilometrů prázdnoty.“

„Největší město na světě, měřeno z jednoho konce na druhý,“ dodal Josh. „Větší než Los Angeles.“

Přibrzdil před dlouhou táhlou zatáčkou a v dálce se vyloupla skupinka malých nízkých budov, zezadu osvětlených zapadajícím sluncem. Potom se u krajnice objevily plechové cedule oznamující, co na cestovatele za pět kilometrů v budovách čeká. Další benzinová pumpa a venkovský obchod. A bar pojmenovaný Longborn Lounge, vlastněný a vedený panem Harleym. Ohlašovala ho poslední cedule, sídlil ale v první budově, ke které přijeli. Stála třicet metrů od kraje silnice, konstrukce z podehtovaných prken s kovovou střechou, nakřivo přikrčená uprostřed dvou akrů vysušené země. Před ní parkovalo deset, dvanáct dodávek vyrovnaných předkem k baru jako letadla u příletové haly. A nejblíž u dveří trůnil ojetý policejní vůz šerifa, jako opuštěné auto na vrakovišti.

Josh proskákal přes parkoviště a postavil dodávku do řady k ostatním. V oknech baru svítily pivní neony, tlumené špinavým sklem a vybledlými záclonkami. Josh vypnul motor. Zasunul si klíčky do kapsy. Do ticha, které se rozhostilo, zazníval šum z baru. Hučení sacích ventilátorů a klimatizace, dunění přetížených zesilovačů jukeboxu, lidské hlasy, cinkání lahví a sklenic, klapání kulečníku.

Josh s Billym otevřeli dvířka a vystoupili. Reacher se protáhl přes sedadlo spolujezdce a postavil se. Slunce se mu opřelo do zad. Ještě se neochla-dilo. Cítil, jak ho vedro prostupuje od zátylku k nohám.

„Tak jdeme,“ prohlásil Billy. ^veme tě.“

Vešli vstupními dveřmi do předsíňky se starodávným telefonním automatem. Dřevěné obložení měl poškrábané čísly a starými vzkazy. Druhé dveře s okýnkem ze žlutého skla vedly do baru. Billy je otevřel.

Vojenský policista vstupuje do baru jako pálkař na značku. Je to jeho parketa. 90 procent všech bezvýznamných průšvihů se odehrává v baru. Nalijte skupince mladých mužů trénovaných k boji alkohol, pozvěte konkurenci ze znepřátelené jednotky, přidejte k ní pár civilistek s manželi a milenci a konflikt se zaručeně dostaví. Takže stejně jako se pálkař opatrně -blíží k vnitřnímu poli, sleduje hřiště mimo kosočtverec a zvažuje úhly a vzdálenosti, má oči všude i vojenský policista při cestě do baru. Nejprve spočítá východy. Obvykle bývají tři. Vstupní dveře, zadní dveře za toaletami a soukromé dveře z kanceláře za barem. Reacher zjistil, že Longhorn Lounge má všechny tři. Okna byla na proskočení příliš malá.

Potom si prohlédne osazenstvo. Hledá ohniska nepokoje. Kdo zmlkne a zírá? Kde jsou soupeři? V Longhornu nikde. V dlouhé nízké místnosti popíjelo dvacet až pětadvacet mužů, všichni opálení, štíhlí a v džínách. Jenom nezúčastněně vzhlédli a přátelsky pokynuli Billymu a Joshovi. Po šerifovi ani stopa. Jedna židle u baru však byla prázdná a před ní stála na použitém ubrousku čerstvá láhev piva. Patrně čestné místo.

Pak se podívá po zbraních. Nad barem visel starožitný revolver připevněný na dřevěné desce s nápisem vypáleným žhavým železem: My nevoláme policií. V místnosti se ještě najde několik moderních zbraní. Všude se povalovaly lahve s dlouhými hrdly, těch se však Reacher nebál. Lahve se jako zbraně moc použít nedají. Až na filmy, kde jsou vyrobené z cukrové vaty a nálepky tisknou na hedvábný papír. Normální láhev se o stůl nezlomí. Má příliš tlusté sklo. Jenom hlasitě zaduní. V nouzi poslouží jako obušek, ale kulečníkový stůl mu dělal větší starosti. Stál uprostřed místnosti, plný tvrdých celuloidových koulí, a hráli na něm čtyři chlapi s tágy. Další tucet tág visel svisle na dlouhém držáku na přilehlé stěně. Když nemáte střelnou zbraň, je kulečníkové tágo nejlepší barová zbraň, jakou si dokážete představit. Krátká natolik, aby se dala pohodlně uchopit, a dostatečně dlouhá, aby se švihem dopadla, vyrobená z kvalitního dřeva a hezky vyvážená olovem.

Nepřirozeně chladný vzduch byl prosycený pivními výpary, kouřem a hlukem. Jukebox stál těsně u kulečníkového stolu a za ním se otvíral prostor se stolky a stoličkami potaženými červeným vinylem. Billy zvedl tři prsty a obdržel od barmana tři studené lahve. Vzal je mezi prsty a zamířil ke stolkům. Reacher ho předešel. Chtěl si vybrat místo. Vždycky zády ke stěně, znělo jeho pravidlo. Pokud možno s výhledem na všechny tň východy. Propletl se mezi stoličkami a posadil se. Josh si přisedl z pravé strany a Billy z levé. Poslal láhev po zjizveném dřevě stolu. Hosté o něj típali cigarety. Do místnosti vstoupil šerif, zezadu od záchodů, a kontroloval, jestli má zapnuté kalhoty. Když zahlédl Reachera, na okamžik se zarazil, obličej nepohnutý, a potom došel k baru, usedl na prázdnou stoličku, nahrbil se v ramenou a otočil se zády do místnosti.

Billy pozvedl láhev.

„Na zdraví,“ pronesl přípitek.

Budete ho potřebovat, pomyslel si Reacher. Zhluboka se napil. Pivo bylo studené a plné bublinek Silně chutnalo po chmelu.

„Musím si zavolat,“ oznámil Billy.

Odsunul se od stolu a vstal. Josh se naklonil doprava, aby zakryl uvolněný prostor před Reacherem. Billy se prodral davem a vyšel do chodbičky. Reacher se znovu napil a odměřoval čas. Spočítal muže v místnosti. Bez něho celkem dvacet tři, včetně barmana, který se patrně jmenoval Har-ley. Billy se vrátil za dvě minuty čtyřicet vteřin. Sklonil se a cosi zašeptal šerifovi do ucha. Šerif přikývl. Billy opět zašeptal. Šerif znovu přikývl. Vyprázdnil láhev a postavil se. Obrátil se čelem do místnosti. Střelil pohledem po Reacherovi, zamířil ke dveřím a vyšel z baru. Billy zůstal stát, sledoval, jak odchází, a potom se probojoval zpátky ke stolku.

„Šerif musel odjet,“ oznámil. „Vzpomněl si na naléhavou práci.“

Reacher neodpověděl.

„Dovolal ses?“ zeptal se Josh, jako by měli rozhovor nacvičený.

„Dovolal,“ potvrdil Billy.

S tím se posadil a chopil se lahve.

„Chceš vědět, kam jsem volal?“ podíval se na Reachera.

„Co je mi do toho, kam jsi volal?“ odtušil Reacher.

„Zavolal jsem sanitku,“ vysvětlil Billy. „Raději dopředu, protože jede až z Presidia. Bude jí to trvat několik hodin.“

„Musíme se ti s něčím svěřit,“ navázal Josh. „Lhali jsme. Jednoho chlapa jsme vyhnali. Šukal s Mexikánkou. Bobby to nepovažoval za vhodné, když Sloop sedí ve vězení a tak vůbec. Tak nás požádal, abychom se o něj postarali. Přivedli jsme ho sem.“

„Myslel jsem si, že jedeme do obchodu pro krmivo,“ namítl Reacher.

„Obchod je v San Angelu.“

„Tak co pohledáváme tady?“

„Vždyť ti to povídám. Přivedli jsme sem i toho prvního chlápka.“

„Co má se mnou společného?“

„Bobby se domnívá, že spadáš do stejné kategorie.“

„Myslí si, že ji také šukám?“

Josh přikývl. „Ano.“

„Vy si to také myslíte?“

„Souhlasíme s jeho názorem. Proč by ses jinak kolem ní motal? Koňař rozhodně nejsi.“

„Co když vám řeknu, že jsme jenom dobří přátelé?“

„Bobby tvrdí, že jste víc než přátelé.“

„A vy mu věříte?“

Billy přikývl. „Samozřejmě. Pokusila se dostat do postele i jeho. Sám nám to řekl. A nic ti nevyčítáme. Je to pěkná kost. Sám bych na ni skočil, kdyby nebylo Sloopa. Rodina se musí respektovat, i když se jedná o fazoli. Tak zní zdejší pravidlo.“

Reacher mlčel.

„Ten její první chlápek byl učitel,“ pokračoval Billy. „Dovolil si moc. Tak jsme ho vzali sem, vyvedli dozadu na dvůr, půjčili si řeznický nůž, poprosili pár chlapů, aby nám ho podrželi, sundali mu kalhoty a vysvětlili, že mu uřízneme péro. Ječel, fňukal a posral se strachy. Prosil a škemral. Sliboval, že už se u domu ani neukáže. Přesto jsme ho trochu řikli. Aby to nebyla taková nuda. Krev stříkala na všechny strany. Potom jsme ho pustili. S varováním, že jestli ho ještě někdy zahlédneme, řízneme pořádně. A víš co? Už jsme ho nikdy neviděli.“

„Takže to zabralo,“ ozval se Josh. „Dokonce velice dobře. Jediný zádrhel spočíval v tom, že nám málem vykrvácel. Měli jsme nejdřív zavolat sanitku. Slíbili jsme si, že příště budeme chytřejší. Chybami se člověk učí. Takže tentokrát jsme ji objednali dopředu. Speciálně pro tebe. Měl bys nám být vděčný.“

„Vy jste toho chlapa řízli?“ podivil se Reacher.

„To si piš.“

„Vypadá to, že jste na svůj čin opravdu hrdí.“

„Konáme svou povinnost. Patříme k rodině.“

„A svěřujete se mi s tím?“

Josh přikývl. „Proč ne? Kdo si myslíš, že jsi?“

Reacher pokrčil rameny. „Učitel rozhodně ne.“

„Co tím chceš říct?“

„Když mě říznete, sanitkou se povezete vy.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Zahráváte si s ohněm.“

Podíval se jednomu po druhém zpříma do očí. Klidná sebejistota dokáže v podobné situaci divy. A cítil se jistě. Sebevědomí zrozené ze zkušenosti. Už si skoro nepamatoval, kdy naposledy v baru prohrál boj jeden proti dvěma.

„Záleží na vás,“ prohlásil. „Buď si dáte pohov, nebo skončíte v nemocnici.“

„Víš co?“ usmál se Josh. „Nebudeme měnit program. Protože ať už se považuješ za kohokoliv, my tady máme spoustu přátel. Ty ani jednoho.“

„Na vaše společenské postavení jsem se neptal,“ odtušil Reacher.

Byla to však pravda. Měli v baru přátele. Místností se začal šířit ostražitý neklid. Muži se rozhlíželi a dívali jeden na druhého. Atmosféra houstla. Kulečníkové koule bouchaly stále pomaleji. Ve vzduchu viselo napětí. Hluk urichal. Protivníci. Boj bude možná horší než jeden proti dvěma. Možná mnohem horší.

Billy se usmál. „Máme pro strach uděláno. Považuj to za otázku profesionální cti.“

V aréně zápasí s býky vážícími tunu a půl, řekl Bobby. Vy jim strach nenaže-nete. Reacher na rodeu nikdy nebyl. Kromě pár záběrů z filmu a televize o něm nic nevěděl. Představoval si, že jezdci sedí na hrazení u vrat a čekají, až vpustí býka. Pak na něj skočí a musí se na něm udržet. Jak dlouho? Osm vteřin? Když se jim to nepodaří, býk je pokope. Může je ušlapat. Nebo probodnout rohy. Takže mají jistou prostoduchou odvahu. A sílu. Pružnost. Uvykli bolesti a zraněním. Také jsou však zvyklí na určité schéma. Zaběhnutý vzorec. Pomalu odpočítávají a teprve pak se vrhnou do arény. Nevěděl přesně jak. Možná tň, dva, jedna, start. Nebo deset, devět, osm. Každopádně nejprve čekají, odpočítávají, zhluboka dýchají, napínají svaly a připravují se k útoku.

„Tak do toho,“ vyzval je. „Sraz na dvoře.“

Než Josh stačil zareagovat, vstal a protáhl se přes něj. Vykročil dopředu, směrem od jukeboxu, zprava kolem kulečníkového stolu, k východu za záchody. Hloučky mužů se před ním rozestupovaly. Slyšel, jak ho Josh s Billym těsně následují. Cítil, jak odpočítávají, napínají svaly a připravují se. Zhruba dvacet kroků k východu, třicet vteřin na dvůr. Dvacet devět, dvacet osm. Kráčel rovnoměrně a přizpůsobil se rytmu. Dvacet sedm, dvacet šest. Paže volně podél těla. Dvacet pět, dvacet čtyň.

Chňapl po posledním tágu na držáku, otočil ho v nikách, provedl obrat o sto osmdesát stupňů a plnou silou nabral Billyho do spánku. Jedna. Hudbu z jukeboxu přehlušilo zapraskání kosti, vystříkla krev a Billy se jak zastřelený skácel k zemi. Opět se zprudka rozmáchl a boxerským úderem seshora zaútočil najoshe. Dva. Josh se pokusil zachytit úder rukou a zvednuté předloktí se mu rozštíplo na dva kusy. Zaječel a Reacher zamířil na hlavu, nemilosrdně zasáhl a odhodil ho stranou. Tň. Bodl do obličeje a vyrazil několik zubů. Čtyň. Plnou silou udeřil backhandem do nadlokti a roztříštil kost. Pět. Josh padl vedle Billyho. Reacher se nad ně postavil a ještě čtyřikrát se rozpřáhl, rychle a zprudka, šest, sedm, osm, devět, na žebra, klíční kosti, kolena a lebky. Celkem devět zásahů, šest až sedm vteřin vzteklé výbušné síly. Udeř zprudka, udeř brzy, oplať utrpěnou křivdu. Když stále čekají na gong.

Ostatní muži v baru se stáhli a nyní ho opět začali obestupovat, pomalu a opatrně. Reacher se s významně připraveným tágem otočil kolem osy. Sklonil se a vytáhl Joshovi z kapsy klíčky od dodávky. Potom odhodil tágo se zazvoněním na zem a vykročil davem ke dveřím. Prudce oddechoval a razil si cestu. Nikdo se ho nepokusil zastavit. Přátelství mělo v okrese Echo očividně své meze. Vyšel na parkoviště. Stále prudce oddechoval. Ve vedru mu okamžitě vyrazil pot. Došel k dodávce. Vklouzl dovnitř, nastartoval, vycouval od budovy a zamířil na sever. Dveře baru zůstaly zavřené. Nikdo nevyběhl.

Slunce pohaslo po hodině jízdy, a když projížděl pod branou ranče, panovala naprostá tma. V Červeném domě ale plála všechna světla. A na dvoře stála dvě auta. Šerifův obstarožní koráb a světle zelený lincoln. Šerifovo auto červenomodře blikalo. Lincoln ozařovalo žluté světlo z verandy a dodávalo mu umrlčí nádech. Kolem žárovek na verandě poletovalo obrovské množství můr. Papírová křídla tančila jako sněhové vločky. Za domem se ozývalo rytmické, neúnavné cvrkání nočního hmyzu.

Vstupní dveře byly otevřené a z haly zaznívaly hlasy. Hlasitý vzrušený rozhovor malé skupinky lidí. Reacher nakoukl dovnitř a zahlédl šerifa, Rusty Greerovou, Bobbyho a vzadu u stojanu s puškami osamělou Carmen. Z džin a košile se převlékla do šatů. Cervenočerných bez rukávů. Sahaly jí po kolena. Vypadala ochromeně. Protichůdné pocity jí proměnily obličej v nehybnou masku. Na druhém konci místnosti stál muž v obleku, u červeně zarámovaného zrcadla, takže ho viděl z obou stran. Bezpochyby řidič lincolnu. Uhlazený, lehce obtloustlý, středně vysoký, oblečený do nažehlené, modrobíle proužkované vzdušné tkaniny. Zhruba třicetiletý, s pečlivě učesanými světlými vlasy ustupujícími z vyklenutého čela. Bledý obličej úředníka v horní polovině zčervenalý, jako by hrál v odpoledním slunci golf. Na obličeji mu zářil široký úsměv politika. Těšil se lico-měrnému pochlebování, které s hranou skromností odmítal.

Reacher se zastavil na verandě a rozhodl se nevstoupit. Prkna však pod jeho vahou hlasitě zapraskala a Bobby ho zaslechl. Podíval se do noci a předvedl dokonalý úžas. Zůstal stát jako přimrazený a potom vyrazil ze dveří. Popadl Reachera za loket a odtáhl ho za roh z dohledu ostatních.

„Co tady děláte?“ vyhrkl.

Jsem u vás zaměstnaný,“ odpověděl Reacher. „Copak si to nepamatujete?“

„Kde jsou Josh s Billym?“

„Dali výpověď.“

Bobby na něj vytřeštil oči. „Prosím?“

„Dali výpověď,“ zopakoval Reacher.

„Co to má znamenat?“

„Znamená to, že u vás už nechtějí pracovat.“

„Proč?“

Reacher pokrčil rameny. „Co já vím? Možná se rozhodli vyzkoušet své šance na trhu s volnými pracovními silami.“

„Cože?“

Reacher dál nic nevysvětloval. Bobbyho nepřítomnost a hlasy na verandě přilákaly ostatní. Rusty Greerová vyšla jako první, následovaná šerifem a chlápkem v proužkovaném obleku. Carmen zůstala vevnitř, u stojanu s puškami, stále omámená. Všichni při pohledu na Reachera ztichli. Rusty se tvářila, jako by stanula před neřešitelnou společenskou situací, šerif vypadal překvapeně a chlápek v obleku uvažoval, kdo ten cizinec může být.

„Co se děje?“ zeptala se Rusty.

„Tvrdí, že Josh s Billym dali výpověď,“ objasnil Bobby.

„To by nikdy neudělali,“ namítla Rusty. „Jaký by k tomu měli důvod?“

Chlap v obleku se nakláněl dopředu a čekal, že je představí.

„Vysvětlili proč?“ zeptala se Rusty. Šerif se díval přímo na Reachera a v obličeji se mu nepohnul ani sval. Reacher neodpověděl. Jen stál a čekal.

Já jsem Hack Walker,“ nevydržel chlap v obleku a žoviálně napřáhl ruku. Jsem státním zástupcem v Pecosu a rodinným přítelem.“

„Nejlepším přítelem Sloopa,“ doplnila Rusty nepřítomně.

Reacher přikývl a potřásl chlápkovi rukou. Jack Reacher,“ představil se. „Pracuju na ranči.“

Hack Walker mu vzal ruku do dlaní a vykouzlil lehký úsměv, částečně upřímný, částečně ironický. Víte, jak to chodí, říkal. Dokonalý úsměv politika.

Jste u nás zaregistrovaný k volbám?“ zeptal se. „Protože pokud ano, rád bych vám připomněl, že v listopadu kandiduji na soudce a pomohla by mi vaše podpora.“

Potom se omluvně zachechtal, sebejistý mezi svými přáteli a pobavený, jak soukolí demokracie zasahuje do dobrých mravů. Víte, jak to chodí. Reacher odtáhl ruku a mlčky přikývl.

„Hack nám nesmírně pomohl,“ ozvala se Rusty. „A nyní nám přivezl skvělou zprávu.“

„Našli Ala Eugena?“ zeptal se Reacher.

„Ne, zatím ne,“ vyvrátila Rusty. Jde o něco úplně jiného.“

„A nemá to nic společného s volbami,“ upozornil Hack. „To je vám, doufám, jasné. Vzhledem k listopadu se snažíme vyjít vstříc každému, pro vás bych to však udělal i bez voleb.“

„A ty zase víš, že bychom tě stejně volili,“ opáčila Rusty.

Pak po sobě začali vrhat rozzářené pohledy. Reacher se podíval na Carmen stojící osaměle v chodbě. Ta nezářila.

„Sloop se brzy vrátí,“ dovtípil se. „Patrně už zítra.“

Hack Walker sklonil hlavu, jako by přijímal pochvalu.

„Přesně tak. Tvrdili, že nemůžou papírovat o víkendu, podařilo se mi je však přesvědčit. Prý půjde o první sobotní propuštění v historii věznice. Vysvětlil jsem jim, že někdy začít musí.“

„Hack nás tam odveze,“ řekla Rusty. „Za chvíli vyrážíme. Pojedeme celou noc.“

„Chceme počkat na chodníku,“ přisadil si Hack. „Přímo naproti bráně, v sedm ráno. Sloopovi se musí dostat řádného přivítání.“

Jedete všichni?“ zeptal se Reacher.

Já zůstávám doma,“ promluvila Carmen. Vyšla na verandu tiše jako přízrak. Zůstala stát s nohama u sebe, ruce položila na zábradlí, lokty přitiskla k tělu, ohnula se v pase a zadívala se na černý horizont na severu.

„Musím zůstat u Ellie,“ dodala.

„Mám v autě spoustu místa,“ nabídl Hack. „Ellie může jet s námi.“

Carmen zavrtěla hlavou. „Nechci, aby viděla otce vycházet z brány věznice.“

Jak si přeješ,“ odtušila Rusty. Je ostatně jenom tvůj manžel.“

Carmen neodpověděla. Jen se lehce zachvěla, jako by venku mrzlo.

„V tom případě také zůstanu doma,“ prohlásil Bobby. „Budu hlídat. Sloop to pochopí.“

Reacher se po něm podíval. Carmen se zprudka otočila a vešla do domu. Rusty s Hackem Walkerem ji následovali. Šerif a Bobby zůstali na verandě, bezděčně se k sobě o půl kroku přiblížili a oddělili Reachera od dveří.

„Proč dali výpověď?“ zeptal se Bobby.

Reacher se na oba podíval a pokrčil rameny. „Výpověď tak úplně nepodali,“ řekl. Jenom jsem nechtěl děsit rodinu. Rozhodli se poprat v baru. Vy jste nás tam, šerife, viděl?“

Šerif opatrně přikývl.

„Stalo se to, když už jste odešel. Vyvolali rvačku a prohráli.“

„S kým se poprali?“ zeptal se Bobby.

„S jedním chlapem.“

„Kdo to byl?“

„Urostlý hromotluk. Za minutu bylo po všem. Mám pocit, že někdo zavolal sanitku. Patrně skončili v nemocnici. Pokud přežili. Prohráli a prohráli hodně.“

Bobby na něj zíral. „Kdo byl ten chlap?“

„Chlap, kterému se nelíbilo, že ho provokují.“

„Kdo?“

„Patrně nějaký cizinec.“

Bobby se odmlčel. „Byl jste to vy?“

Já?“ podivil se Reacher. „Proč by se chtěli rvát se mnou?“

Bobby neodpověděl.

„Proč by se, Bobby, chtěli prát se mnou?“ zopakoval Reacher otázku. Jaký by k tomu měli důvod?“

Bobby na něj mlčky třeštil oči. Potom se otočil a vpochodoval do domu. Hlasitě za sebou zabouchl dveře. Šerif zůstal stát.

„Takže dostali nakládačku,“ poznamenal.

„Vypadá to, že ano. Měl byste zjistit, jak se jim daří. A potom tu zprávu šiřte dál. Varujte ostatní. Aby věděli, co se stane, když vyvolají rvačku s nesprávným cizincem.“

Šerif přikývl, stále opatrně.

„Možná byste si to měl také pamatovat,“ pokračoval Reacher. „Bobby mi řekl, že lidé se u vás starají sami o sebe. Nevyhledávají pomoc státu. Naznačil, že policie se neplete do soukromých záležitostí. Údajně stará západotexaská tradice.“

Šerif chvíli mlčel. „Možná bude mít pravdu,“ odtušil.

„Bobby si byl tou tradicí jistý.“

Šerif se odvrátil. „V tom případě musí mít pravdu. A já sám jsem velice konzervativní typ.“

Reacher přikývl.

„To rád slyším.“

Šerif se zastavil na schodech z verandy a potom bez ohlédnutí odkráčel. Nastoupil do auta, zhasl blikající lištu a nastartoval. Opatrně projel kolem světle zeleného lincolnu a zamířil po příjezdové cestě k bráně. Motor auta se zahlcoval. Ve vzduchu byl cítit nespálený benzin a ve výfuku střílely malé exploze. Pak se hluk vytratil v dálce a ve vzduchu zbylo jen cvrkání kobylek.

Sešel ze schodů a zamířil kolem verandy ke dveřím do kuchyně. Byly otevřené, buď kvůli průvanu, nebo aby služebná slyšela, co se děje. Stála hned za dveřmi, u umělohmotných proužků proti hmyzu visících ze zárubně.

„Dobrý večer,“ pozdravil Reacher. Již dávno se naučil, že s personálem kuchyně je dobré udržovat přátelské vztahy. Lépe se najíte. Služebná však neodpověděla. Jen stála a opatrně ho sledovala očima.

„Dovolte mi hádat,“ pokračoval. „Pro ubytovnu jste připravila jen dvě večeře.“

Mlčela, což znamenalo ano.

„Dostalo se vám špatné informace. Podal vám ji Bobby?“

Přikývla. „Řekl mi, že se nevrátíte.“

„Mýlil se. Nevrátí se Josh s Billym. Takže si můžu dát jejich večeře. Vyhládlo mi.“

Zaváhala. Potom pokrčila rameny. „Hned vám je přinesu,“ nabídla.

Zavrtěl hlavou. „Sním si je uvnitř. Ušetřím vám cestu.“

Rozhrnul hřbetem rukou umělohmotné pásky a vstoupil do kuchyně. Voněla po chilli, po ohřátých zbytcích od oběda.

„Co jste uvařila?“

„Stejky.“

„Výborně. Přežvýkavce mám radši než chudozubce.“

„Prosím?“

„Hovězí mi chutná víc než pásovci.“

„To máte pravdu,“ souhlasila.

Navlékla si chňapky a vytáhla z trouby dva talíře. Každý se středně velkým stejkem z žebra, štědrou porcí šťouchaných brambor a hromádkou osmažené cibule. Položila je na kuchyňský stůl, k levé straně levého talíře přisunula vidličku a na pravou stranu pravého nůž. Dvojitá večeře pro jednoho.

„Billy byl můj bratranec,“ řekla.

„Patrně pořád ještě je. Josh dopadl hůř.“

Josh byl také můj bratranec.“

„To je mi líto.“

Jiná odnož rodiny. Vzdálenější. A oba byli hlupáci.“

Reacher přikývl. „K nejchytřejším rozhodně nepatřili.“

„Greerové ale chytří jsou. Ať už s tou Mexikánkou provádíte cokoliv, měl byste to mít na paměti.“

Potom ho nechala o samotě najíst.

Dojedl, opláchl talíře a narovnal je do dřezu. Vešel do smrdutého vedra stáje, posadil se a čekal. Nechtěl ztratit přehled o událostech v domě. Seděl na balíku sena zády ke koním. Koně zneklidněli a pak si na něj zvykli. Jeden po druhém opět upadli do spánku. Šoupání kopyt utichlo a nahradilo ho tlumené odřukování.

Potom zapraskala prkna na verandě, ozvaly se kroky a zaskřípaly v suchém prachu dvora. Otevřela se a zavřela dvířka auta. Rozhučel se motor, naskočil rychlostní stupeň. Vstal, vyšel ze vrat a viděl, jak se před domem otáčí lincoln. Zezadu na něj dopadalo světlo z verandy. Za volantem se rýsovala silueta Hacka Walkera a vedle něj seděla Rusty Greerová. Její vyčesané vlasy vypadaly ve světle jako homole cukrové vaty a pod ní prosvítala lebka.

Velké auto projelo pod bránou, bez zastavení zahnulo doprava a vyrazilo po silnici. Díval se, jak za laťkovým plotem proskakují kužele reflektorů. Potom zmizely, rozezněl se noční koncert hmyzu a noc ustrnula. Pohybovaly se pouze můry u žárovek.

Čekal za vraty stodoly a pokoušel se uhodnout, kdo přijde první. Patrně Carmen, došel k závěru. Na verandě se však objevil Bobby, zhruba pět minut poté, co Rusty odjela pro jeho bratra. Sešel ze schodů a zamířil přes dvůr k ubytovně. Na hlavě měl baseballovou čapku, opět otočenou štítkem dozadu. Reacher vykročil ze stodoly a zastoupil mu cestu.

„Koně potřebují napojit,“ oznámil Bobby. „A je třeba vyčistit stání.“

„Tak to udělej,“ opáčil Reacher.

„Prosím?“

„Slyšel jsi dobře.“

Bobby ztuhnul. „Nepřipadá v úvahu.“

„V tom případě tě budu muset přinutit.“

„Co to má, krucinál, znamenat?“

„Situace se mění,“ oznámil Reacher. „Významný okamžik. Tím, že jsi na mě poslal Joshe a Billyho, jsi překročil mez. Dostal ses do zcela nové situace. Od nynějška budeš dělat, co ti řeknu. Máš u mě velký vroubek.“

Bobby mlčel. Reacher se mu podíval zpříma do očí. „Když ti přikážu poskoč, nezeptáš se ani, jak vysoko. Prostě začneš skákat. Jasné? Pravidla hry určuju já.“

Bobby se nehýbal. Reacher napřáhl pravačku k pořádnému úderu. Bobby uhnul, přímo do Reacherovy levačky. Reacher mu levou rukou srazil čepici.

„Takže se postaráš o koně,“ nařídil. „Pak u nich přespíš. Jestli tě zahlédnu před snídám, zpřerážím ti nohy.“

Bobby se stále nehýbal.

„Koho zavoláš na pomoc?“ otázal se Reacher. „Služebnou nebo šerifa?“

Bobby neodpověděl. Obklopovalo je ticho noci. Okres Echo, sto padesát obyvatel, většina z nich sto kilometrů za černým horizontem. Dokonalá definice prázdnoty.

„Dobře,“ zamumlal Bobby,

Pomalu vykročil ke stáji. Reacher odhodil čapku do prachu a zamířil k domu. Světla z verandy mu svítila do očí a můry třepetaly papírovými křídly na pozdrav.

Dvě třetiny vražedného komanda ho viděly přicházet. Počínaly si lépe než pozorovatelé. Žena prostudovala mapu a zamítla taktiku příjezdu ze západu. Ze dvou důvodů. Crown Vic by nezvládl pouštní terén. A schovávat se přes kilometr daleko nedávalo smysl. Zejména v noční temnotě. Daleko lepší bylo přiblížit se přímo po silnici, přibrzdit sto metrů od domu, nechat vyskočit dva členy týmu, otočit auto a vrátit se na sever. Dva členové doběhli za nejbližší skalní římsu, proplížili se na jih k červené bráně a schovali se do malých kráterů, deset metrů od asfaltového povrchu.

Muži se pohybovali pěšky. Měli přístroje na noční vidění. Nic komplikovaného, nic vojenského, jen běžné zařízení objednané v katalogu se sportovním zbožím. Přepravovali ho s ostatním vybavením ve vaku z černého nylonu. Šlo o dalekohledy vylepšené elektronikou, fungující na principu infračerveného záření. Zachycovaly vedro sálající ze země a Reacher se v něm vlnil a mihotal.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024