KAPITOLA ČTVRTÁ
NEUŠEL OD AUTA ANI DVACET METRŮ A UŽ SE KOUPAL V POTU. A LITOval svého rozhodnutí. Ocitl se uprostřed naprosté pustiny na okraji hlavní dálnice. I nejpomalejší auta po ní uháněla stovkou. Nikdo mu nebude chtít zastavit. A i kdyby nějaký řidič zastavit chtěl, nějakou dobu potrvá, než zareaguje, podívá se do zpětného zrcátka a přibrzdí. Pak už bude přes kilometr daleko, pokrčí rameny, opět zrychlí a pojede dál. Pitomé místo na stopování, pomyslí si.
Bylo horší než pitomé. Znamenalo sebevraždu. Slunce pálilo a teplota se musela vyšplhat přes čtyřicet čtyři stupně. Auta na něj dýchala horký vzduch a víry za náklaďáky mu podrážely nohy. Neměl vodu. Sotva mohl dýchat. Pět metrů od něj proudili lidé, ale byl sám, jako by se potácel pouští. Jestli nepřijede policista a nezatkne ho kvůli chůzi po dálnici, může klidně zemřít.
Ohlédl se a viděl cadillac, stále na stejném místě na krajnici. Pokračoval však dál. Ušel padesát metrů a zastavil se. Otočil se čelem na východ a zvedl palec. Bylo to však beznadějné, přesně jak předpokládal. Během pěti minut se kolem něj přehnala stovka aut a jediná odezva, které se mu dostalo, bylo zatroubení náklaďáku, hluboký táhlý zvuk doprovázený skučením přetížených pneumatik a smrští prachu a kamínků. Rozkašlal se a dostal vztek.
Opět se ohlédl. Cadillac se naklonil dozadu a rozjel se po krajnici směrem k němu. Řídila jako začátečník. Zadek auta poskakoval ze strany na stranu. Nebezpečně se vychyloval do vedlejšího pruhu. Vykročil k němu. Cadillac se rozkolísaně blížil. Dal se do běhu. Dostihl ho a Carmen dupla na brzdu. Péra se zhoupla. Stočila okénko spolujezdce.
„Omlouvám se,“ řekla.
Slova v hluku neslyšel, ale domyslel si je.
„Nastupte si,“ nabídla.
Košile se mu lepila na záda. V očích měl prach. Rámus z dálnice ho ohlušoval.
„Nastupte si,“ pohnula rty. „Omlouvám se.“
Nastoupil. Měl přesně stejný pocit jako poprvé. Šumění klimatizace, chladivá kůže sedadla. Malá ustrašená žena za volantem.
„Promiňte,“ řekla. „Moc mě to mrzí. Mluvila jsem nesmysly.“
Zabouchl dvířka. Rozhostilo se náhlé ticho. Napřáhl ruku do ledového proudu vzduchu z ventilátoru.
„Nemyslela jsem to tak.“
„To je jedno,“ odpověděl.
„Opravdu jsem to tak nemyslela. Jsem prostě zoufalá a nedokážu odlišit správné od nesprávného. A ta věc se sexem mě moc mrzí. Byla to ode mě naprostá hloupost.“
Potom promluvila velice tiše. „Chlapi, kterým jsem zastavila, vypadali tak, že jsem si myslela, že to musím udělat.“
„Vy byste se s nimi vyspala, aby vám zabili manžela?“
Přikývla. „Vězím v pasti, mám strach a jsem zoufalá. A nic jiného nemůžu nabídnout.“
Neodpověděl.
„A viděla jsem filmy, ve kterých to tak probíhalo.“
„Také jsem takové filmy viděl. Nikdy jim to neprošlo.“
Na dlouhou chvíli se odmlčela.
„Takže to neuděláte,“ řekla, jako by konstatovala skutečnost.
„Ne, neudělám,“ potvrdil.
Opět se odmlčela, ještě na delší dobu.
„Dobře, vysadím vás v Pecosu. Nemůžete jít pěšky. V takovémhle vedru byste mohl zemřít.“
Také se odmlčel, na mnohem déle než ona. Potom zavrtěl hlavou. Protože někam se potřeboval dostat. Když jste neustále na cestě, rychle se naučíte, že všechna místa jsou stejně dobrá.
„Pojedu s vámi,“ řekl. „Pár dnů zůstanu. Protože s vámi cítím. Opravdu. Manžela vám sice nezastřelím, to ale ještě neznamená, že bych vám nechtěl pomoct jinak. Pokud budu moct. A pokud si to stále přejete.“
Na okamžik zaváhala. „Ano, přeju si to,“ řekla.
„A rád bych se seznámil s Ellie. Na fotografii vypadá jako skvělé dítě.“
„Je skvělá.“
„Otce jí ale nezavraždím.“
Mlčela.
„Je vám to jasné?“ zeptal se.
Přikývla. „Je mi to jasné,“ odpověděla. „Omlouvám se, že jsem vás o to požádala.“
„Nejde jen o mě. Neudělal by to nikdo. Namlouvala jste si nemožné. Není to dobrý plán.“
Vypadala malá a ztracená.
„Myslela jsem si, že nikdo nemůže odmítnout. Když vysvětlím, o co se jedná.“
Otočila se a sledovala provoz za sebou. Čekala na mezeru. Po šesti autech se zařadila do jízdního pruhu a sešlápla plyn. Za minutu se…
