ZRCADLO
Moji přátelé Paul a Marjorie Glenhamovi jsou zkrachovalí umělci, nebo spíš, abych se vyjádřil milosrdněji, oba jsou neúspěšní. Svůj neúspěch však snášejí radostně. Radostněji, než většina populárních umělců prožívá úspěch. Díky tomu jou velmi dobří společníci - proto je také navštěvuji, kdykoli se ocitnu ve Francii. Jejich starý, živelně přistavovaný statek v Provenci vždy ovládá zmatek a chaos. Pytle brambor, hromady sušeného koření, ošatky s česnekem a lesy sušené kukuřice zápasí o místo s ohyzdnými nedokončenými akvarely a oleji spáchanými Marjorií a podivnou neandrtálskou sochou z Paulovy dílny. Panuje tam nepořádek jako na trhu. Po domě se potulují kočky všech barev a zástupy psů, do irských vlčáků velikosti poníka až po starého anglického buldoka, který vydává zvuky jako parní lokomotiva. Na stěnách visí ozdobné klece plné Marjoriiných harckých kanárů, kteří s neutuchajícím elánem zpívají bez ohledu na denní či noční dobu, takže neslyšíte vlastního slova. Dům je prosycen vřelou, přátelskou a hlučnou atmosférou, kterou mám moc rád.
Když jsem toho dne navečer přijel, byl jsem unavený, protože jsem měl za sebou dlouhou cestu. Paul se pokusil vyléčit tento můj stav koňskou dávkou horké brandy s citrónem. Byl jsem rád, že jsem na místě, neboť celou krajinu už půl hodiny jako velký černý plášť tíživě zahalovaly bouřkové mraky a mezi skalami se rozléhalo dunění hromů, připomínající rachot miliónů kamenů padajících po dřevěném schodišti. Právě ve chvíli, kdy jsem dosáhl bezpečí teplé, hlučné kuchyně, tak provoněné Marjoriinými kulinářskými výtvory, až se člověku sbíhaly sliny, spustil se prudký liják. Hluk deště dopadajícího na taškovou sřechu spolu s mohutnými údery hromu, které otřásaly i pevnou kamennou budovou, probudily v kanárcích soutěživého ducha. Všichni naráz se pustili do zpěvu. Byla to ta nejhlučnější bouřka, jakou jsem kdy zažil.
"Dáme si ještě kapičku, hochu?" zeptal se Paul s nadějí.
"Ne, ne!" volala Marjorie přes klokotavý zpěv ptáků a řev bouře, "jídlo už je hotové a nebude dobré, když ho necháte vystydnout. Dejte si víno. Pojď se posadit, milý Gerry."
"Víno, víno, to je věc! Člověče, mám pro tebe něco moc zajímavého," řekl Paul a odešel do sklepa. Za chvíli se vrátil s plnou náručí láhví, které uctivě postavil na stůl vedle mě. "Objevil jsem speciální gigondas," pokračoval. "Skvělé víno. Učiněná brontosauří krev, kamaráde. Bude se báječně hodit k lanýžům i k té perličce, co pro nás Marjorie připravila."
Odzátkoval láhev a nalil mi temně rudé víno do poháru úctyhodných rozměrů. Měl pravdu. Víno vplulo do mých úst jako rudý samet, a když dosáhlo zadní části jazyka, vybuchlo jako ohňostroj. Jeho skvělá chuť mě ohromila.
"Dobré, co?" usmál se Paul, který pozoroval můj výraz. "Objevil jsem to v jednom malém sklípku poblíž Carpentrasu. Byl žhavý horký den a ten sklípek byl tak příjemný a chladný, že jsem tam na posezení vypil dvě láhve, než jsem si vůbec uvědomil, co dělám. Je to omamné víno, to teda ano. Když jsem pak vylezl na slunce, připadal jsem si, jako bych dostal palicí do hlavy. Marjorie musela řídit."
"Strašně jsem se styděla," poznamenala Marjorie a položila přede mě černého lanýže velikosti broskve ukrytého v křehkém a jako pírko lehounkém závoji z křupavého hnědého těsta. "Zaplatil za víno, uklonil se patronovi a padl tváří na zem. Patron a jeho synové ho museli odnést do auta. Bylo to příšerné."
"Nesmysl," tvrdil Paul, "patron byl nadšený. Přesně takovou poctu si to víno zasluhovalo."
"To si myslíš ty," řekla Marjorie. "Pusť se do jídla, Gerry, než to vystydne."
Zakrojil jsem do koule zlatého těstaa a tím uvolnil vůni lanýže, ono lahodné aróma vlhkého podzimního lesa, v němž se snoubí milión vůní listí a půdy. Spolu s gigondas to byl skutečně pokrm pro bohy. Když jsme zaútočili na lanýže, zmlkli jsme a v místnosti se teď ozýval pouze hluk deště bubnujícího na sřechu, burácení hromů a téměř hysterický zpěv kanárů. Buldok, který se do mne z nějakého nejasného důvodu náhle a hlub…