20
Venku se hezky dlouho rozednívalo. Steven si všiml, že za pár minut bude půl osmé. Celou tu dobu se všichni společně snažili z Gardinerovy databáze vyždímat nějaké použitelné informace, ale prozatím bez valného úspěchu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se ocitli ve slepé uličce. Vstal, aby si trochu protáhl nohy, a přistoupil k oknu. Venku se ranní mlhou snášelo šedavé mžení. Po ulici tiše projel autobus, na boku barevnou reklamu na připojení k internetu. A v Stevenovi ten pohled probudil inspiraci.
„Jednu věc bychom ale mohli udělat!“ prohlásil.
Všichni se na něho pověsili očima. Vypadal odhodlaně.
„Pokud Crowe a Mowbray skutečně hodlají využít některá z jmen v této databázi,“ řekl Steven, „pak se s nimi museli zkontaktovat teprve nedávno – pravděpodobně s pomocí emailového serveru organizace, aby to vypadalo oficiálně.“
„To zní logicky,“ souhlasila Dorothy Jordánová.
„Takže?“ nadhodil Hamilton.
„A jestli platí, že Gardiner měl v úmyslu organizaci rozpustit, pravděpodobně nějakou dobu nerozesílal skupinové informace. Činnost byla zmrazená. Možná by se mi ho podařilo přesvědčit, aby dnes rozeslal členům email s žádostí, ať se přihlásí každý, koho někdo z vedení organizace nějak zkontaktoval, písemně, telefonicky nebo třeba osobně… Může uvést nějakou záminku, třeba že jsou problémy s rozesíláním emailů nebo tak podobně.“
„Za zkoušku to stojí,“ přikývl Macmillan.
„To rozhodně,“ připojila se Dorothy.
„Za zkoušku stojí všechno, co zúží pole našeho pátrání.“ To vrčel Hamilton.
Macmillan se podíval na hodinky. „Lidé se začnou rozjíždět do zaměstnání až zhruba za hodinu. Navrhoval bych teď rozchod. Můžete si dát sprchu, nasnídat se nebo tak, a v devět se znovu sejdem. Jste pro?“
Steven se ještě zdržel, aby si v klidu promluvil s Macmillanem. „Jen doufám, že Gardiner je ještě ve městě,“ poznamenal. „Momentálně se ve velkém stylu stěhuje i s manželkou na odpočinek na Vysočinu.“
„No, nebyla by to ironie, kdyby se čirou náhodou ocitl někde uprostřed cílové oblasti?“ ušklíbl se Macmillan unaveně. „Pro jistotu mu zkuste zavolat teď hned, protože kdyby nebyl v Londýně, ať máme víc času ho sehnat.“
Steven vytáhl mobil a našel si číslo Gardinerova londýnského takzvaného bytečku. Když zaslechl Gardinerovo vzteklé brblání, který trouba ho probůh tahá z postele v tuhle nekřesťanskou hodinu, spokojeným kývnutím dal Macmillanovi najevo, že měl úspěch.
„Tady je Steven Dunbar, sire Jamesi,“ začal uctivě. „Nutně potřebujeme vaši pomoc. Anglie potřebuje vaši pomoc.“
Macmillan se nad touhle Stevenovou taktikou pobaveně zašklebil.
„Ne, po telefonu se to bohužel vyřešit nedá. Přicházela by v úvahu možnost, že bych k vám zajel? Promluvíme si raději v soukromí.“
„Tak mi nejdřív nechte chvilku, ať se aspoň ksakru obléknu.“ V Gardinerovi se neprobudila vlídnost ani při vyhlídce na pomoc draze milované vlasti.
„Bude vám stačit půlhodinka, sire?“
„Pro jistotu čtyřicet minut. A modlete se, ať nejde o nějakou prkotinu!“
Když Steven parkoval před domem, kde měl Gardiner byt, zahlédl z něj vycházet elegantní mladou černou ženu, která měla přes rameno přehozenou velkou kabelu – očividně věci potřebné k přespání. Nastoupila do čekajícího taxi. Vypadala dost podrážděně a z domu zřejmě odešla ve spěchu. Vyloučeno! pomyslel si Steven, ale když ho Gardiner pustil do bytu, podlehl zvědavosti a nenápadně pátral po sebemenších důkazech ženiny předchozí přítomnosti.
Gardiner byl v bytě sám. „Lady Gardinerová už odjela do Skotska, sire Jamesi?“ zeptal se Steven mile.
„Už je to tak,“ zabručel Gardiner, oblečený pouze ve flanelovém županu a v kožených pantofli. „Nechala mě tu na pár dní tábořit samotného, než zařídí koberce a závěsy a tohle všechno. Znáte to. Dáte si kávu?“
Steven přikývl, a zatímco Gardiner naléval dva šálky a odnášel je k nízkému stolku u dveří na jižní terasu, rozhlížel se po pokoji. Když zamířil usednout do křesla naproti Gardinerovi, všiml si, že na koberci leží rtěnka. Zvedl ji a prohodil: „Doufám, že ji nebude postráda…
