Po strništi bos (Zdeněk Svěrák)

Rolničky

To napadlo sněhu! Sníh je na venkově lepší než v Praze. V Praze je na něm hned druhý den škraloup od sazí. Dvůr Bartošova statku, kde je pan Klička na výminku, je pod bílou duchnou.

Vyvádíme z maštale koně. Jednoho vede pan Klička a druhého já. „To koukáš, co je sněhu, co?“ říkám své kobyle a ona, jak teď v zimě dlouho stála v šeru stáje, je z toho bila celá nadšená a diví se, do čeho se to její kopyta zabořují.

Umím i zapřahat. Do saní se zapřahá, jak vidím, stejně jako do vozu. Když za koňským zadkem připevním postraňky k váhám, přejdu k hlavě a upoutám kobylku řetízkem k voji. Pan Klička setře hadrem z kozlíku prach a plevy a dá na něj deku. Saně nejsou ještě na sněhu, ale na holém mlátě stodoly. Usadíme se na kozlík a zabalíme si nohy do deky. „Vijo!“ pobídne pan Klička koně a pro ně je úplná hračka vytáhnout nás ze stodoly ven, i když to drhne a skřípe. A jsme na sněhu. Otočím se a vidím, že zanecháváme černou stopu a pak rezavou stopu, a potom té rzi ubývá, a už jsou za námi dvě čistě bílé koleje. Koně se sami dají do klusu. „Je potřeba je projet, aby se jim přes zimu nezkrátily žíly,“ volá na mě pan Klička, jak je zvyklý překřikovat rachot vozu. Ale tady nemusí nic překřikovat, protože saně jedou úplně tiše. Při jízdě na saních je nejkrásnější právě to ticho. Podkovy neslyšíte, saně neslyšíte, jen koňské postroje povrzávají a koně si sem tam radostně odfrknou. „Ahoj!“ volají na nás Satík s Otou a s Vlastíkem. „Pane Klička, svezeme je!“ prosím.

On přitáhne opratě a kluci ještě za jízdy naskočí a rozvalí se vzadu na místech pro panstvo. Vlastíka vzít nemůžeme, tak mu aspoň máváme. Přeju si, aby mi pan Klička půjčil opratě, protože to bych u kamarádů stoupl v ceně.

Podívám se na něj a on to pozná a předá mi je.

Jsem šťastný a koně taky. To se jim často nestává, aby si vyjeli jen tak pro radost, pořád jen pracujou. A proto se z toho výletu tak těší, proto tak lehce běží a zvedají hlavy a otřásají se. Z nozder jim proudí pára jako z lokomotivy.

Daleko za městečkem zastavujeme a pan Klička sáhne pod kozlík do takové dřevěné schránky, něco z ní vyndá a nese to dopředu a zavěsí to levé neboli podsední kobyle na chomout, a potom i pravé, které my kočí říkáme náruční. Rolničky!

Zpátky si kobylky zvoní do kroku, jak jsem to slyšel v jedné pohádce, co vysílali v rozhlase.