9
Barbie si pomyslel, že vdova po náčelníkovi musela být kdysi výjimečně krásná žena. Dokonce i teď, kdy měla tmavé kruhy pod očima a nedbala na oblékání (vybledlé džíny a jakýsi kabátek, který mu podezřele připomínal pyžamo), vypadala Brenda Perkinsová úžasně. Napadlo ho, že kultivovaní lidé málokdy ztrácejí pěkný vzhled – tedy pokud někdy nějaký měli – a v jejích očích jasně zářila inteligence. A ještě něco. Možná truchlila, ale to nepotlačilo její zvědavost. A v tuto chvíli byl předmětem její zvědavosti Barbie.
Ohlédla se na Juliino auto, které couvalo z příjezdové cesty, a zvedla tím směrem paže: Kam jedeš?
Julia se vyklonila z okna a zavolala: „Musím zajistit, aby se noviny dostaly mezi lidi! Taky se musím stavit u Šípkové růže a sdělit Ansonu Wheelerovi tu špatnou zprávu – dneska bude sendviče plácat on! Neboj se, Brendo, Barbie není nebezpečný!“ Než stačila Brenda odpovědět nebo něco namítat, Julia už ujížděla Morinskou ulicí. Měla své úkoly. Barbie litoval, že nejede s ní a že ho nečeká nic víc než vytvoření čtyřicítky sendvičů se šunkou a sýrem a čtyřicítky s tuňákem.
Když Julia zmizela, Brenda na něj znovu upřela pátravý pohled. Stáli každý z jedné strany síťových dveří. Barbie se cítil jako uchazeč o zaměstnání před drsným pohovorem.
„Nejste?“ zeptala se Brenda.
„Jak prosím, madam?“
„Nejste nebezpečný?“
Barbie se nad tím zamyslel. Před dvěma dny by to potvrdil, samozřejmě není nebezpečný, ale dnes odpoledne se cítil spíš jako voják z Fallúdže než kuchař z Chester’s Millu. Spokojil se s odpovědí, že je domestikovaný, a to u ní vyvolalo úsměv.
„No, budu si muset udělat úsudek sama,“ řekla. „I když v tuto chvíli není moje schopnost úsudku zrovna nejlepší. Někoho jsem ztratila.“
„Já vím, madam. Je mi to moc líto.“
„Děkuji vám. Zítra bude mít pohřeb. V tom Bowieho ušmudlaném pohřebním ústavečku, který se pořád nějak protlouká, i když skoro všichni v městečku se obracejí na Crosmana v Castle Rocku. Lidé nazývají podnik Stewarta Bowieho Bowieův pohřební chlívek. Stewart je idiot a jeho bratr Fernald je ještě horší, ale teď tu nemáme nikoho lepšího. Já tu nemám nikoho lepšího.“ Vzdychla jako žena, kterou čeká hodně náročná a nepříjemná práce. A proč ne? napadlo Barbieho. Smrt milovaného člověka znamená spoustu věcí, a práce mezi ně rozhodně patří.
Překvapila ho tím, že vyšla na zápraží za ním. „Projděte se se mnou dozadu, pane Barbaro. Později vás třeba pozvu dál, ale dokud si vámi nebudu jistá, tak ne. Obvykle beru Juliino doporučení bez výhrad, ale nemáme tu obvyklé časy.“ Vedla ho kolem domu po pěkně posekaném trávníku s čistě vyhrabaným podzimním listím. Napravo byl laťový plot, který odděloval dům Perkinsových od sousedů. Nalevo byly hezky udržované květinové záhony.
„Ty květiny měl v referátu manžel. Nejspíš si myslíte, že pro policejního důstojníka je to divný koníček.“
„Vlastně ani ne.“
„Já se tomu nedivila nikdy. Tím pádem jsme však v menšině. Maloměsto podněcuje jen malou představivost. Grace Metaliousová a Sherwood Anderson v tom měli pravdu.
A kromě toho,“ řekla, když zahnuli za roh domu a ocitli se na útulném zadním dvorku, „venku zůstane déle světlo. Mám sice generátor, ale dnes ráno zhasl. Nejspíš mu došlo palivo. Máme náhradní bombu, ale neumím ji vyměnit. Dřív jsem do Howieho kvůli tomu generátoru ryla. Chtěl mě naučit, jak se o něj starat, a já to odmítla. Spíš z trucu.“ Z oka jí stekla slza a kutálela se po tváři. Nepřítomně si ji otřela. „Teď bych se mu omluvila, kdyby to šlo. Uznala bych, že měl pravdu. Ale to už nejde, viďte?“
Barbie poznal řečnickou otázku, pokud nějakou slyšel. „Pokud jde jenom o výměnu bomby, dokážu to sám,“ nabídl se.
„Děkuji vám.“ Vedla ho ke stolku s chladicím boxem u noh. „Chtěla jsem požádat Henryho Morrisona, aby to udělal, a chystala jsem se přivézt další plynové bomby od Burpeeho, ale než jsem se dnes odpoledne dostala ven, Burpee už měl zavřeno a Henry byl venku na Dinsmoreově pastvině, jako všichni ostatní. Myslíte, že zítra ještě nějakou náhradní…
