3 OKOVY, OKOVY…
Naše nedočkavost, naše předčasná očekávání však byly rychle potlačeny. Vánek změn dul jen tam, kde byl průvan – v tranzitkách. Sem, za vysoké ohrady zvláštních táborů, se nedostal. A přestože v táborech byli samí političtí, žádné buřičské letáky na sloupech nevisely.
V Minlagu prý kováři odmítli vykovat mříže do oken baráků! Sláva jim, zatím bezejmenným! Byli to lidé. Zavřeli je do baráku zvláštního režimu. Mříže pro Minlag vykovali v Kotlasu. Za kováře se nikdo nepostavil.
Zvláštní tábory začaly žít se stejnou němou a až úslužnou pokorností, jakou vychovala desetiletí NPT.
Transporty, přivezené z polárního severu, si z kazachstánského sluníčka neužily. Na nádraží v Novorudném seskakovaly z rudých vagónů na narudlou půdu. Byla to džezkazganská měď, žádné plíce nevydržely těžbu této mědi déle než čtyři měsíce. Hned na prvních provinilcích předváděli rozradostnělí dozorci svou novou zbraň – želízka, kterých se v NPT nepoužívalo. Lesklá niklovaná želízka, jejichž masová výroba byla v Sovětském svazu zavedena ke třicátému výročí Říjnové revoluce (v nějaké továrně je vyráběli dělníci s prošedivělým vousem, vzorní proletáři z naší literatury – přece je nedělali Stalin a Berija sami?). Tato želízka vynikala tím, že se dala pořádně utáhnout: byl v nich kovový plíšek se zářezy, takže už navlečená želízka se na kolenou strážného utahovala tak, aby se do zámku vešlo co nejvíc zářezů a aby to víc bolelo. Želízka se tak z ochranného a pohyb omezujícího zařízení měnila v mučící nástroj: svírala zápěstí ostrou vytrvalou bolestí, a to po celé hodiny, ruce vykloubené za zády. Ještě byl zvlášť vymyšlen způsob nasazení želízek na čtyři prsty, působilo to prudkou bolest v kloubech.
V Berlagu se želízek používalo náruživě: za každou maličkost, za to, že vězeň nesmekl před dozorcem. Navlékli mu želízka (ruce dozadu) a postavili u strážnice. Ruce trnuly, mrtvěly, a dospělí muži plakali: „Občane veliteli, už to víckrát neudělám! Sundejte mi želízka!“ (Tam byly pěkné způsoby, v tom Berlagu – na povel se šlo nejen do jídelny, na povel se přistupovalo ke stolu, na povel se usedalo, na povel se ponořily lžíce do šlichty, na povel se vstávalo a odcházelo.)
Pro někoho nebylo těžké načmárat: „Vytvořit zvláštní tábory! Předložit návrh režimu dne toho a toho!“ Ale nějací pracovití žalářníci (a znalci duší a táborového života) to museli promyslet bod po bodu: kde se to dá ještě utáhnout co nejcitelněji? Co se dá ještě naložit, aby se režim nedal vydržet? V čem je ještě možné zhoršit život tuzemce – mukla, beztoho nezáviděníhodný? Ten dobytek si musel uvědomit hned při přechodu z NPT do zvláštních táborů jejich přísnost a tvrdost – ale někdo to přece musel nejdřív bod za bodem vymyslet!
No, přirozeně se zpřísnila ostraha. Ve všech zvláštních táborech byly dodatečně zpevněny pásy zón, byl natažen další ostnatý drát a před zónou to posypali Brunovými spirálami. Na trase pracovních kolon se na všech důležitých křižovatkách a zatáčkách stavěly kulomety a byli připraveni kulometčíci.
V každém táborovém středisku byla zděná věznice – BZR.[17] Když šel někdo do BZR, musel odložit vatovaný kabát: mučení zimou bylo pro BZR příznačné. Ale také každý barák byl vězení, protože všechna okna byla zamřížovaná, na noc se přinesly paraši a zamklo se. V každé zóně byly dva nebo tři trestní baráky se zesílenou stráží, byla to malá zónka v zóně: zamykaly se hned po příchodu trestanců z práce – podle vzoru rané katorgy. (Tak to vlastně byly BZR, ale tady se jim říkalo režimky.)
A pak tu zcela otevřeně převzali cenné hitlerovské zkušenosti s čísly: nahradili vězňovo jméno, jeho „já“, jeho osobnost – číslem, takže se jeden od druhého už neliší celou svou lidskou jedinečností, ale jen plus minus jedna v dlouhé, jednotvárné řadě. I toto opatření může být úděsné, ale jen když se uskuteční velice důsledně, až do konce. Také se o to pokoušeli. Každý nováček ve zvláštním oddělení tábora „zahrál na klavír“ (to znamená, že mu vzali otisky prstů, jak se to děl…
