III.
Nechal. Odmítl sice společenský oděv, tedy večerní šaty, ale netrvala jsem na tom, protože ani moje červená róba nebyla pro jízdu na oslu vhodná. Oblékla jsem si tedy své nejkrásnější turecké kalhoty a pak jsme v doprovodu Selima a Daúda vyrazili na cestu.
Bastet rozhořčilo ještě víc než manžela, že jsem se nevrátila s Ramsesem. Abychom jí zabránili v návštěvě kostela, musela být zavřená v jednom z prázdných skladišť, a když jsem otevřela dveře, podrážděně mě oslovila a utekla. Dosud se nevrátila. Stejně jako John.
„S tímhle nesmyslem je třeba skoncovat, Amelie,“ prohlásil Emerson, když jsme na oslech klusali na sever. „Nenechám Johna předělat na bratra z Jeruzaléma. Myslel jsem, že je chytřejší. Dost mě zklamal.“
„On se přece nechce nechat obrátit na víru bratra Ezekiela,“ namítla jsem smířlivě. „Je prostě zamilovaný a měl bys vědět, že inteligence je v tomto složitém stavu mysli k ničemu.“
Emerson místo odpovědi jen zavrčel.
~
Nastal jeden z nádherných pouštních večerů. Mírný vánek odvál horkost dne, západní obzor se zbarvil zlatem a šarlatem, zatímco obloha za námi měla barvu tmavomodrého čínského porcelánu. Svahy dahšúrských pyramid, pozlacené zapadajícím sluncem, působily jako schody do nebe. Chmurná věž Černé pyramidy scéně přesto dominovala a díky své pozici vypadala vyšší než kamenné stavby jižně od ní.
Cestou ke břehu řeky jsme projeli těsně podél její základny, kde byla půda pokryta úlomky vápence z jejího původního obložení. Předchozí sezónu se de Morganovi podařilo objevit trosky ochranné zdi pyramidy a sousední pohřební kaple. Jako stopa jeho činnosti zůstalo nad zemí jen několik povalených sloupů. A tak marně je veškeré lidské konání; za pár let vše opět pohltí nepokojný písek jako předtím stavby, které měly být věčnou připomínkou faraónovy nesmrtelnosti. Naleziště zůstalo na noc opuštěné, protože de Morgan bydlel v nejbližší vesnici Menyjat Dahšúr.
Jeli jsme dál směrem k Nilu v prodlužujícím se stínu tmavé věže. Na řece kotvilo hned několik lodí, ale podle německé vlajky na přídi bylo snadné rozeznat dahabíji naší hostitelky. Na jejím boku se skvěl nově natřený nápis Cleopatra, což bylo to nejbanálnější jméno, jaké si dáma mohla vybrat.
Jakmile jsem vstoupila na palubu, pocítila jsem příjemnou nostalgii. Není totiž nic krásnějšího než cestovat po Nilu na tomto typu lodi. Parníky pana Cooka, které dahabíje začaly pomalu nahrazovat, už zdaleka nebyly tak komfortní a kouzelné.
Hlavní salon v přední části plavidla měl prosklené stěny zaoblené podle tvaru lodi. Když dragoman otevřel a ohlásil nás, vstoupili jsme do místnosti prozářené zapadajícím sluncem a zařízené s křiklavou elegancí. Široký divan s polštářky zabíral celou jednu stranu pokoje a na něm se v téměř orientální nádheře vyjímala baronesa. Do rozpuštěných hnědých vlasů měla vpletené zlaté řetízky a desítky jejích náramků cinkaly pokaždé, když pohnula pažemi. Oblékla si sněhobílou róbu z nejlepšího šifonu a hruď si ozdobila těžkým zlatým náhrdelníkem s granáty a tyrkysy. Tušila jsem, že nesmyslný úbor hostitelky má nabudit dojem královny, po níž pojmenovala loď, ale bohužel mi připomněla spíš nebohou madam Berengerii, která si také hrála na vtělení několika dávno pohřbených panovnic. Nešťastná Berengeria by teď jistě pukla závistí, protože baronesa se doslova třpytila ryzím zlatem a výrazný šperk na krku vypadal jako opravdová starožitnost.
Emerson, stojící za mnou, vydal zvuk, jako by ho někdo škrtil. Když jsem se ohlédla, pochopila jsem, že to nebylo pod vlivem dojmu z naší hostitelky, ale při pohledu na něco docela jiného. Šlo o krásný malý sarkofág, pomalovaný jasnými barvami, nedbale opřený o piano jako další výzdoba salonu. Na blízkém stolku byly podobně vystaveny jiné starobylé předměty – skarabové, pohřební sošky ušebti, keramika a drahé kameny. Na dalším stolku se povalovalo několik papyrových svitků.
Baronesa se náhle začala vrtět. Až po chvíli mi došlo, že se nepokouší o nějaký podivný tanec, ale vstává z příliš hluboké…
