II.
Příští ráno jsem Emersonovi připomněla jeho slib, že dostanu pyramidy. Manžel se na mě vyčítavě zadíval a prohlásil: „Nemusíš mi to připomínat, Amelie, Emersonové vždycky drží slovo, ale dnes ještě nezačneme. Nejdřív je třeba předběžně prozkoumat oblast a uzavřít hřbitovní naleziště.“
„No jistě, můj drahý, ale žádné kosti už mi prosím nenos. Ty poslední byly příliš křehké. Vložila jsem je do želatiny, abych odstranila sůl, jenže mi docházejí vhodné nádoby.“
„Na správné zacházení s kostmi nejsme dobře vybaveni,“ připustil Emerson. „A vyzvedávat je bez náležité prezervace by bylo proti mým zásadám.“
„Bratr Ezekiel by měl radost, že jsi přestal vykopávat křesťany,“ prohodila jsem a podala manželovi marmeládu.
„Doufám, že si nepomyslí, že jsem se nechal přesvědčit.“ Emerson se zatvářil spiklenecky. „Pracoval jsem na tom hřbitově déle vlastně jen proto, že mi nakázal přestat.“
„Jistě potrvá ještě několik dní, než se pustíme do pyramid, takže bych je mohla využít k výletu do Káhiry.“
„Ty chceš odjet teď?“ vykřikl Emerson. „Po vražedném útoku na našeho syna?“
„Musím, Emersone. Lev nám už sežral všechny papuče. A Ramses samozřejmě zůstane pod dozorem; také mohu odjet a vrátit se během jednoho dne. A navíc si nemyslím, že by tomu zloději šlo o našeho syna. To nebyl vrah, hledal něco jiného.“
„V Ramsesově pokoji?“
„Třeba si spletl okno. Nebo se tamtudy chtěl dostat do skladu, který okna nemá. Anebo do salonu, před jehož dveřmi spal Abdulláh.“
„Ten nám byl taky hodně platný!“ zlobil se Emerson. „Musel spát jako poleno, protože za námi doběhl jako poslední. Dobrá dobrá, když chceš jet, tak stejně pojedeš, jak tě znám, ale mám pochybnosti o tvých důvodech. Papuče! Nepopírej, Amelie, že pořád sleduješ stopu imaginárního Mistra zločince.“
„Myslím, že bychom měli zločincům, mistrům nebo jiným, věnovat taky trochu pozornosti, když oni nám věnují značnou. Kolik vloupání máme podle tebe ještě snášet?“
Emerson trhl rameny. „Dělej, jak myslíš, Amelie. Jen se prosím snaž vyhnout napadení, únosu a nenech se zavraždit, buď tak laskavá.“
~
K mému překvapení mě Ramses odmítl na výlet doprovodit – což mu navrhl tatínek, ne já.
„Ale když už tam budeš, maminko,“ požádal, „nemohla bys mi sehnat koptský slovník?“
„Já si nejsem jistá, že něco takového vůbec existuje, Ramsesi,“ zapochybovala jsem.
„Herr Steindorff právě vydal Koptische Grammatik mit Chrestomathie, Wörterverzeichnis und Literatur. A kdyby tato publikace nebyla k dostání, existuje základní koptská gramatika s glosářem v arabštině od Al-bakurah al-šakkíja, nebo Vocabularium Coptico-Latinum od Gustava Partheye…“
„Uvidím, co se dá dělat,“ zarazila jsem ho, protože další mnohoslovné názvy bych nevydržela.
„Děkuji, maminko.“
„A na co, synku, potřebuješ koptský slovník?“ chtěl vědět Emerson.
„Ještě mi uniká pár slov z toho papyru, co přinesla maminka.“
„Dobré nebe, koptský papyrus!“ zvolala jsem. „Zase jsem na něj zapomněla. Zrovna včera večer se na něj ptal pan Sayce.“
„Ten ho nedostane,“ prohlásil Emerson.
„Nebuď takový,“ napomenula jsem ho. „Kdybych jen věděla, kam se poděl ten druhý kousek, co jsem našla tu noc, kdy zabili Attiho…“
„Další útržek, maminko?“
„Ale mnohem menší. Zdálo se, že je ze stejného svitku.“
Ramsesova tvář se rozzářila. „Tak to bych se na něj rád podíval!“
„Nevím, kam jsem ho založila, Ramsesi.“
„Ale mami –“
„Jestli tu budeš hodný a ve všem tatínka poslechneš, maminka ti dá tvoji sladkou odměnu, až se vrátí.“
