III.
Slunce už zažehlo oheň na pozlacených věžích a minaretech města, když se moji cestovatelé vrátili. A přesně v tom stavu, jak jsem očekávala. Ramses mě jako obvykle běžel obejmout, pročež jsem si předvídavě oblékla své nejstarší šaty. Kromě tety Evelyn jsem byla jediná, komu takto fyzicky projevoval city. Někdy jsem ho ale podezřívala, že je to od něj schválnost, protože byl vždycky potřísněný nějakou nepříjemnou substancí. Teď se ale v poslední chvíli stočil stranou a vrhl se ke kočce.
„Kde jsi ji našla, mami?“
Potěšilo mě, že předpokládá, že je to výsledek mého úsilí, ale musela jsem po pravdě odpovědět: „Nenašla jsem ji já, Ramsesi, i když jsem se snažila. Vrátila se sama.“
„To je úleva,“ usmál se Emerson. „Ramses bez ní byl dost smutný. Takže příště ji nepouštěj z vodítka, chlapče.“
„Ale teď ji pusť, dokud se nevykoupeš,“ dodala jsem. „Celou hodinu jsem ji čistila a česala a ty ji zase umažeš.“
Ramses se vzdálit s Johnem v patách a kočku dál, i přes můj příkaz, svíral v náruči. Byl silně cítit po kozách.
Manžel páchl podobně, ale k tomu i výrazným tabákem, jaký mají v oblibě muži z Azíja. Vypadal unaveně, a dokonce to i připustil. Když jsem dál vyzvídala, přiznal také, že na vině je Ramsesova „chlapecká radost ze života“, jak to nazval. Syn prý například spadl z nějaké palmy do řeky, byl napaden a zčásti pošlapán kozlem, kterému se pokoušel uvolnit příliš těsný provaz na krku, což si zvíře vyložilo jinak, a na závěr odpoledne vypil několik pint datlového vína, které je pravověrným muslimům zapovězeno, ale někteří vesničané ho tajně vyrábějí.
„To je divné,“ reagovala jsem. „Nezdál se mi ani trochu přiopilý.“
„Protože se toho vína okamžitě zbavil,“ vysvětlil Emerson, „přímo na podlaze Abdulláhova domu.“
Na moje naléhání se i Emerson odebral za plentu, aby se omyl, a já jsem zatím zavolala safragiho a objednala pro nás whisky se sodou.
Pak jsme ten osvěžující nápoj popíjeli a porovnávali výsledky naší celodenní činnost. Zdály se uspokojivé. Všechno potřebné jsme zařídili, a tak jsme nazítří ráno mohli vyrazit. Zbytek odpoledne jsem ještě dohlížela na balení a zapečetění našich zavazadel, abychom večer mohli strávit v poklidu. Na dlouhou dobu mělo jít o poslední chvíle na civilizovaném místě, a třebaže jsem život v poušti snášela dobře, chtěla jsem si ještě užít dobrého vína, jídla, teplé koupele a měkké postele.
Na večeři jsme s sebou vzali i Ramsese, přestože se zdráhal opustit kočku. „Někdo jí ublížil,“ podíval se na mě vyčítavě, „má na krku šrám, mami, jako od nože.“
„Všimla jsem si a ošetřila jsem jí to, Ramsesi.“
„Ale maminko…“
„Je štěstí, že se jí při takovém dobrodružství nestalo nic horšího. Jen doufám, že se taky někde…“
„Co?“
„Ale nic.“ Zadívala jsem se na kočku, která na mě upírala velké zlaté oči. Nezdála se být ve stavu milostného vytržení, ale to ukáže jen čas.
Emerson pro jednou neprotestoval, že musí večeřet na veřejnosti, a s otcovskou pýchou představoval syna „Waltera Peabodyho Emersona“ všem, které znal, i několika neznámým. I já jsem ten večer byla na Ramsese hrdá. Měl na sobě skotský kroj s kiltem v barvách Emersonova rodu, sukni s vkusnou kombinací fialové, zelené a modré barvy s jemnými žlutými proužky.
Nakonec to byl velmi příjemný večer. Odebrali jsme se do postele a přemýšleli o dobře prožitém dni a o práci, která nás čeká.
Když jsem se nad ránem probudila, měsíc už zašel a jediné osvětlení poskytovaly hvězdy. Ihned jsem byla v pohotovosti. V noci se totiž neprobouzím, pokud k tomu není vážný důvod, a ten jsem hned rozeznala v podobě podivného šramotu v rohu pokoje, kde čekala naše zavazadla, až si je ráno nosiči vyzvednou.
Chvíli jsem ležela docela tiše, než mé oči přivykly šeru, a naslouchala. Emersonovo těžké oddechování přehlušovalo tichý šelest, ale díky pauzám mezi výdechem a nádechem jsem jasně identifikovala zloděje probírajícího se našimi věcmi.
Na noční poplachy jsem zvyklá, protože se v mém životě z nějakého důvodu opakují. Uvažovala jsem tedy, jak si se z…
