II.
První pohřebiště bylo opravdu z doby římské. Je třeba něco dodávat? Narazili jsme na malé kamenné hrobky, většinou vykradené už ve starověku. Naše lopota byla odměněna (to slovo je použito ironicky) lacinou sbírkou zbytků, nad nimiž lupiči ohrnuli nos – hliněnými džbánky, úlomky z dřevěných schránek a několika korálky. Emerson s až nebezpečným klidem vedl evidenci a já jsem nálezy ukládala do skladu. Nevyloupené hrobky obsahovaly rakve ze dřeva či dřevitého papíru, většinou bohatě zdobené. Tři z nich jsme otevřeli, ale Emerson nemohl synovi dovolit rozbalit si některou z mumií, protože jsme na podobnou expertízu nebyli zařízeni. Dvě z nich měly k hlavě připevněný malovaný portrét. Tyto malby barevnými vosky na tenkých dřevěných deskách se začaly používat jako pozdější náhražka původních tvarovaných masek. Petrie jich našel velký počet při průzkumu v Hawaře, ale ty naše byly jednoduché a ještě poškozené vlhkem. Asi nemusím dodávat, že jsem i tyto předměty nevalné hodnoty jako vždy pečlivě ošetřila novou vrstvou vosku pro uchování barev a uložila je do krabic vypodložených bavlnou, stejně jako předtím portrét, který manžel zachránil z Attiho obchodu. S ním se ovšem naše nálezy nedaly srovnat. Na Attiho obrázku byla dáma se složitými náušnicemi a plochým zlatým náhrdelníkem a její velké tmavé oči i výrazné rty byly vykresleny téměř realisticky.
V neděli, v den našeho odpočinku, se John objevil dokonale oblečen – knoflíky jeho livreje se přímo blýskaly – a uctivě prosil o dovolení navštívit bohoslužbu.
„Ani jeden z místních kostelů není tvojí církve, Johne,“ namítla jsem a zírala na ty naleštěné knoflíky.
Ta rozumná námitka na Johna nijak nezapůsobila. Dál se na mě mlčky a prosebně díval, až jsem povolila: „No tak dobře.“
„Já půjdu taky,“ ozval se Ramses. „Chci vidět tu slečnu, co je do ní John…“
„To stačí, Ramsesi.“
„Taky bych se rád podíval na koptskou bohoslužbu,“ pokračoval syn. „Slyšel jsem, že je to zajímavý pozůstatek jistých starověkých…“
„To ano, Ramsesi, to je dobrý nápad. Půjdeme všichni.“
Emerson zvedl hlavu od svých poznámek. „Doufám, že tím nemyslíš i mě.“
„Ne, pokud si to nepřeješ, ale jak zdůraznil Ramses, koptská bohoslužba je…“
„Nebuď pokrytec, Peabodyová, tebe tam nežene badatelský zápal. Taky chceš vidět Johna se slečnou, do které…“
„To stačí, Emersone,“ usadila jsem ho a John se na mě vděčně zadíval. Tou dobou už byl v obličeji rudý jako řepa.
Když jsme dorazili do vesnice, obřad v koptském kostele už začal, třebaže to podle změti hlasů, doléhající ven, nebylo docela jasné. Z hájku, v němž se nacházela americká misie, se ozýval zvon svolávající věřící na jinou bohoslužbu. Svou naléhavostí mi připomněl reverendův hlas, a to mě jen utvrdilo v rozhodnutí nikdy jeho mši nenavštívit.
„Já jdu na koptskou bohoslužbu,“ oznámila jsem. „Ramsesi, ty chceš se mnou, nebo s Johnem?“
K mému překvapení odpověděl, že s Johnem, a nemohla jsem uvěřit, že jeho přízemní zvědavost zvítězila nad touhou po studiu cizích kultur. Ale jeho rozhodnutí se mi docela hodilo, a tak jsem těm dvěma nařídila, aby se pak dostavili ke studni, a nechala je odejít.
Interiér koptského kostelíka sitt Miriam, tedy Panny Marie, byl vyzdoben zašlými obrazy této ženy a dalších světců. Nebyly tam žádné lavice či židle a věřící se volně procházeli po místnosti a rozmlouvali. Zdálo se, že vůbec nevěnují pozornost knězi, který u oltáře recitoval modlitby. Kongregaci tvořilo sotva třicet věřících, v některých jsem rozeznala muže z knězova doprovodu. Ten, koho jsem doufala, že zahlédnu, tam nebyl. Ale nepřekvapilo mě, že Hamíd nepatří k pravidelným návštěvníkům kostela.
Postavila jsem se dozadu, ne však do oddělené části pro ženy. Můj příchod nezůstal bez povšimnutí. Hovor na chvíli umlkl, pak naopak zesílil a kazatelovy temné oči na mně tvrdě spočinuly. Byl to však natolik zkušený řečník, že nezaváhal, jen jeho hlas a intonace se přiostřily. Zdálo se, jako by něco či někoho zatracoval – snad přímo mě –, ale slovům jsem nerozuměla.…
