II.
Emersonova námitka proti sledování Hamída, i když dosti frivolní, měla smysl. Proto jsem začala zvažovat alternativy. Jednou z nich byl přirozeně John. Když jsme se po obědě vrátili na naleziště, potěšilo mě, jak svědomitě se zhostil svých povinností. Poučila jsem ho totiž, jak zacházet s fotoaparátem, a i když jsme museli počkat, až vyvoláme destičky, abychom viděli výsledek, zdálo se, že si základní metody osvojil dobře. Udělala jsem pro jistotu ještě několik fotografií sama a pak už naši nejzručnější muži začali s vybíráním obsahu hrobů. Odnášeli jsme těch pár ubohých, křehkých ostatků do skladu, a tak mě mohlo alespoň těšit, že máme jednou dost úložného prostoru. Díky starým mnichům jsem mohla konečně vést správnou skladovou evidenci – keramiku ukládat do jiné místnosti než římské mumie a tak dále.
Hamíd pracoval ještě mnohem pomaleji než jindy. Musel být přirozeně unavený, jestli v noci stěhoval těžký předmět. Ale kam ho do pekla mohl dát? uvažovala jsem. Sarkofág byl nejmíň dva metry dlouhý a Hamíd tady na rozdíl od ostatních neměl vlastní dům. Nicméně v poušti se nabízelo mnoho úkrytů – opuštěné hrobky, jámy nebo samotný písek. Anebo by se mumie dala naložit na loďku a odvézt po vodě. Na otázku kam ji schovat by se našlo mnoho odpovědí, ale zatím ani jedna na nejdůležitější dotaz: Proč by ji měl vůbec někdo krást?
Nakonec jsem došla k rozhodnutí: „Johne,“ řekla jsem, „mám pro tebe úkol – ale vyžaduje neobyčejnou inteligenci a odhodlání.“
Mladý muž se napřímil. „Pro vás cokoli, madam.“
„Děkuji, Johne. Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Mám podezření, že se jeden z našich dělníků dopouští kriminální činnosti. Přes den si na něj dohlédnu sama, ale v noci nemohu, a chtěla bych, abys byl mýma očima. Zjisti, kde bydlí, a hlídkuj tam. Pokud v noci odejde z domu, sleduj ho. Nenech se poznat, jen ho pozoruj a pak mi podej zprávu. Zvládneš to?“
John se podrbal na hlavě. „Rozhodně to zkusím, madam, ale jsou tu jisté obtíže.“
„Jako třeba?“
„Neuvidí mě, když budu v noci stát před jeho domem?“
„To je absurdní, Johne. Neuvidí, protože se schováš.“
„A kam, madam?“
„Kam? No, snad bude poblíž nějaký strom nebo zeď… Použij svou představivost, Johne.“
„Hm, jistě, madam,“ souhlasil pochybovačně.
„Jaké jiné obtíže tě napadají?“
„Třeba že si mě za tím stromem někdo všimne a zeptá se, co tam dělám…“
„Pokud se schováš dobře, nestane se to. Proboha, Johne, copak jsi o tom nikdy nečetl?“
„Obávám se, že ne, ale udělám, co budu moct. Který z těch mužů to je?“
Už už jsem na něho chtěla ukázat, ale rozmyslela jsem si to. „Ten třetí od konce řady. Ne, kruci, druhý, oni pořád přebíhají…“
„Snad nemyslíte bratra Hamída, madam?“
„Bratra? Ano, Johne, toho právě myslím. Takže on už konvertoval?“
„Ano, madam. A taky vím, kde bydlí. Přespává totiž v komoře za domem misionářů. Ale madam, myslím, že jste se v něm spletla. Bratr Ezekiel si ho dost oblíbil a ten by se přece nepřátelil s kriminálníkem.“
„Bratr Ezekiel není o nic víc imunní k přetvářce než jiní lidé.“ Když se John zatvářil nechápavě, zkusila jsem jiná slova. „Zbožní lidé jsou náchylnější k manipulacím bezbožných.“
„Těm dlouhým slovům sice nerozumím, madam, ale asi mi to došlo,“ odpověděl John. „Chcete říct, že bratr Ezekiel je příliš důvěřivý.“
„Takový už je úděl světců, Johne,“ dodala jsem. „Mučednictví bývá často výsledkem přemíry zastrašování.“
Netuším, co z toho John pochopil, ale zdál se přesvědčený. Jistě mu také došlo, že ho jeho úkol zavede blíže k Charity. Znovu se narovnal v ramenou. „Udělám, jak říkáte, madam. Myslíte, že bych tam měl číhat v přestrojení?“
„To je báječný nápad, Johne. Jsem ráda, že se dostáváš do správné nálady. Zkusím pro tebe vypůjčit hábit a turban od Abdulláha, ten je tu jediný opravdu vysoký.“
John se vydal pomáhat Emersonovi a já jsem tam zůstala stát a dál nenápadně sledovala Hamída. Po chvíli za mnou přišel Abdulláh. „Co ten chlap provedl, že ho pozorujete, sitt?“
„Jaký chlap? To se pleteš. Nikoho nesleduju.“
„Aha,…
