RALEIGH, SEVERNÍ KAROLINA
Když se Belknap vrátil do hotelu, ty obrazy mu stále kroužily hlavou. Ruthiny prázdné vytřeštěné oči, pramínek lesklé krve vytékající z koutku ochablých úst. Jednu chvíli mluvila, dýchala, uvažovala. V příštím okamžiku jednoduše přestala existovat a zanechala po sobě jen neživou tkáň. Ne, bylo toho víc. Zanechala po sobě dva malé kluky, z nichž se najednou stali sirotci, a také vzpomínky na svou jedinečnou a vzácnou osobnost. Osobnost, která vyhasla dobře mířenou ranou z pušky.
Smrtící střela přilétla neslyšně, takže vrah zřejmě pálil ze značné dálky a byl tedy zkušeným odstřelovačem. Kdyby Belknap okamžitě neskočil do křoví, mohl se stát jeho další obětí. Kdo a proč to udělal? Jak je mohli sledovat? Belknap se snažil uvažovat analyticky, ale cítil, jak v něm kypí vztek a obepíná chapadly jeho kamenné srdce. Kolik z přátel už viděl umírat? A pak tu byla jeho milovaná Yvette: vzpomínka, kterou se snažil zakopat co nejhlouběji, jako jaderný odpad pohřbený do solného dolu v poušti. Část Belkapa – sen o muži, jímž se mohl stát – zemřela spolu s jeho nevěstou. Tam, kde je krása, člověk nachází smrt.
Přesně v domluvené čtyři hodiny vstoupil do vestibulu hotelu Marriott v Raleigh. Dochvilná byla i Andrea Bancroftová, která se právě napila z bílého porcelánového šálku u jednoho z nízkých stolků po pravé straně vstupní haly. Doufal, že ho poslechla a zůstala v hotelu. Po tom, co se stalo v parku Rock Creek, měl důvodné obavy o její bezpečnost. Stejně jako o svou.
Ze zvyku přejel krátkým pohledem zbytek haly, jako když stěrač klouže po vlhkém čelním skle auta. Ucítil mravenčení v zátylku. Něco tu nehrálo. Kdyby se pokusil Andreu varovat, upozornil by na ni své nepřátele. Po ní nešli, jinak by tam nebyla.
Na dlouhé úvahy neměl čas. Musel jednat rychle, nečekaně a nepředvídatelně. Neotáčej se: na to přesně čekají. Jdi dovnitř! Todd bez sebemenšího zpomalení vykročil vstupní halou.
Koutkem oka si všiml, že Andrea vyskočila. Myslela si, že ji přehlédl, a vydala se za ním.
Horší věc udělat nemohla.
Prudce otočil hlavu a koulením očí se jí horečně snažil naznačit, aby se k němu nehlásila. Dělejte, že se neznáme!
Dál chvatně mířil sálem a aniž by se zastavil u recepce nebo počkal u výtahu, hbitě se protáhl výkyvnými dveřmi za stolem vrátného, na nichž nebyla žádná cedulka. Ocitl se v úschovně zavazadel. Koberec s květinovým vzorem vystřídalo tvrdé linoleum, světlo lustrů nahradily zářivky. Obě strany dlouhé místnosti lemovaly police s kufry.
I v poklusu jakýmsi vnitřním okem vyhodnocoval možné hrozby. Co přesně zahlédl ve vestibulu? Tuctový čtyřicátník v tuctovém šedém obleku si četl noviny v jednom z hotelových křesílek. Úhlopříčně naproti němu seděli u malého stolku muž se ženou, oba zhruba třicetiletí. Čajová konvice z bílého porcelánu, dva bílé hrnky. Amatér by se nad tím nepozastavil. Belknapa však znepokojilo, že ani jeden nezvedl oči, když vstoupil dovnitř. Běžný pár by reagoval na příchod cizího člověka alespoň hozením očka. Tihle dva to však neměli zapotřebí, protože pozorovali jeho příjezd tabulí skla vedle mimořádně širokých otočných dveří. Místo toho se žena letmo podívala na staršího muže držícího noviny o trochu níž než člověk, který doopravdy čte. A pak tu byla otázka obuvi. Starší chlapík měl nohy překřížené v kotnících, takže mu byly vidět podrážky, jež viditelně neladily s drahými koženými botami: drsná černá guma, nikoli kůže. Žena působila elegantně – světlá blůzka, tmavá sukně – i její boty však měly pryžové podrážky. Bezvadné líčení, vlasy pečlivě sepnuté nad krkem, vybrané oblečení – a k tomu střevíčky podražené gumou? Belknap všechny tyto věci zachytil jediným pohledem, instinktivně. Avšak správně je pojmenovat a vyložit, to chvíli trvalo. On ty lidi znal: tedy ne osobně, ale z práce. Věděl, jaký mají výcvik. Věděl, kdo je školil. Lidé jako on.
Byli to nepřátelé, ale co hůř, byli to kolegové. Členové záchranného oddílu Konzulárních operací. Ano, nepochybně. Špičkově cvičení p…
