DUBAJ, SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY
„Tak co jsi zjistil?“ zajímal se Todd Belknap. Pevně sevřel mobilní telefon.
„Skoro všechna jména na tom seznamu mají něco společného,“ řekl Matt Gomes. Belknap poznal, že má rty blízko sluchátka a mluví tlumeně. „Jsou mrtví. A všichni zemřeli během posledních několika týdnů.“
„Násilnou smrtí?“
„To se různí. V některých případech šlo jednoznačně o vraždu. Dvě sebevraždy. Několik nehod. Pár lidí zemřelo přirozenou smrtí.“
„Vsadil bych poslední peníze, že to všechno byly vraždy. Jen se je v některých případech podařilo líp zamaskovat. A co Gianni?“
„Dostal silný infarkt. Je to jen několik minut.“
„Panebože,“ zahřímal Belknap.
„Řekl jsi mi všechna jména z toho seznamu?“
„No jasně,“ odsekl Belknap a zavěsil. Všechna až na jedno: Todd Belknap.
Co to celé znamenalo? Dalo se s úspěchem předpokládat, že to byli lidé, které Ansárího banda nebo její noví šéfové považovali za hrozbu. Ale proč? Odehrál se v organizaci vnitřní puč? Pokud ano, jak to souviselo s únosem Jareda Rineharta? Nebo tady žádné spojení neexistovalo?
Belknapovi se stáhla kůže na hlavě zlou předtuchou. Ten seznam. Nesl veškeré znaky úklidu. A takový úklid se obvykle provádí před riskantní operací. Mohlo to znamenat, že měl na nalezení Polluxe ještě méně času, než si myslel.
Mohlo to také znamenat, že už je pozdě.
Ještě něco vrtalo Belknapovi hlavou. Vzhledem k očividné bezohlednosti šéfů zločinecké sítě bylo zarážející, že tu italskou holku nezabili hned, už v Římě. Proč s tím čekali na jeho příjezd? Měla pro ně nějakou hodnotu, o níž Belknap nevěděl? Tomu se nechtělo věřit. Ať s ní však naložili jakkoli podivně, byl v tom i záblesk naděje – naděje, že i Polluxe nechali žít.
Italka tvrdila, že bydlela kdesi za Dhow Building Yard v ulici Marwat. Rozhodl se tam zajet ve vypůjčeném terénním voze. Možná se tam někomu s něčím svěřila. Třeba měl pán domu informace, které Belknapa zajímaly.
Mobilní telefon, který sebral mrtvému veliteli oddílu, tiše zavrněl. Odpověděl neurčitou slabikou: „Jo.“ Hlas na druhém konci k jeho překvapení patřil ženě.
„Haló, je to…“ Žena – Američanka – se odmlčela.
Belknap nic neřekl a žena po vteřině zamumlala cosi omluvného a zavěsila. Vedoucí oddílu? Špatné číslo? Ze seznamu přijatých čísel vyčetl, že hovor přišel ze Spojených států. Nešlo o žádný omyl, tím si byl jistý. Znovu požádal Gomese o pomoc.
„Nejsem žádná tvoje sekretářka, Castore,“ zavrčel Gomes, když mu Belknap přečetl číslice. „Je to jasný?“
„Koukej, potřeboval bych jen trochu píchnout. Dost to tady hoří. Uděláš dobrý skutek. Zjisti mi, komu patří to číslo, buď tak laskav.“
Za půl minuty se Gomes znovu ozval. „Tak jo, brácho, mám jméno Jane Doeová a taky jsem se mrkl do záznamů.“
„Možná to bude ta zatracená princezna temnot,“ pravil Belknap zasmušile.
„No, ve skutečnosti se jmenuje Andrea Bancroftová.“
Belknap se zarazil. „Od tamtěch Bancroftů?“
„Houby. Ale zrovna se stala členkou rady Bancroftovy nadace.“ Nafoukaně dodal: „Tak jakej jsem?“
Andrea Bancroftová. Co měla společného s těmi vraždami? Jak vysoko v hierarchii asi byla? Mohla něco vědět o zmizení Jareda Rineharta – nebo se na něm sama podílela? Příliš otázek, příliš nejistot. Jenže Belknap na náhody nevěřil. Ne, nešlo o žádný omyl. Všechno nasvědčovalo tomu, že Andrea Bancroftová je nebezpečná osoba nebo se přinejmenším pohybuje v nebezpečné společnosti.
Belknap zavolal jednomu bývalému agentovi, s nímž už léta nemluvil. Nevadí. Měl krycí jméno Modrásek a dlužil mu menší laskavost.
O pár minut později se před Belknapem zjevila stavba ze šedivých škvárových tvárnic, kterou předtím ze silnice nebylo vidět. Stála poblíž řady továrních hal, napohled zpustlá, a v horku se doslova chvěla. Podle popisu mladé Italky se jednalo o základnu prostitutek. Nepochybně tudy už prošli různí lidé ze všech společenských vrstev. Ale nikdo jako Todd Belknap.
* * *
Andrea Bancroftová znovu zkusila štěstí a vytočila další z nejčastěji volaných čísel na telefonním účtu. Tentokrát s…
