13
Andree se roztočila hlava a zvedl žaludek. „Když odstoupila z rady…,“ začala.
„Přesně tak. Když rada hlasovala o jejím odvolání, nikdo z členů neměl tušení, jak bude reagovat. Ale měli ho mít. Bolí mě srdce, když si na to vzpomenu. Během víkendového jednání rady si vyrazila na flám. Opila se. Já tam nebyl, ale vím o tom z doslechu. Velice mě to mrzí. Takové věci se asi poslouchají těžko.“
„Ale já je potřebuju slyšet,“ vyhrkla Andrea. „Od vás.“
„A tak ji odvolali. Podle mého názoru ukvapeně. Laura byla neskutečně energická a vnímavá žena. Vnášela do rady čerstvý vítr. A jestli měla nějakou slabost…, kdo z nás ji nemá? Když ji vyzvali k rezignaci, musela cítit křivdu. Byla rozčilená a rozzlobená, což jí nelze vyčítat. Měli její reakci předpokládat. V Katonah alkohol nezamykáme, takže se zpila skoro do němoty.“
Andrea cítila tepání v hlavě. Balzám gileádský, jak matka občas s nadsázkou říkávala všem těm sklenkám vodky s ledem. Ale nechala toho. Byla čistá a střízlivá. Dostala se z nejhoršího. Nebo ne?
„Jakmile někdo zjistil, že si vzala klíčky od auta a odjela, poslali jsme za ní jednoho člověka z ostrahy. Aby se ji pokusil zastavit a přivezl ji živou a zdravou.“ Zatvářil se zkroušeně. „Ale už bylo pozdě.“
Chvíli jen mlčky seděli. Paul Bancroft zřejmě pochopil, že na ni musí pomalu, a tak jí chtěl dopřát čas, aby se trochu vzpamatovala.
Opálený muž s pšeničnými vlasy – Scanlon – se vrátil s telefonními čísly.
„Telefon je registrovaný na jméno Thomas Hill Green mladší, pane,“ sdělil Bancroftovi řízně. „Úředník pro styk s veřejností na americkém generálním konzulátu v Dubaji. Podíváme se na jeho minulost.“
Bancroft se obrátil k sestřence. „Je to možné?“ Když viděl její nedůvěřivý výraz, dodal: „Tak tam zavoláme, ne?“ Ukázal na drobný černý telefon na nízkém stolku opodál.
Andrea stiskla tlačítko pro hlasitý odposlech a pak opatrně namačkala číslice. Po několika vteřinách šumu a praskotu se ozvalo předení vyzvánějícího telefonu.
Přátelský, téměř veselý hlas. „Tommy Green.“
„Volám z Bancroftovy nadace,“ začala Andrea. „Sháním tiskového mluvčího generálního konzulátu.“
„To máte štěstí,“ pravil hlas. „Co byste potřebovala? Jde o tu vzdělávací konferenci dneska večer?“
„Omlouvám se, pane Greene,“ řekla Andrea. „Ale zřejmě došlo k omylu. Ještě se ozvu.“ Ukončila hovor.
„Nadace skutečně podporuje vzdělávací programy v Perském zálivu,“ nadhodil Bancroft opatrně. „Pokud mu volali, mohlo to souviset s koordinací našich projektů v Emirátech. Ale můžu se na to podívat blíž, jestli chcete. Už jsme slyšeli zvěsti o zločincích všeho druhu, kteří ‚klonují‘ čísla mobilních telefonů, a tím pádem mohou volat zadarmo na účet majitele.“
Andrein pohled zabloudil k bublajícímu potoku. „Nemusíte se obtěžovat,“ uklidnila ho. Původně se chtěla zeptat na toho bezejmenného muže. V jasném denním světle však nevěděla, co tak strašného vlastně řekl nebo udělal. Když se pokusila zformulovat stížnost, dokonce i jí samotné připadala značně hystericky. Slova jí zemřela ještě v ústech.
„Víte, že se mě můžete zeptat na cokoli,“ nabádal ji. „Na všechno vám odpovím.“
„Děkuju,“ odvětila automaticky.
„Připadáte si hloupě. To není třeba. Já bych se zachoval stejně. Někdo vám podá zlatou minci, tak ji zkousnete mezi zuby a ověříte si její pravost. Narazila jste na věci, které vás zmátly. Potřebovala jste zjistit víc. A nenechala jste se odradit. Jestli to byla zkouška, Andreo, prošla jste na výbornou.“
„A byla to zkouška?“ Proti své vůli se trochu rozohnila.
„To jsem neřekl.“ Filozof stiskl rty a zaváhal. „Ale člověk je neustále podrobován zkouškám – každý den, každý týden, každý rok. Musí se rozhodovat. Vynášet soudy. A na zadních stránkách knihy nenajde žádnou nápovědu. Proto je hloupost v podobě nezájmu hříchem. Projevem lenivosti. V opravdovém světě se rozhodnutí vždycky rodí v podmínkách nejistoty. Znalost je vždycky jen částečná. Jednáte, má to nějaké následky. Nejednáte, také to má následky.“
„Jako s tou vaší splašenou tramvají.“
„P…
