22
AMARILLO, TEXAS
„Ta věc pořád nahrává?“ zeptal se mohutný Texasan s úsměvem. Právě se vášnivě obhajoval před svými kritiky a měl radost, že ho redaktor – z časopisu Forbes, nebo snad Fortune? – nepřerušil v půlce řeči. Stěna za ním byla plná jeho fotografií: na lovu, na rybách i na lyžích. Zarámovaná obálka jednoho ekonomického magazínu ho prohlašovala za BUKANÝRA HOVĚZÍHO MASA.
„Nebojte,“ uklidnil ho menší vousatý muž v křesle přisunutém k mahagonovému stolu. „Vždycky si nosím náhradní baterky.“
„Protože já když se rozjedu, tak nevím, kdy přestat.“
„Člověk se asi nestane generálním ředitelem jednoho z největších zpracovatelů hovězího v zemi, aniž by se uměl pořádně vyjádřit.“ Oči drobného chlapíka ukryté za brýlemi s tlustou obrubou byly bystré a často se usmívaly. Ostatní novináři by se od něj měli učit, pomyslel si Texasan.
„No, pravda mluví sama za sebe, jak říkával můj táta. A ohledně těch pomluv o zneužití zaměstnaneckých penzijních fondů – jsou to jen a jen pomluvy. Nabídka, kterou jsem učinil, je v nejlepším zájmu akcionářů. Jen si to spočítejte! Nejsou snad akcionáři taky lidé? Staré panny a seschlé stařenky, těch je spousta. Slyšel jste někdy, že by si tyto společenské skupiny dělaly starosti o podílníky?“
Muž s diktafonem horlivě přikývl. „Naše čtenáře to jistě bude zajímat. Ale měli bychom využít dobrého světla. Náš fotograf by si rád udělal pár snímků, kdyby vám to nevadilo.“
Reklamní úsměv. „Jdeme na to. Levý profil mám lepší, řekl bych.“
Menší chlapík opustil rohovou kancelář a vrátil se s jiným mužem: byl urostlý, měl hranatou hlavu a na ní krátké světle hnědé vlasy, v nichž by člověk okamžitě neodhalil paruku. Nesl si fotografickou tašku a v kufříku zřejmě trojnožku.
Ředitel natáhl ruku. „Avery Haskin,“ představil se. „Ale to vy víte. Říkal jsem vašemu kolegovi Jonesíkovi, že asi líp vypadám zleva.“
„Já jsem Smith,“ odtušil fotograf. „A pokusím se to vyřídit co nejrychleji. Byl byste tak laskav a zůstal sedět tak, jak jste teď?“
„Vy jste šéf,“ prohodil Haskin. „Ne, počkat – já jsem šéf.“
„Smysl pro humor vám nechybí,“ uznal Smith. Postavil se za generálního ředitele, otevřel kufřík, ale nevytáhl z něj stativ, nýbrž pneumatickou pistoli s bodcem.
Texasan se otočil v křesle a spatřil, co Smith třímá v rukou. Jeho úsměv se okamžitě vytratil.
„Co to sakra…“
„Poznáváte to? No, jak by ne. Tohle přece chovatelé dobytka používají k zabíjení krav, že?“
„Tak hele…“
„Jestli se pohnete, uděláte chybu,“ přerušil ho Smith mrazivým hlasem. „Ale jestli ne, tak vlastně taky.“
„Poslouchejte mě, hoši. Vy jste bojovníci za práva zvířat? Něco si musíte uvědomit. Když mě zabijete, absolutně nic nezměníte.“
„Zachrání to penze patnácti tisíc dělníků,“ utrousil Jones nenuceně a pohrával si s vousy na tváři – bavlněnými vlákny přilepenými voskem. „Je jich patnáct tisíc, vy jeden. Jen si to spočítejte.“
„Ale těší mě, že nás považujete za ochránce zvířat,“ podotkl Smith. „Je to logická úvaha, když někdo oddělá šéfa firmy na zpracování hovězího nástrojem, který se používá na jatkách. Aspoň jsme si to mysleli. Určitě to svede vyšetřovatele na špatnou stopu.“
„Vzpomínáš na toho politika, kterého jsme vloni odrovnali v Kalmycku?“ Jones si vyměnil pohled se Smithem. „Jak vláda povolala toxikologa až z Rakouska? Nikdo na nic nepřišel. Nakonec usoudili, že šlo o případ těžké otravy z mořských ryb.“
„Vsadím se, že tady náš kámoš Avery mořským produktům neholduje,“ poznamenal Smith. „Jste dárce orgánů, Avery?“
„Co?“ Na Texasanově čele vyrazily krůpěje potu. „Co říkáte?“
„To je zařízené,“ připomněl Jones kolegovi. „Před týdnem a něco jsem vyplnil formuláře jeho jménem.“
„Tak jdeme na to,“ pravil Smith a namířil zlověstný omračovací nástroj. „Tomu říkám úder z čistého nebe. Celkem legrační konec pro dobytkáře.“
„Tohle vy pokládáte za legraci? Ježíšikriste, co se to děje, Bože, pomoz mi…“
„Jednou si na to vzpomeneme a od srdce se tomu zasmějeme,“ řekl muž se zbraní. Podíval se po Jonesovi.
„Zasmějeme? Vy jste …
