Po návštěvě u Gilberta jsem se v domě dál nezdržoval. Z vozíku jsem vyhodil těla mrtvých mužů, které Koogan se Suzi uskladnili u ledu. Byli pod plachtou pár hodin a už změkli. Pečlivě jsem je naaranžoval, aby to vypadalo, že padli v boji. V kombinaci s narážkami, které trousil Lasička a jeho lidé, to vypadalo, že císařským zplnomocněncem řízená tajná služba se rozhodla vypráskat Arwiliho lidi z města. Teď zbývalo zařídit, aby si císařovi lidé mysleli, že se Arwili snaží o totéž. Stačilo zabít dva tři císařovy lidi a pohodit tam těla falešných útočníků, stejně jako tady. Nechal jsem si mrtvolu šedovlasého a přidal k ní Gilberta. To muselo stačit. Zakryl jsem vozík plachtou a zatlačil.
Sotva jsem Klepníkův dvůr opustil, přitočil se ke mně neznámý muž.
„Zplnomocněnec i Arwili si uvědomují, že se něco děje. Jsou nervózní, ale přesto se chtějí setkat dřív, než začnou válku. Oba sedí v lóžích arény, nedokážu schůzce zabránit,“ poznal jsem Lasičkův hlas.
Měl jsem se rozklepat strachy a zoufalstvím, protože to znamenalo, že má přímočará past nesklapne. Místo toho jsem dál kráčel ulicí doprovázen vrzáním kol.
„Co Koogan?“ zeptal jsem se místo pochybování. „Drží se. Ale na rozdíl od Esganovy opice ještě nikoho nezabil. To opičák zatím zmasakroval všechny, co mu stáli v cestě.“
Lasičkův hlas byl dostatečně vážný, abych dokázal odhadnout, jaké šance Kooganovi dává v dalších soubojích.
„Co to vezeš?“ přikolébal se mi do cesty opilec a vysvobodil mě od dalších otázek, na které neexistovaly pozitivní odpovědi.
V ruce držel láhev a zeširoka se na mě usmíval.
Nacházel se v tom stádiu opilosti, kdy se člověku zdá všechno úžasně zábavné. Pak stačí lok a svět se změní v prašivé a chmurné místo. Nezbývá než pít dál, dokud všechno nezčerná. Můj svět právě zčernal, přišel o barvy, změnil se v prázdnou jámu s hroutícími se stěnami, ze které nejde vylézt, jen čekat, dokud silnější a silnější vrstva těžkého bahna člověku nerozdrtí hrudník, mazlavá hmota nezaplní ústa, plíce, neoslepí oči a nakonec přijde smrt jako vysvobození. Musela být nějaká cesta, musela. Jenomže… v životě jsou i slepé ulice.
„Mrtvoly,“ odpověděl jsem, a protože jsem nevěděl, co jiného mám dělat, tlačil jsem káru dál.
Muž se rozesmál, plácal se do kolen a halekal za mnou tak dlouho, dokud jsme mu nezmizeli za dalším rohem. Lasička mě doprovázel, tichý a shrbený.
„Co budete dělat?“ zeptal se nakonec.
„Myslíte, že spolu budou jednat, když jedna strana začne otevřený boj? Nemyslím pošťuchování chlapů najatých na špinavou práci, ale otevřený útok na život a majetek jednoho z nich.“
Lasička zastavil a únavu vystřídal úžas.
„Nemůžete přece napadnout zplnomocněncův palác! To je přímý útok proti císaři! Do toho s vámi nikdo nepůjde!“
„Nikoho nepotřebuju,“ odpověděl jsem tiše.
Svět už nebyl černý, netvořila ho jen hlína protékající mezi prsty, hlína, kterou nebylo možno uchopit. Získal rudé obrysy, ježil se ocelí, krví a umíráním. A v centru toho všeho jsem stál já.
„Zaútočím na palác, sám,“ rozvíjel jsem svou myšlenku.
„Císařův zástupce je strašpytel, přímo v paláci ubytoval jednotku dobrých sto padesáti mužů osobní gardy!“
Lasičkovy nepodstatné námitky jsem nevnímal.
„Napadnu je, rozpráším a přesvědčím, že na ně Arwiliho muži zaútočili plnou silou. A oni se budou snažit zachránit to nejcennější. Nikdo jen tak neodepíše investici tří tisíc zlatých, tolik zaplatili za Suzi. A možná těch lidí mají víc.“
„I kdybyste je donutit věřit, že na ně útočí Arwiliho armáda, nepřežijete a svou dceru nezachráníte,“ oponoval Lasička.
„Možná nepřežiju, ale zachráním. Vaši lidé budou čekat, kam se vyplašení agenti vrhnou, aby zaopatřili své investice. Vytáhnete ji z vězení a ona pak přijme nabídku, kterou jste mi učinil.“
Už nějakou dobu jsme nepokračovali v chůzi, ale debatovali na místě. Muž, jehož skutečné jméno jsem neznal, mě pozoroval chladnýma, kalkulujícíma očima.
„To by mohlo vyjít. Pokud budete opravdu přesvědčivý.“
„Já budu přesvědčivý,“ odpověděl jsem a Lasička …
