„Seš přerostlej maník z hor, jeliman, co si nevidí dál než na špičku vlastního nosu,“ zaslechl jsem, sotva jsem otevřel dveře.
Koogan stál u vozu s lanem pro uvazování nákladu v ruce. Urážka patřila jemu.
Vyčouhlý chlápek v kalhotách přepásaných koženou zástěrou se opíral o zárubeň stáje. Měl skobovitý nos, jednu ruku zaklesnutou za opasek těsně vedle kapsy vesty. Klouby na rukou měl odřené a vsadil bych se, že v té odstávající kapse se schovával boxer. Vypadal na ostrého hocha, ale nezdálo se mi, že by si troufl na Koogana sám. To by musel být blázen. Stačil letmý pohled a našel jsem je. Dva kumpány, jednoho u přístřešku na dřevo, druhého odstrojujícího koně ze zápřahu. Tvářili se jakoby nic, ale podle toho, jak natahovali uši, byli do všeho zasvěceni. Vypadalo to na starou dobrou zábavu vyprovokovat a pak tři na jednoho cizince seřezat.
Suzi seděla na voze a zachmuřeně Skobu pozorovala. Její černé vlasy se ve slunci kovově leskly. Víc než kdy jindy mi připomněla Nikitu. Byla jí podobná, ale měkčí. Svět k ní byl mnohem shovívavější. Zatím.
Koogan dokončil upevňování nákladu, jako by urážku neslyšel, a začal kontrolovat postroje koní. Hnědáka obešel uctivým obloukem. Ten kůň měl výdrž za dva, ale byl zlý. Stačilo málo a ohnal se po komkoliv. Přemýšlel jsem, zda mladík ví i o dalších dvou bijcích.
Skoba houpavým krokem zamířil ke Kooganovi, po krátkém zaváhání spustil ruku do kapsy, látka na moment obtáhla obrysy kloubů zaťatých v pěst. Měl ho tam, masivního boxera, kterým člověku jedna dvě přerazí čelist a pokud jen trochu chce, rozbije lebku. Dva Skobovi nohsledi přestali předstírat, že neposlouchají. Zábava začínala. Opřel jsem se o stěnu a čekal.
„Hej, cucáku, myslíš si, že když seš přerostlej jako jatečnej bejk, že na tebe nemám?“
Koogan zkontroloval i druhého koně, vrátil se k Hnědákovi a přitom upřel na přibližujícího se Skobu pohled.
Bylo mu dvacet a na to, jak byl velký a silný, měl tvář podivuhodně souměrnou, s hnědýma, skoro nevinnýma očima. Pokud oči muže mohou být nevinné. Byl šikovný, měl úžasnou pohybovou paměť a jakýkoliv chvat, který jsem mu ukázal, dokázal napodobit, a co víc, použít v boji. V tréninkovém boji, ještě nikdy mu nešlo o život a nikdy svému soupeři neublížil.
„Vida, cucák si mě všiml, už se bojíš? Už máš mokro v kalhotách?“
Skoba se ušklíbl a vytáhl ruku z kapsy. Byl to hezký, mosazný kousek, který mu někdo musel udělat na objednávku. Každý má své koníčky.
„Jsi ubožák,“ promluvil Koogan poprvé a současně položil Hnědákovi ruku na nozdry.
To kůň nesnášel.
Skoba protáhl krok a naběhl si přímo do kopance.
Kopyto ho sklopilo jako hadrovou loutku, nejprve letěl zalomený trup a za ním ruce téměř se dotýkající špiček nohou. Dopadl o pět metrů dál, zůstal ležet a sténal. Kupodivu nebyl mrtvý.
Dva poskoci zírali a nevzmohli se ani na slovo. „Pojedeme,“ řekl jsem, odlepil se od dveří a vyškrábal se na vůz. Opratě jsem nechal Kooganovi. „To bylo chytrý, moc chytrý,“ poznamenal jsem, když pobízel koně.
„Musíme mu pomoci, vždyť je zraněný!“ vydechla Suzi, když jsme ležícího muže objížděli.
„Má tam dva kamarády,“ odpověděl jí Koogan. Podívala se na mě, ale já jen souhlasně přikývl. „Postarají se o něj.“
Kdybych seděl na kozlíku já místo Koogana, přejel bych toho parchanta vozem a nejlépe předními i zadními koly. To jsem si raději nechal pro sebe.
„Ty jsi hrozný! Hnědák ho mohl zabít!“ otočila se nadurděně na Koogana.
Mladík jen pokrčil rameny. Neuměl se hádat, zejména s ní. S koňským handlířem, který se mu snažil prodat starou herku, vyběhl jedna dvě, ale se Suzi… Přestal jsem je poslouchat. To bylo jen mezi nimi.
Hafluk obklopovalo několik větších vesnic. Třemi z nich jsme jen projížděli a do dvou jsem vezl zboží. Nic velkého, pár tesařských širočin a několik dlát, ale byly to poctivé kousky a za žádný z nich jsem se nestyděl.
V Pšeničné jsem se zastavoval ještě z jednoho důvodu. Po smrti svého manžela se sem přestěhovala Reb. Prý aby byla blíž městu. A protože se po čase nudila, …
