Brzy po ránu jsem už rázoval ulicí, abych dokončil staré a uzavřel nové obchody. Lidé spěchali stejně jako já, dokonale jsem zapadal do všeobecného ruchu, zavalitý tlusťoch v dlouhém kabátě s kloboukem staženým do čela. Plánoval jsem, že se se Suzi ztratíme jako dým a ať se kdokoliv bude vyptávat kohokoliv, nezjistí nic neobvyklého. Všechno muselo nasvědčovat tomu, že se vracím zpátky domů.
Zbavil jsem se svého posledního kousku, nože přesně na míru, u překupníka objednal železnou rudu z Gratských dolů a zamířil do První císařské banky. Nikomu to nebylo nápadné, chystal jsem se nakupovat nějaké vybavení a zásoby na zimu. Kromě toho také diamanty, rubíny a smaragdy – cetky, do kterých člověk mohl snadnou uložit peníze. O nažloutlou fasádu se opíral muž střední postavy v kazajce se zvýrazněnými rameny a širokým opaskem zdobeným stříbrem. Už jsem ho párkrát zahlédl. Ve rtech žmoulal stéblo trávy a když jsem se na něj přímo podíval, neuhnul očima, právě naopak. Pokud mě sledoval, dělal to hodně mizerně. Pokud zamýšlel něco jiného, chtěl jsem vědět co. Zvolil jsem směr tak, abych prošel kolem něho. Ve chvíli, kdy jsem ho míjel, jsem se otočil na patě a chytil ho pod krkem. Trochu to s ním škublo, ale jinak zachoval chladnou hlavu.
„Co mi chceš?“ zeptal jsem se, mimovolně zesílil stisk a trochu ho pozvedl.
Nedobrovolně se postavil na špičky a zaklonil, to ho zbavilo části suverenity.
„Mám – mám vám předat tohle,“ zachroptěl a vykouzlil z kapsy jemný řetízek, na němž se houpalo písmeno N.
Řetízek jsem vykoval sám a písmeno také. N jako Nikita. Jediná věc, kterou si Suzi nechala na památku po své matce.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nesměl jsem tomu parchantovi zlomit krk, protože bych se nic nedozvěděl.
„Pusťte mě, prosím!“ vyjekl a kopal nohama ve vzduchu.
„Vyřiď, co máš, a přidej k tomu, co víš.“ řekl jsem tiše.
Přestože ho mé sevření muselo zatraceně bolet, držel se. Teď však, při pohledu tváří v tvář, měkl jako máslo na slunci, najednou se z toho ostře řezaného obličeje stala neorganizovaná změť jednotlivých rysů, kolem rozkroku se mu začala rozšiřovat mokrá skvrna.
„Rychle,“ pobídl jsem ho.
„Pracuji pro pana Esgana, Múrimara Esgana. Měl jsem vám předat ten řetízek a vyřídit, že se máte co nejrychleji dostavit k aréně, do červené budovy. Prý abyste se nezdržoval, pokud nechcete způsobit něco, co se nedá odčinit.“
„S kým jednal tvůj pán, než tě sem poslal?“ zeptal jsem se a trochu povolil stisk.
„Chlapík mé výšky, trochu širší v ramenou, nakrátko ostříhaný, jde z něj strach a člověk neví proč,“ vysypal ze sebe. „Nosí šedé, volně střižené kalhoty, kabát stejné barvy a moc toho nenamluví,“ dodal když jsem ho nepouštěl.
Uvolnil jsem sevření. Sklouzl po zdi, nohy se mu podlomily a na zemi se rozvzlykal. Nezáleželo mi na něm. Kdybych si myslel, že to Suzi pomůže, zabil bych ho, rozemlel na kousíčky, vytrhal mu střeva. V hostinci, kde jsem se měl sejít na oběd s Kooganem, jsem nechal vzkaz a poklusem vyrazil k aréně. Ulice se už stačily zaplnit, ale já měl místa dost. Lidé se přede mnou rozestupovali, uhýbali mi, někdy přímo uskakovali a nikdo se na mě nepodíval dvakrát. Jako by i ten nejmenší kontakt se mnou přinášel smrt. Možná měli pravdu.
Červená hala stála nedaleko arény a v dobách rozkvětu sloužila atletům, zápasníkům a bojovníkům k ubytování i přípravě. Hlavní dveře byly oprýskané, schodiště napůl rozebrané, jen zámek někdo nedávno vyměnil. Zřejmě aby zabránil žebrákům a dalším bezdomovcům v přespávání. Zastavil jsem se, zhluboka se nadechl a vydechl. Ne proto, že bych potřeboval odpočívat, ale abych ze sebe setřásl strach přetavovaný mým mozkem v touhu po krvi, v touhu ničit a zabíjet. Pokud jsem chtěl Suzi zachránit, musel jsem myslet. Jasně a rychle. V tom jsem bohužel nikdy nevynikal tak, jako v umění vymlátit chlapovi mozek z hlavy.
Na prašné cestě čekal lehký, dokonale odpružený kočár, na kozlíku vozka v černé uniformě a o přední kolo se opíral vysoký udělaný chlap v kabátě volného střihu. V ok…
