O hodinu později jsme seděli všichni pohromadě, umytá podlaha voněla mýdlem, čtyři mrtvoly složené vedle sebe páchly smrtí. Koogan i Suzi měli oba skelné pohledy. Smrt na dosah ruky a smrt, o kterou se sám přičinil, s nimi zamávala.
„Vy jste je zabili,“ pronesla tiše Suzi.
Moucha se zabzučením přistála na čele propíchnutého. Ten nadělal nejvíc svinčíku.
„Ano,“ přitakal jsem.
„A kdybyste je nezabili, unesli by mě,“ pokračovala.
„Ano.“
Zdálo se mi, že taková odpověď nemůže nic zkazit. Suzi potřásla hlavou.
„Nejhorší je, že jsem strašně ráda, že jste je zabili.“
„Ano.“
Na Suzi to fungovalo, Koogan stále vypadal, že je mimo. On nemohl být gladiátorem. Možná artistou, zápasníkem, ale ne člověkem, který zachází se smrtí. I když síly a obratnosti měl dost za tři normální muže, uvnitř to byl hodný dobrácký kluk. Jeho zápasnická kariéra byl velký omyl. Můj omyl.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Suzi.
„Bohužel jsme je zabili všechny a nemáme koho se vyptávat. Na druhou stranu ten, kdo je poslal, pěkně znervózní, až zjistí, že se mu jeho gorily nevrátily. Nebude tušit, co se děje. Uklidíme je a já se porozhlédnu kolem,“ přemýšlel jsem nahlas.
„Po tom člověku, který nám donesl vzkaz?“ promluvil poprvé od šarvátky Koogan.
Ještě stále byl bledý, ale prvotní šok pomíjel. „Ne, po tom, který ho poslal.“
Tak trochu jsem tušil, kdo by to mohl být. Pan Lasička z Pšeničné. Jen mi nebylo jasné, co tím sledoval.
„A co my?“ promluvila Suzi.
Tvářila se zachmuřeně, najednou jsem viděl, jak by vypadala, kdyby se musela tvářit zachmuřeně každý den. Přísná žena, jejíž krása a šarm se rozplynuly v záplavě starostí.
„Vy se přestěhujete na půdu a po setmění uklidíte těla. Tahle hospoda má jednu z nejlepších ledových spíží ve městě. Strčíte je pod ledové bloky.“
Neodporovali.
Mistr Lasička mě vyhledal sám, přesně, jak jsem předpokládal. Stačilo se projít kolem hostince a pak se posadit do nedaleké hospody.
Seděli jsme u jednoho stolu, já s pivem, on s pohárem vína, oba jsme pozorovali okolí a tvářili se jako staří známí, kteří si vlastně už ani nemají co říct. „Proč?“ přerušil jsem mlčení.
„Jste mi sympatický, vaše dcera také,“ odpověděl na mou jen částečně vyslovenou otázku.
Při zmínce o Suzi jsem málem vyskočil.
„Máte o ni zájem, nebo ne?“ snažil jsem se z něho dostat něco navíc.
„Ano, to je druhý důvod, ale já, vlastně můj šéf, věří v dobrovolnou spolupráci.“
„Kdo je váš šéf?“
Místo odpovědi se zazubil.
Přišoural se k nám hostinský, mladík, který život vyměnil za jistotu roznášení jídel a pití.
Šlo mu to k duhu, půlmetrák sádla by se z něj vyškvařil.
Věnoval jsem mu jeden delší pohled; odběhl, až prkna praskala.
„Proč se snažili mou dceru unést?“ zkusil jsem další otázku.
„Ze stejného důvodu, ze kterého jsem vám učinil svou nabídku já.“
„Kvůli mému talentu?“
Odpovědí na mou očividnou lež se nenamáhal, místo toho se pomalu napil. Polykal s požitkem, jako člověk, kterému stačí jedna sklenice a po další se nepídí.
„Zdržel jsem se v Hafluxu o něco déle než vy. Ještě než jsem odjel, vypuklo tam pozdvižení – ztratilo se dítě,“ dal se náhle do řeči.
Přikývl jsem a skryl tvář v korbelu, protože do hospody vstoupil muž s vypelichanou bradou a slídivýma očima. Pátravě obhlédl osazenstvo a zase se vytratil. Nikdy jsem ho neviděl, ale měl jsem pocit, že se shání po těch čtyřech u ledu. Ale byl to jen pocit a nemohl jsem ho jen tak skřípnout.
„Malá obratná holčička?“ odhadl jsem. „Přesně tak,“ přitakal.
Uvažoval jsem, co to znamená. Vím, že dvě a dvě jsou čtyři, nic víc. V běžném životě to však dost často stačí.
„Dva muži, ne místní, trochu divní. Možná skončila u nich.“
„Ano. A ti muži jsou teď tady,“ řekl o poznání tišším hlasem. „Mají věc, která u nadaných lidí vyvolá prudkou bolest hlavy. Dospělý ji překoná snadno, ale dítě se prozradí. Kradou nadané děti. Víte, co tím myslím,“
Díval se na mě s očekáváním, zda pochopím, co mi chtěl říct. Pochopil jsem. Hrál hodně na rovinu, ale všichni lidé, kterým jsem věřil, už…
