Celá e-kniha Kapucínská krypta ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VII
Na tomto místě se nyní musím zmínit o jedné důležité věci, ač ve chvíli, kdy jsem tuto knihu začal psát, jsem doufal, že se tomu budu moci vyhnout. Nejde totiž o nic jiného než o náboženství.
Byl jsem nevěřící jako moji přátelé, jako všichni moji přátelé. Nikdy jsem nechodil na mši. Ale doprovázel jsem matku až ke vchodu do kostela, matku, která sice možná nebyla věřící, zato však, jak se říká, „praktikující“. Tehdy jsem kostel přímo nenáviděl. Dnes, kdy věřím, už nevím, proč jsem jej vlastně nenáviděl. Byla to jakási „móda“.
Byl bych se styděl, kdybych byl musel říci kamarádům, že jsem byl v kostele. Nebyla v nich žádná skutečná nenávist k náboženství, spíš jakási domýšlivost, a ta jim bránila uznat tradici, v níž vyrostli. Podstaty tradice se sice vzdát nechtěli, ale rebelovali – a já k nim patřil – rebelovali jsme proti formám tradice, protože jsme nevěděli, že pravá forma je totožná s podstatou a že je dětinské jedno od druhého oddělovat. Jak pravím, bylo to dětinské: jenže my tehdy prostě byli dětinští. Smrt křížila už své kostnaté ruce nad číšemi, z kterých jsme vesele a dětinsky pili. Necítili jsme ji, tu smrt. Necítili jsme ji, protože jsme necítili Boha. Jediný Chojnicki lpěl ještě na náboženských formách, ale ani on snad ne proto, že by byl věřil, nýbrž z pocitu, že ho noblesnost zavazuje poslouchat předpisy náboženství. Nás ostatní, kteří jsme je zanedbávali, považoval za poloviční anarchisty. „Římská církev,“ říkával, „je v tomhle zpuchřelém světě ještě jedinou propůjčovatelkou, udržovatelkou, ano, lze říci dárkyní formy. Tím, že uzamyká tradičnost takzvané ‚starobylosti‘ do dogmatiky jako do nějakého ledového paláce, získává a dává svým dětem svobodu, aby vně a kolem tohoto ledového paláce, který má široké, rozlehlé předdvoří, hověly nedbalosti a promíjely, případně dokonce páchaly i věci zapovězené. Tím, že určuje hříchy, zároveň je už odpouští. Ona takřka žádné lidi bez chyb nepřipouští: to je na ní právě to svrchovaně lidské. Své bezúhonné děti povyšuje na světce. Jedině tím zároveň připouští i bezúhonnost lidí. Dovoluje hříšnost dokonce v takovém měřítku, že tvory, kteří nejsou hříšní, už ani nepokládá za lidské: ti se stávají blahoslavenými nebo světci. Tím římská církev dokazuje svůj nejvznešenější úmysl: odpouštět, promíjet. Není totiž vznešenější myšlenka než odpuštění. Uvažte, že není vulgárnější myšlenka než pomsta. Není vznešenosti bez velkodušnosti, tak jako není pomstychtivosti bez vulgárnosti.“
Byl z nás nejstarší a nejmoudřejší, náš hrabě Chojnicki; ale my byli příliš mladí a pošetilí, abychom jeho převaze vzdávali takovou čest, jakou si nesporně zasluhovala. Naslouchali jsme mu spíš ochotně než důvěřivě, a navíc jsme si ještě domýšlivě mysleli, že mu prokazujeme bůhvíjakou laskavost, když mu nasloucháme. Byl pro nás, takzvané „mladé“, starší pán. Teprve později, ve válce, nám bylo usouzeno poznat, oč byl ve skutečnosti mladší než my.
Ale teprve hodně pozdě, příliš pozdě jsme uznali, že sice nejsme mladší než on, ale prostě mimo věk, takříkajíc nepřirození, bez věku. Kdežto on byl přirozený, hoden svých let, ryzí, Bohem požehnaný.
