Celá e-kniha Kapucínská krypta ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XIV
Otec mé milované Alžběty byl v tu dobu dobře známým, ba možno říci vyhlášeným kloboučníkem. Z obvyklého „císařského rady“ se stal nikoliv neobvyklým maďarským baronem. Přímo šaškovité mravy staré monarchie někdy vyžadovaly, aby se z komerčních radů rakouské provenience stali maďarští baroni. Válka přišla mému budoucímu tchánovi náramně vhod. Byl už příliš starý, aby musel ještě narukovat; a dosti mladý, aby se ze seriózního továrníka na klobouky přeměnil v čiperného výrobce oněch vojenských čepic, které vynášejí o tolik víc a stojí o tolik méně než cylindry.
Když jsem k němu přišel, bylo poledne, na radnici odbíjelo právě dvanáct, a on se zrovna vrátil z návštěvy na ministerstvu války, jejíž výsledek byl pro něho velmi radostný. Obdržel zakázku na půl miliónu vojenských čepic. Takto, řekl mi, prý může on, stárnoucí bezmocný člověk, přece jen ještě sloužit vlasti. Přitom si oběma rukama ustavičně pročesával svou šedoplavou bradku; vypadalo to, jako by hladil obě půlky monarchie, předlitavskou i zalitavskou. Byl veliký, silný a neohrabaný. Připomínal mi jakéhosi veselého nosiče břemen, který na sebe vzal břímě vyrobit půl miliónu čepic a kterého toto břímě spíš nadlehčuje než tíží. „Vy tedy samozřejmě rukujete,“ řekl mi přímo pobaveným hlasem. „Smím, myslím, předpokládat, že dcera vás bude postrádat.“
V tomto okamžiku jsem cítil, že pro mne bude nemožné požádat ho o ruku jeho dcery. A s onou ukvapeností, s jakou se snažíme to, co je nemožné, přece jen uskutečnit, a s oním chvatem, k němuž mě stále víc a víc se přibližující smrt nutila vychutnat celou intenzitu mého ubohého zbytku života, řekl jsem továrníkovi na klobouky nezpůsobně a netrpělivě: „Musím vaši slečnu dceru okamžitě vidět!“
„Mladý příteli,“ odpověděl, „já vím, chcete požádat o její ruku. Vím, že Alžběta neřekne ne. Přijměte tedy prozatím tuhle moji a považujte se za mého syna!“ S těmi slovy ke mně natáhl svou velkou, měkkou a přespříliš bílou ruku. Uchopil jsem ji s pocitem, že se dotýkám jakéhosi žalostného těsta. Byla to ruka bez stisku a bez tepla. Vinila ze lži jeho výraz „syn“, odvolávala jej.
Alžběta přišla a továrník na klobouky mi ušetřil všechna slova: „Pan Trotta jde do války,“ řekl můj tchán tak, jako by chtěl říci: odjíždí na Riviéru, „a chtěl by se dát předtím s tebou oddat.“ Mluvil stejným tónem, jakým asi před hodinou hovořil na ministerstvu války s referentem o čepicích. Ale byla tu Alžběta. Byl tu její úsměv, třpytil se takřka před ní, mně vstříc, světlo z ní zrozené a podle všeho věčné, znovu a znovu samo sebe obnovující, stříbrné štěstí, které jakoby zvonilo, ač bylo němé.
Objali jsme se, políbili jsme se, ponejprv, horce, skoro nestoudně, navzdory tomu, že nás pozoroval otec, dokonce snad ještě se slastně opovážlivým vědomím, že máme vedle sebe svědka své mlčenlivosti. Dal jsem se celý všanc. Neměl jsem čas. Za mými zády už stála smrt. Byl jsem už jejím dítětem, víc ještě než synem továrníka na klobouky. Musel jsem za svými jednadvacátníky, do kasáren na Landstrasse-Hauptstrasse. Vyběhl jsem ven, z objetí přímo k vojsku; z lásky do zániku. Jedno i druhé jsem vychutnával v srdci stejně silně. Zavolal jsem na drožku a odjel jsem do kasáren.
Tam jsem zastihl několik přátel a kamarádů. Někteří z nich přišli, tak jako já, rovnou z objetí.
