III
Mou někdejší známou z římské telefonní centrály se mi nazítří podařilo zastihnout až ve čtyři odpoledne.
Nejdřív dělala drahoty, jak to dívky, které člověk nechal a pak o ně znovu projeví zájem, dělávají, a musel jsem vyvinout spoustu trpělivosti a taktu, než se mi podařilo dospět k tomu, oč mi vlastně šlo.
Když vyrozuměla, že se chci dovědět jméno a adresu jistého římského telefonního účastníka, rázně mě odbyla, že to je naprosto proti všem předpisům. Kdyby mi prý vyhověla, přijde o místo. Po sáhodlouhých zbytečných řečech, při nichž jsem div nevyletěl z kůže, nakonec navrhla, že bychom si o tom mohli pohovořit při večeři.
Řekl jsem, že na ni budu v osm čekat u Alfreda, a zavěsil jsem. Věděl jsem, že pouhá večeře to nespraví, a tak jsem vyplázl sedmnáct tisíc lir za pudřenku natolik efektní, že vypadala třikrát dražší, odhodlán přihodit ji na váhu, kdyby se vyskytly další potíže.
Svou známou jsem neviděl už tři roky, a když se přihrnula k Alfredovi, ani jsem ji nepoznal. Nešlo mi na rozum, jak kdy mohla vyhrát nějakou soutěž krásy. Za tři roky stačí zub času na postavě Italky, která příliš nekouká na dietu, silně zapracovat, a tahle dívka se na dietu zřejmě neohlížela od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili. Otřesný pohled.
Po mnoha řečičkách, oklikách a sporech, a teprve poté, co jsem se vytasil s pudřenkou, se nakonec uvolila, že mi zjistí jméno a adresu účastníka, jehož číslo jsem našel načmárané na stěně Helenina pokoje.
Slíbila, že mi zavolá druhý den ráno.
Druhý den mě nechala čekat až do půl dvanácté, než se konečně ozvala. Mít ji po ruce, už bych ji byl tou dobou zaškrtil.
Jízlivým hláskem mi sdělila, že dotyčný účastník je žena.
„Tak dobře a co má být?“ zuřil jsem. „Tím se snad nemusíš vzrušovat. Musí to být muž, nebo žena, ne? Nebo jsi snad čekala, že to bude pes?“
„Nemusíš na mne tak řvát,“ podotkla. „Já ti takovouhle informaci nemám zapotřebí dávat.“
Napočítal jsem v duchu do pěti, než jsem si troufl znovu promluvit, a pak jsem zaškemral: „Poslyš, tak mi to řekni. Potřebuju to z čistě pracovních důvodů.
Kolikrát ti to mám opakovat?“
Vyklopila, že ta účastnice bydlí ve vile Palestra, Viale Paolo Veronese, a jmenuje se Myra Settiová.
Poznamenal jsem si jméno i adresu.
„Mockrát ti děkuju,“ řekl jsem a prohlížel jsem si poznámku v zápisníku.
„Settiová? S-e-t-t-i? Mám to správně?“
Řekla, že ano.
Vtom mi v hlavě cvaklo.
Settiová!
Vzpomněl jsem si, že podle názoru newyorské policie měl Menottiho smrt na svědomí Frank Setti, Menottiho gangsterský konkurent. Měla s ním snad tahle Myra Settiová něco společného? Nebyla to jeho manželka, sestra, nebo dokonce dcera?
Nebyla nějaká spojitost mezi touhle ženou, Menottiho vraždou, Helenou a Frankem Settim?
Uvědomil jsem si, že má někdejší dívka něco šveholí. Její vysoký hlásek mi ťukal do bubínku, ale neměl jsem sílu soustředit se na to, co říká.
Pustil jsem sluchátko do vidlice a srdce mi poskakovalo vzrušením.
Settiová!
Tohle by mohla být stopa, za kterou se pachtím. Vzpomněl jsem si, že podle Maxwella byla prý Helena zapletena do Menottiho vraždy a prý jen kvůli tomu přijela do Říma.
Jestli měl tu vraždu na svědomí skutečně Setti…
Usoudil jsem, že by mohlo stát za to, vypravit se do vily Palestra.
Telefon znovu vyzváněl. Mou někdejší dívku asi zajímalo, proč jsem zavěsil.
Uvelebil jsem se v křesle a nechal jsem telefon drnčet.
