II
V pondělí ráno, ještě než jsem nasedl do ranního letadla na Neapol, jsem zavolal Gine do bytu.
„Ahoj, Ede,“ zaradovala se. „Cekám pořád, kdy se mi ozveš. Co se děje?“
„Všelicos. Teď ti to nemůžu vykládat. Mám naspěch. Za pět minut letím do Neapole k přelíčení. Sejdeme se, až se vrátím.“
„Tohle mi říkáš v jednom kuse. Já vím, že něco není v pořádku. Mám o tebe strach, Ede. Proč se mi pořád vyhýbáš?“
„Já se ti přece nevyhýbám. Nemám prostě čas! Dej s tím pokoj, prosím tě. Zbývá mi už jen pár minut. Poslyš, co po tobě chci. Policie odvolala hlídku z Helenina bytu. Klíč je u domovníka. Mohla bys to tam, prosím tě, vyklidit?“
„Ale samozřejmě.“
„Vrátím se někdy zítra během dne a namouduši, že ti zavolám. Mohla bys to s tím bytem strhnout za dnešek?“
„Pokusím se.“
„Řekni Maxwellovi, že dědek chce, aby se to už konečně dalo do pořádku. Pustí tě beze všeho.“
„A zavoláš mi, až se vrátíš?“
„To víš, že zavolám. Zatím ahoj.“
K letadlu jsem musel běžet poklusem.
V Neapoli jsem byl chviličku po půl jedenácté. Zamluvil jsem si na noc pokoj v hotelu Vesuvius, umyl jsem se a taxíkem jsem odjel do koronerova paláce.
Ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem byl předvolán jako jediný svědek. Grandi s Carlottim už byli na místě. Grandi si mě dlouze, pochmurně změřil a pak odvrátil oči. Carlotti mi pokývl na pozdrav, ale nešel ke mně.
Koroner Maletti, plešatý skrček s ostrým zobákovitým nosem, se vyhýbal mému pohledu. Neustále se sice díval směrem ke mně, ale v poslední chvíli se mu vždycky podařilo zaostřit oči někam kousíček nad mou hlavu.
Předvolali mě, abych identifikoval Heleninu mrtvolu a vysvětlil, co dělala v Sorrentu.
Tři novináři, kteří se přelíčeni zúčastnili, se docela nepokrytě nudili, a když jsem vykládal, že pokud vím, si Helena pronajala tu vilu, aby měla kde strávit dovolenou, zatvářili se ještě zmoženěji. O tom, že vilu pronajala pod jménem paní Sherrardová, nepadla ani zmínka. Maletti se mě, snad aby řeč nestála, zeptal, jestli Helena trpí vála závratěmi. Byl jsem v pokušení říci, že ano, ale v té chvíli jsem zachytil Grandiho sardonický pohled a usoudil jsem, že bezpečnější bude říci, že nevím.
Po několika dalších běžných otázkách, které nikam nevedly, mi Maletti naznačil, že mohu jít. Pak předvolal Carlottiho.
Carlottiho svědectví probudilo k životu novináře i starého pobudu, který zašel dovnitř, aby se na hodinku ukryl před vedrem.
Prohlásil, že podle jeho názoru nedošlo k Helenině smrti nešťastnou náhodou. Za pomoci neapolské policie prý provádí určité šetření, které pravděpodobně prokáže, že se stala obětí úkladné vraždy. Prohlásil, že by s pátráním měli být hotovi do příštího pondělka, a požádal, aby bylo líčení o týden odročeno.
Maletti se zatvářil, jako by ho zčistajasna rozbolely všechny zuby. Zaskuhral, že doufá, že má pan poručík pro svou žádost dostatečné důvody, a Car lot ti ho mírně ujistil, že má. Po delším váhání nakonec Maletti odročení schválil a rychle se vytratil, jako by se strachoval, že ho za to někdo požene k zodpovědnosti.
Všichni tři novináři se shlukli kolem Carlottiho, ale ten jim neměl co říci. Jak se za ním hrnuli ke dveřím, zastoupil jsem jim cestu.
„Pamatujete se ha mne?“ zeptal jsem se.
„Nemyslete si, že nás v tomhle ukecáte,“ zavrtěl hlavou reportér z Ultalia del Popolo. „Tohle je trhák, a ten my otiskneme.“
„Beze všeho, ale otiskněte fakta a žádné komentáře,“ odsekl jsem „Neříkejte pak, že jsem vás nevaroval.“
Přehnali se kolem mne a rozutekli se ke svým vozům.
„Signore Dawsone!“
Obrátil jsem se.
Vedle mne stál Grandi. Oči měl docela bezvýrazné.
„Jéje, dobrýtro,“ pozdravil jsem ho.
„Signore Dawsone, doufám, že nám budete ochoten pomoci. Hledáme toho Američana, který přijel do Sorrenta v den signorininy smrti. Našli jsme muže, který odpovídá svědeckému popisu. Chceme uspořádat identifikační přehlídku. Vy jste náhodou s tím mužem stejné výšky. Byl byste tak laskav a zúčastnil se té procedury?“
Srdce mi pokleslo.
„Musím ještě poslat telegram…“
„Nezdržíme vás …
