III
Chvilku po deváté jsem vypadl z hotelu Vesuvius a najatým autem jsem se rozjel do Sorrenta. Kolem půl desáté jsem dorazil do přístavu. Zaparkoval jsem auto ve stínu stromů a šel jsem pěšky na molo.
U přístaviště parníků okolkovali ještě tři nebo čtyři rybáři a k nim jsem zamířil. Zeptal jsem se jednoho z nich, mohl-li bych si na pár hodin půjčit jeho člun. Napovídal jsem mu, že bych se rád trochu pocvičil ve veslování.
Díval se na mne jako na blázna, ale pak si srovnal v hlavě, že mu chci za půjčení člunu zaplatit, a dal se do smlouvání. Deset minut jsem se s ním handrkoval, až jsme se nakonec dohodli na pěti tisícovkách za tři hodiny. Dal jsem mu peníze a on mě zavedl k člunu a odstrčil mě od břehu.
Byl nádherný, temný, hvězdnatý večer a moře bylo hladké jako rybník. Vesloval jsem, až jsem ztratil pobřeží z dohledu, pak jsem vytáhl vesla z vody a svlékl jsem si šaty. Ještě v hotelu jsem si pod ně navlékl plavky a v tomto ustrojení jsem teď začal znovu veslovat směrem k vile Myry Settiové.
Plahočil jsem se asi hodinu, než jsem v dálce zahlédl červené světýlko na přístavním molu.
Přestal jsem veslovat a nechal jsem se unášet vlnami. Nad přístavištěm jsem rozeznával obrysy vily. V jednom z přízemních oken se svítilo.
Dal jsem se znovu do veslování, až jsem konečně doplul ke skaliskům pouhých pár metrů od místa“ kde jsem nalezl Helenu. Hned za nejbližším útesem, nějakých tři sta metrů ode mne, byla Myřina vila.
Povytáhl jsem člun na měkký písek u břehu a ujistil jsem se, že mi ho příliv neodnese. Pak jsem se ponořil do vody a plaval jsem k vile.
Moře bylo vlahé, postupoval jsem rychle a dával jsem pozor, aby mě nebylo slyšet. Doplaval jsem bezhlučně do přístaviště a držel jsem se stranou od červeného světla, jehož záře se odrážela na klidné hladině.
U mola byly připoutány dva silné motorové čluny a malá veslice. Zamířil jsem ke schodišti, které vedlo nahoru k vile. Plaval jsem opatrně, ohlížel jsem se na molo a napínal jsem uši, jestli neuslyším nějaký podezřelý zvuk. Ještě štěstí, že jsem se měl napozoru; náhle jsem uviděl červenou jiskřičku, pak opsala ve vzduchu oblouk a se zasyčením dopadla do vody. Kdosi ukrytý ve stínu právě odhodil do moře nedopalek cigarety.
Potichu jsem šlapal vodu. Byl jsem teď těsně u mola. Právě nad hlavou jsem měl uvazovací kruh. Opatrně jsem natáhl ruku a zachytil jsem se ho. Zavěsil jsem se na něj a poohlížel jsem se k místu, odkud přiletěl cigaretový nedopalek.
Asi po minutě jsem rozeznal nezřetelný obrys mužské postavy sedící na jednom z pilířů. Zdálo se, že se ten muž rozhlíží po moři. Byl na druhé straně přístaviště, nějakých třicet metrů od místa, kde jsem se krčil, a přibližně stejně daleko od schodiště. Vyčkával jsem. Asi po pěti minutách se muž zvedl a pomalu kráčel až na nejzazší výběžek mola.
Došel pod červenou lucernu a já si ho mohl zřetelněji prohlédnout. Měl na sobě bílý nátělník, černé kalhoty a v týle nasazenou jachtařskou čepici. Líně se opřel o zídku zády ke mně a viděl jsem, že si připaluje další cigaretu.
Znovu jsem se ponořil do vody a tiše jsem plaval ke schůdkům. Zachytil jsem se rukou za nejnižší stupeň a ohlédl jsem se přes rameno. Muž dosud pohlížel přes zátoku na světla Sorrenta, zády ke mně. Vysoukal jsem se z vody a potichu jsem stoupal po schodech, stíněn převislými větvemi stromů. Ohlédl jsem se, ale muž dosud nehybně stál a díval se jinam.
Vystoupil jsem po schodech až na plošinu nad zátokou. Tam jsem se zastavil a obhlížel jsem vilu, tyčící se patnáct metrů nade mnou.
Viděl jsem široké osvětlené, nezastřené okno. Nikde nebylo známky života, ale zaléhaly ke mně slabé zvuky taneční hudby buď z rádia, nebo z gramofonové desky.
Držel jsem se ve stínu a pomaloučku polehoučku jsem se vykradl po dalším schodišti na terasu před vilou.
Naproti osvětlenému oknu bylo temné místo, stíněné větvemi vzrostlého pomerančovníku. Skrčil jsem se tam, přesvědčen, že tady mě nikdo nemůže uvidět, a nahlížel jsem do rozlehlého, přepychově zařízeného pokoje.
U…
