KAPITOLA PATNÁCTÁ
Pověste mě, jen mě pověste a bude po mně, pověste mě, jen mě pověste a bude po mně, mně nevadí viset, spíš dlouho ležet v hrobě, tak dlouho, dlouho ležet v hrobě.
— stará píseň
Ten první den, kdy Stín visel na stromě, pociťoval jen nepohodlí, které pozvolna přecházelo v bolest, strach a občas v cosi na půl cesty mezi nudou a apatií: šedivé přijetí situace, čekání.
Visel.
Vítr nefoukal.
Po několika hodinách mu začaly před očima vystřelovat barevné záblesky krvavě rudých a zlatých květů, které se zmítaly a pulzovaly vlastním životem.
Bolest v pažích a nohou se postupně stávala nesnesitelnou. Když jim odlehčil a nechal tělo poklesnout, když se naklonil dopředu, převzala jeho váhu šňůra, co měl kolem krku, a svět se okamžitě rozbil a rozplynul. A tak se zapřel do kmene stromu. Cítil, jak mu v hrudi tluče srdce, arytmické bušení, které mu pumpuje tělem krev....
Před očima se mu tvořily krystaly smaragdů, safírů a rubínů a hned zase explodovaly v barevném prachu. Dýchal krátce a přerývané. Kůra stromu ho dřela do zad a odpolední chlad roztřásal nahé tělo a svědil a bodal do kůže.
Nic na tom není, řekl mu kdosi vzadu v hlavě. Je na to trik. Buď na to přijdeš, nebo zemřeš.
Ta myšlenka ho potěšila a on si ji opakoval v duchu pořád dokola, trochu jako mantru, trochu jako rozpočitadlo, v rytmu svého srdce.
Nic na tom není, je na to trik, buď na to přijdeš, nebo zemřeš
Nic na tom není, je na to trik, buď na to přijdeš, nebo zemřeš
Nic na tom není, je na to trik, buď na to přijdeš, nebo zemřeš
Nic na tom není, je na to trik, buď na to přijdeš, nebo zemřeš
Čas plynul. Monotónní prozpěvování pokračovalo. Slyšel je. Někdo ta slova opakoval a umlkl, teprve když Stínová ústa začala vysychat, když mu uschl jazyk a ležel v ústech jako kus staré kůže. Posunul se kousek nahoru a odstrčil se nohama od kmene, ale snažil se zavěsit tak, aby se mohl nadechnout.
Dýchal, dokud se dokázal udržet, a pak zase povolil a poklesl v poutech dolů.
Když začalo to štěbetání – zlostný, chechtavý brebentivý hluk – zavřel ústa v přesvědčení, že to blábolí on sám, ale hluk neutichal. To se mi svět vysmívá, napadlo ho. Hlava mu spadla na stranu. Po kmeni stromu cosi přeběhlo a zastavilo se to u jeho hlavy. Hlasitě mu to štěbetalo do ucha, pořád dokola jedno slovo, znělo to nějak jako ‚ratatosk‘. Stín se to pokusil zopakovat, ale měl přilepený jazyk. Pomalu se otočil a hleděl do šedohnědého obličeje a korálkových očí veverky.
Tak zblízka vypadala veverka mnohem méně roztomilá, než se zdá zdálky. Tohle stvoření se spíš podobalo kryse a tvářilo se nebezpečně, vůbec ne sladce a půvabné. Zuby připomínaly špičky nožů. Doufal, že ho nebude považovat za hrozbu ani za zdroj potravy. Veverky snad nejsou masožravé... ale kdo ví, už tolik věcí, které se myslel, že nejsou, se ukázaly být...
Usnul.
V příštích hodinách ho několikrát probudila bolest. Vytáhla ho z temného snu, ve kterém mrtvé děti vstávaly a přicházely k němu. Oči měly vytřeštěné jako opuchlé perly a vytýkaly mu, že nesplnil svůj úkol. Přes obličej mu přeběhl pavouk a on se probudil. Zatřásl hlavou a odehnal ho nebo vylekal a vrátil se do snů – tentokrát k němu na zádech obří myši přijížděl muž se sloní hlavou a velikánským břichem. Jeden kel měl ulomený. Stočil chobot směrem k němu a řekl: „Kdybys mé byl vzýval předtím, než ses vydal na tuto cestu, možná by ses byl vyhnul některým ze svých strázní.“ Pak vzal tu myš, která se mezitím nějak, vůbec si nevšiml jak, zase zmenšila, a přehazoval si ji z ruky do ruky, svíral ji v prstech, když přebíhala z dlaně do dlaně, a Stín nebyl ani trochu překvapený, když sloní bůh konečně otevřel všechny čtyři dlaně a ukázal je – všechny prázdné. Zvláštním plynulým zaviněním pokrčil všemi čtyřmi rameny a s neproniknutelným výrazem hleděl na Stíná.
„Je v chobotu,“ řekl Stín slonímu muži. Sledoval předtím, jak kmitající se ocásek mizí.
Sloní muž kývl obrovskou hlavou: „Ano. V chobotu. Zapomeneš mnoho věcí. Mnoha věcí se vzdáš. Mno…
