* * *
Královna ze Sáby, z otcovy strany prý napůl démon, čarodějka, moudrá žena a královna, která vládla Sábě, když Sába byla nejbohatší zemí, když její koření a drahokamy a vonné dřevo odvážel velbloud za velbloudem a loď za lodí do všech koutů světa, ta, již zbožňovali, dokonce i dokud žila, ta, již uctívali jako živoucí bohyni nejmoudřejší z králů, stojí ve dvě ráno na chodníku Sunset Boulevardu jako laciná plastová nevěsta na černém a neonovém svatebním dortu a prázdnýma očima hledí na míhající se auta. Stojí, jako by jí ten chodník a noc, která ji obklopuje, patřily.
Když se na ni někdo podívá důkladněji, vidí, že se jí pohybují rty, jako by si povídala sama se sebou. Když kolem ní projíždějí muži v automobilech, naváže s nimi očima kontakt a usměje se.
Je to dlouhá noc.
Byl to dlouhý týden a dlouhé čtyři tisíce let.
Je pyšná, že nikomu nic nedluží. Ostatní děvčata na ulici, ta mají pasáky, mají návyky, mají děti, mají lidi, kteří jim berou, co vydělají. Ona ne.
V jejím povolání už není nic posvátného. Vůbec nic.
Před týdnem se v Los Angeles rozpršelo, deště proměnily ulice ve sklo, na kterém docházelo k bouračkám, způsobily sesuvy půdy z kopců a převracely domy do kaňonů. Smývaly svět do kanálů, topily tuláky a bezdomovce, kteří tábořili v betonovém řečišti. Když nastanou v Los Angeles deště, vždycky to obyvatele zaskočí.
Bilquis celý minulý týden nevyšla z domu. Když nemohla stát na chodníku, stočila se na posteli v ložnici barvy syrových jater, poslouchala ťukání deště do kovového krytu klimatizace v okně a psala inzeráty na internet. Nechala pozvánky na prodospele.com, LA-eskort.com, hollywoodskekockynaurovni.com, pořídila si vlastní anonymní e-mailovou adresu. Byla na sebe pyšná, že se odvážila do nových teritorií, ale stále ještě je nervózní – dlouho se vyhýbala všemu, co by se mohlo podobat papírové stopě. Nikdy si nepodala inzerát do malého oznamovatele v L. A. Weekly, raději si vybírala vlastní zákazníky, aby si mohla očima a čichem a dotykem vybírat takové, kteří ji budou uctívat tak, jak to potřebuje, kteří jí dovolí, aby je dovedla až na konec...
Jak tu tak stojí a chvěje se na rohu ulice (neboť únorové deště sice ustaly, ale chlad, který přinesly, zůstal), napadne ji náhle, že je stejně závislá jako ty hérákové děvky a kokainové šlapky, zmocní se jí zoufalství a opět začne pohybovat rty. Kdybyste byli dost blízko k jejím rubínovým ústům, slyšeli byste, jak říká: „Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji.“ To si šeptá a ještě: „Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Nechť mne líbá polibky svých úst. Můj milý je můj a já jsem jeho.“
Bilquis doufá, že přestávka v deštích přivede zpátky zákazníky. Po většinu roku šlape tytéž dva nebo tri bloky Sunsetu a těší se z vlahých losangeleských nocí. Jednou za měsíc vyplatí městského policistu, co nahradil toho chlápka, kterému platívala dřív a který zmizel. Jmenoval se Jerry LeBec a jeho zmizení bylo pro policejní oddělení L. A. záhadou. Byl Bilquis přímo posedlý, pořád ji sledoval. Jednou odpoledne se probudila, vylekal ji nějaký hluk, a otevřela dveře bytu. Za nimi našla Jerryho LeBeka. Byl v civilu, klečel a kymácel se na prošlapaném koberci, hlavu měl hluboko skloněnou a čekal, až vyjde. Ten hluk, který ji probudil, byly nárazy jeho hlavy do dveří.
Pohladila ho po vlasech a pozvala ho dál a později pak dala jeho oblečení do černého pytle na odpadky a hodila je do kontejneru za hotelem o několik bloků dál. Pistoli a peněženku dala do igelitky ze supermarketu, nalila na ně lógr a nasypala zbytky jídla, přeložila okraj tašky a zahodila ji do odpadkového koše na autobusové zastávce.
Nenechávala si žádné suvenýry.
Kdesi směrem k moři se obloha rozzáří oranžovým bleskem a Bilquis ví, že brzy zase začne pršet. Vzdychne. Nechce, aby ji překvapil liják. Vrátí se domů, napustí si vanu a oholí si nohy – má pocit, že si je holí pořád – a půjde spát.
Vydá se boční ulicí do vršku, kde má zaparko…
