KAPITOLA DVACÁTÁ
je
jaro
a
ten
kozonohý
prodavač balónků si hvízdá
daleko
a
tichounce
— e. e. cummings
O půl deváté ráno vyvedl Stín půjčené auto z lesní zatáčky, přísně dodržovanou šedesátkou sjel z kopce a vjel do Lakesidu – tři týdny poté, co si byl jistý, že ho opouští navždycky.
Projel městem a překvapilo ho, jak málo se změnilo za těch posledních několik týdnů, které trvaly lidský věk, a zaparkoval na cestě, jež vedla k jezeru. Vystoupil.
Na zamrzlém jezeře už nebyly žádné rybářské přístřešky, žádná auta, u vysekaných děr už neseděli žádní rybáři s prutem a vlascem. Jezero už se pohlednicově netřpytilo: už ho nepokrývala oslnivě bílá vrstva sněhu, ledový povrch byl plný kaluží a natolik průzračný, že temná voda pod nim prosvítala. Pod šedivou oblohou vypadalo prázdné a ponuré.
Skoro prázdné.
Jedno auto na jezeře zůstalo. Parkovalo na ledové ploše téměř přímo pod mostem, takže každý, kdo městem projížděl, každý, kdo jel z jednoho konce města na druhý, je musel vidět. Bylo tmavě zelené, takové to auto, co nechávají lidé na parkovišti, aby ušetřili za skládku. Motor v něm nebyl. Bylo symbolem sázky a čekalo, až led dost zeslábne a změkne, aby si je jezero mohlo navěky přivlastnit.
Napříč příjezdové cesty vedl řetěz a na něm byla varovná tabule zakazující vstup osobám a vjezd vozidlům. TENKÝ LED, zdůvodňovala své varování. Pod tím ještě rukou přimalovali křížem přeškrtnuté piktogramy: AUTA, CHODCI, SNĚŽNÉ SKÚTRY. NEBEZPEČÍ
Ignoroval varování a scházel po břehu dolů. Ne, nescházel, klouzal – sníh už roztál a rozmrzlá půda se proměnila v bláto. Zbytky hnědé trávy ho neměly sílu zbrzdit. Doklouzal se a dojel k jezeru, opatrně přešel po dřevěném přístavišti a sestoupil na led.
Vrstva vody na ledovém povrchu, rozpuštěný sníh a rozpuštěný led zároveň, byla hlubší, než to shora vypadalo, a led pod ní klouzal víc než na čerstvě politém kluzišti. Bylo skoro nemožné udržet se na nohou. Stín čvachtal vodou, která mu sahala až ke šňůrkám bot a protékala dírkami dovnitř. Ledová voda. Umrtvovala všechno, čeho se dotkla. Klopýtal přes jezero a cítil se podivně odosobněný, jako by sám sebe viděl na filmovém plátně – byl hrdinou toho filmu: možná detektiv.
Šel ke kraksně a s každým krokem si stále zoufaleji uvědomoval, že led je na takové dobrodružství už příliš zvětralý a že voda pod ním je tak studená, jak může být studená voda, která ještě není zmrzlá. Plahočil se dál a klouzal a podklouzával. Několikrát upadl.
Míjel prázdné pivní lahve a plechovky a obcházel vysekané díry, které už nedokázaly zase zamrznout. Připomínaly hrnce naplněné černou vodou.
Kraksna byla mnohem dál od břehu, než odhadoval z mostu. Z jižní strany jezera uslyšel prasknutí, jako když se zlomí hůl. Následoval jednotvárný hučivý zvuk, jako by vibrovala basová struna napjatá přes jezero. Led praskal a sténal, tak sténají dveře, které dlouho nikdo neotevřel. Stín šel dál tak klidně a pravidelně, jak to jen dokázal.
Tohle je sebevražda, šeptal mu pud sebezáchovy. Proč se na to nevykašleš?
„Ne,“ řekl nahlas. „Musím to vedet.“ A šel dál.
Dorazil ke kraksně, a ještě dříve než byl úplně u ní, věděl, že se nemýlil. Kolem auta se vznášelo miazma, cosi, co bylo zároveň slabý, velice nepříjemný zápach i ošklivá pachuť vzadu v hrdle.
Obešel kolem a nahlížel dovnitř. Viděl špinavá a pořezaná sedadla. Jinak nic, vůz byl prázdný. Zkusil dveře. Byly zamčené. Zkusil kufr. Také zamčený.
Zalitoval, že si nepřinesl páčidlo.
Zaťal ruku v rukavici. Napočítal do tří, pak pěstí prudce uhodil do skla v okně u řidiče.
Ruka bolela, sklo drželo.
Co kdyby se rozběhl – určitě by okno vykopl – pokud neuklouzne a nespadne na mokrém ledu. Jenže rozhýbat kraksnu tak, že led praskne a ona se potopí, bylo to poslední, po čem toužil.
Obhlížel auto. Pak se natáhl k anténě – byl to ten typ, co se má vytahovat a zasunovat, ale tahle se už minimálně před deseti rozhodla pro jednu pozici – a po …
