KAPITOLA OSMÁ
Řekl, že mrtví mají duše. A po mé námitce,
že. mrtví přece nejsou nic než duše,
mé uzemnil: není ti divné,
že existuje něco, co nám mrtví tají?
Ano, je něco, co nám mrtví tají.
— Robert Frost, Dvě čarodějnice
U večeře se Stín dozvěděl, že ten týden před Vánocemi bývá obvykle v pohřebním ústavu klidný. Seděli v malé restauraci dva bloky od Obřadní síně Ibis a Jacquel. Stín měl na talíři snídani na vidličku – podáváno po celý den. Servírovali ji s kukuřičnými kroketami. Pan Ibis zobal a dloubal do klínku kávového koláče. Pan Ibis mu to vysvětlil: „Ti vytrvalí se drží, aby zažili ještě jedny Vánoce, nebo dokonce Nový rok, kdežto ti ostatní, kteří budou bolestně prožívat veselí a oslavy, se ještě nepřekulili přes okraj posledním sledováním Báječného života, dosud nedorazili k poslednímu stéblu, nebo lépe k poslední snítce jmelí, která ovšem nezlomí hřbet velblouda, ale soba.“ A vydal přitom tichý zvuk, napůl smích, napůl odfrknutí, který naznačil, že právě použil vybroušenou frázi, na niž byl obzvlášť hrdý.
Ibis a Jacquel byl malý, rodinný podnik: jeden z posledních skutečně nezávislých pohřebních ústavů v kraji, aspoň podle tvrzení pana Ibise. „Většina oblastí obchodování si cení celonárodních značek zboží,“ řekl. Pan Ibis mluvil, jako by neustále něco vysvětloval, jemně, vážně a důležitě, připomínal Stínovi jednoho středoškolského profesora, který chodil cvičit do Robbieho posilovny a který nedovedl mluvit, dovedl jen přednášet, vysvětlovat a komentovat. Během prvních pěti minut po setkání pochopil Stín, že jeho role v konverzaci s pane Ibisem spočívá v tom, že bude mlčet. „Vysvětluji si to tím, že lidé chtějí předem vědět, co dostanou. Proto McDonald, Wal-Mart, F. W. Woolworth (blahé paměti): to jsou obchody, s nimiž se setkáte v celé zemi. Kamkoliv jdete, vždy a všude dostanete s drobnými regionálními variacemi totéž.
V oboru pohřebnictví je však situace zákonitě jiná. Musíte cítit, že se vám dostává osobní, přátelské služby od někoho, kdo je pro tu profesi povolán. Vyžadujete osobní pozornost vám a vašemu drahému zesnulému v čase velké ztráty. Chcete vědět, že váš žal se odehrává na místní úrovni, ne v národním měřítku. Ale ve všech odvětvích průmyslu – a smrt je průmysl, můj mladý příteli, ne, že ne – se vydělává jen výrobou ve velkém, nákupem ve velkém, centralizaci procesů. Není to hezké, ale je to pravda. Potíž je v tom, že nikdo nechce vědět, že jeho drazí putují v chladicím voze do nějakého velkého starého přebudovaného skladiště, kde už čeká dvacet, padesát, sto mrtvol. Ne, vážený pane. Lidi si chtějí myslet, že jdou do rodinného podniku, někam, kde se k nim budou chovat s úctou, kde majitel smekne klobouk, když je potká na ulici.“
Pan Ibis nosil klobouk. Byl to střízlivý hnědý klobouk, který se dobře hodil k jeho střízlivému hnědému saku a střízlivému hnědému obličeji. Na nose mu seděly malé brýle se zlatými obroučkami. Stín měl pořád představu, že pan Ibis je menší muž. Kdykoliv se pak vedle něho postavil, znovu zjistil, že má přes metr osmdesát, a to se hrbil. Když teď seděl proti němu, na druhé straně lesklého červeného stolu, hleděl mu rovnou do tváře.
„Když tedy přijdou velké společnosti, koupí jméno firmy, zaplatí ředitelům ústavů, aby zůstali, snaží se vytvořit iluzi různorodosti a individuality. Ovšem to je pouze špička náhrobku. Ve skutečnosti jsou asi tak místní jako Burger King. Kdežto my, z vlastních důvodů, my jsme skutečně nezávislí. Děláme si vlastní balzamování, a je to nejkvalitnější balzamování v zemi, třebaže to víme jenom my. Neděláme však kremace. Kdybychom měli vlastní krematorium, mohli bychom mít vyšší zisky, ale to není naše parketa. Jak můj partner říká, pokud vám Pán dá talent či zručnost, máte povinnost je využít co nejlépe. Co vy na to?“
„Připadá mi to správné,“ přitakal Stín.
„Pán dal mému partnerovi vládu nad mrtvými, jako dal mně talent ovládat slova. Slova jsou krásná věc. Píši knihy příběhů. Žádná velká literatura. Jen pro mé vlastní pobavení. Živ…
