KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Tři možná udrží tajemství, když jsou dva z nich mrtví.
– Ben Franklin, Almanach chudého Richarda
Uplynuly tři studené dny. Teploměr se nikdy nevyšplhal nad minus patnáct, dokonce ani v poledne ne. Stín přemýšlel, jak mohli lidé takovou zimu přežít, žádná elektřina, žádné hřejivé masky na obličej, žádné termoprádlo, žádné snadné cestování.
Byl zrovna dole ve videopůjčovně, která byla zároveň obchodem s návnadami a rybářským nářadím. Hinzelmann mu předváděl své ručně vázané mušky na pstruhy. Byly mnohem zajímavější, než čekal: barevné padělky života, vyrobené z peříček a nití. V každé byl ukrytý háček.
Zeptal se Hinzelmanna.
„Doopravdy?“
„Doopravdy,“ požádal ho Stín.
„No,“ zamyslel se starší muž. „Někdy nepřežili a zemřeli. Děravý komíny a špatně táhnoucí kamna a sporáky zabily skoro tolik lidí jako samotný chlad. Ale ty doby byly těžký všeobecně – lidi trávili celý léto a podzim schraňováním jídla a paliva na zimu. Nejhorší ze všeho bylo šílenství. Slyšel jsem to v rádiu, povídali, že to má něco společnýho se slunečním svitem, jako že ho v zimě není dost. Táta tomu říkal zimní šílenství. Lidi se prostě zcvokli. Lakeside na tom nebývalo tak zle, ale některý města tady kolem to měly těžký. Jako kluk sem ještě slýchal přísloví, že služebná, která se tu nepokusila do února o sebevraždu, nemá žádnou hrdost.
Knížky se vyvažovaly zlatem – každý písmenko byl poklad, než mělo město knihovnu. Když můj děda dostal od bratra z Bavor knížku příběhů, sešli se všichni Němci z městečka, aby si poslechli, jak ji předčítá, a Fini a Irové a všichni ostatní pak nutili Němce, aby jim všecko vyprávěli.
Dvacet mil na jih odsuď, v Jibway, našli ženskou, chodila nahá, jak ji pámbu stvořil, s mrtvým kojencem u prsu, a za svět jim nedovolila, aby jí ho vzali.“ Přemýšlivé pokýval hlavou a zacvakl víko skříňky s muškami. „Bývalo to zlý. Chcete založit výpůjční kartu na video? Časem tady otevřou Blockbusters, to budeme mít po kšeftu. Ale zatím máme docela slušný výběr.“
Stín připomněl Hinzelmannovi, že nemá televizor ani přehrávač. Rád starce poslouchal – jeho vzpomínky i báchorky, měl rád jeho skřetovský škleb. Ale nebyl si jistý, jak by to Hinzelmann přijal, kdyby se mu svěřil, že mu televize od chvíle, kdy na něho začala mluvit, nedělá dobře.
Hinzelmann zalovil v šuplíku a vytáhl plechovou krabici – podle vzhledu to kdysi nejspíš byla vánoční krabice, v jakých se prodávají čokoládové bonbóny a sušenky: na víku se široce usmíval oprýskaný Santa Claus s podnosem plným lahví coca-coly. Stařík nadzvedl víko a odhalil zápisník a sešitky prázdných lístků. „Kolik vám mám napsat?“
„Kolik čeho?“
„Lístků na kraksnu. Dneska de na led, tak sme začali prodávat. Každý lístek je za pět dolarů, deset za čtyřicet, dvacet za sedmdesát pět. Samozřejmé nemůžem slíbit, že pude ke dnu v pěti minutách, ale osoba, která se dostane nejblíž, má šanci vyhrát pět set dolarů, a když pude ke dnu ve vašich pěti minutách, dostanete tisíc. Čím dřív si koupíte lístky, tím větší máte výběr. Chcete vidět informační plachtu?“
„Jasně.“
Hinzelmann mu podal okopírovaný arch. Kraksna byla staré auto s vymontovaným motorem a palivovou nádrží, které se na zimu vyvezlo na led na jezeře. Někdy na jaře se led rozpustil, a když už byl moc tenký, neudržel váhu auta a to se potopilo do jezera. Nejčasnější záznam, že se auto potopilo, byl sedmadvacátý únor (‚To byla zima 1998, jestli tomu vůbec můžete říkat zima‘), nejpozdější byl z prvního května (‚To bylo v padesátým. Ten rok se zdálo, že jediný způsob, jak se zimy zbavit, bude zatlouct jí do srdce dřevěný kůl‘). Nejčastější období, ve kterém auto klesalo pod hladinu, byl začátek dubna – obvykle odpoledne.
Všechna dubnová odpoledne už byla obsazená, odškrtnutá v Hinzelmannové linkovaném zápisníku. Stín si koupil třicetiminutový úsek ráno, 23. března, mezi devátou a půl desátou. Podal Hinzelmannovi třicet dolarů.
„Škoda, že to se všema ve městě nejde tak hladce jako s váma,“ litoval Hinzelmann.
„To je po…
