Nesnesitelná lehkost bytí (Milan Kundera)

17.

Další den ráno nasedli všichni do autobusů a jeli přes celý Tajland ke kambodžským hranicím. Večer dorazili do malé vsi, kde měli pronajato několik domků postavených na kůlech. Řeka hrozící záplavami nutila lidi, aby bydlili nahoře, zatímco dole, pod kůly, se tísnila prasata. Franz spal v místnosti se čtyřmi jinými profesory. Do spánku mu znělo zespodu chroptění vepřů a z boku chrápání slavného matematika.

Ráno nasedli znova všichni do autobusů. Dva kilometry před hranicí byl už provoz zakázán. Byla tu jen úzká silnice vedoucí k hraničnímu přechodu, střežená vojskem. Zde autobusy zastavily. Když Francouzi vystoupili, zjistili, že Američané je zase předešli a čekají už seřazeni v čele průvodu. Nastala nejtěžší chvíle. Už je tu zase tlumočník a hádka je v plném proudu. Nakonec došlo k dohodě: čelo průvodu tvořil jeden Američan, jeden Francouz a kambodžská tlumočnice. Za nimi šli lékaři a teprve potom všichni ostatní; americká herečka se ocitla na konci.

Silnice byla úzká a podél ní byla minová pole. Narazili každou chvíli na zátaras: dva betonové bloky s ostnatým drátem a mezi nimi úzký průchod. Musili jít v husím pochodu.

Asi pět metrů před Franzem šel slavný německý básník a zpěvák popu, který napsal už devět set třicet písní pro mír a proti válce. Nesl na dlouhé tyči bílý prapor, který slušel jeho černému plnovousu a odlišoval ho od ostatních.

Kolem tohoto dlouhého průvodu pobíhali fotografové a kameramani. Cvakali a vrčeli svými přístroji, utíkali dopředu, zastavovali se, poodstupovali, dřepěli a zase vstávali a utíkali dopředu. Sem tam zavolali jménem na nějakého slavného muže či ženu, takže ti se maně otočili jejich směrem a oni v té chvíli stiskli spoušť.