8.
I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se v hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu “muss es sein? es muss sein!”.
Bylo to tak: nějaký pan Dembscher dlužil Beethovenovi padesát forintů a skladatel, který byl věčně bez peněz, ho o ně upomenul. “Muss es sein?” vzdychl nešťastně pan Dembscher a Beethoven se bujaře zasmál: “Es muss sein!” a hned ta slova a jejich melodii zapsal do not a složil na ten realistický motiv malou skladbičku pro čtyři hlasy: tři hlasy zpívají “es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja,” musí to být, musí to být, ano, ano, ano a třetí hlas dodává: “heraus mit dem Beutel!” vytáhni pěkně portmonku!
Stejný motiv se stal o rok později základem čtvrté věty jeho posledního kvarteta opus 135. Tehdy už Beethoven nemyslil na Dembscherovu portmonku. Slova “es muss sein!” mu zněla čím dál slavnostněji, jako by je pronášel sám Osud. V jazyku Kantově i “dobrý den!”, patřičně vysloveno, může nabýt podoby metafyzické teze. Němčina je jazyk těžkých slov. “Es muss sein!” nebyla už žádná legrace ale “der schwer gefasste Entschluss”.
Beethoven proměnil tedy žertovnou inspiraci v závažný kvartet, vtip v metafyzickou pravdu. Je to zajímavý příběh o změně lehkého v těžké (tedy podle Parmenida: o změně pozitivního v negativní). Kupodivu, taková proměna nás nepřekvapuje. Pohoršilo by nás naopak, kdyby byl Beethoven proměnil závažnost svého kvartetu v lehký vtip čtyřhlasého kánonu o Dembscherově portmonce. Jednal by přitom zcela v duchu Parmenidově: proměnil by těžké v lehké, tedy negativní v pozitivní! Na počátku (jako nedokonalá skica) by byla velká metafyzická pravda a na konci (jako dokonalé dílo) by byl lehoučký žert! Jenomže my už neumíme myslit jako Parmenides.
Zdá se mi, že ono agresivní, slavnostní, přísné “es muss sein!” už dávno tajně Tomáše dráždilo a že v něm existovala hluboká touha proměnit v Parmenidově duchu těžké v lehké. Vzpomeňme na to, jak kdysi v jedné jediné chvíli se odmítl navždycky vidět se svou první ženou i se synem a jak přijal s pocitem úlevy, že se s ním rozešli oba rodiče. Co to bylo jiného než prudké a ne zcela rozumové gesto, jímž odvrhl to, co se mu prohlašovalo jako těžká povinnost, jako “es muss sein!”?
Tehdy to ovšem bylo “es muss sein!” vnější, uložené společenskými konvencemi, kdežto “es muss sein!” jeho lásky k lékařství bylo vnitřní. Tím hůř. Vnitřní imperativ je ještě silnější a proto ještě víc volá po revoltě.
Být chirurgem znamená rozříznout povrch věcí a podívat se, co se skrývá uvnitř. Snad právě tato touha vedla Tomáše k tomu, že chtěl poznat, co je na druhé straně za “es muss sein!”; jinak řečeno: co zůstane ze života, když se člověk zbaví toho, co až dosud považoval za své poslání.
Když se však představil dobrosrdečné ředitelce pražských podniků pro čištění výkladních skříní a oken, viděl najednou výsledek svého rozhodnutí ve vší konkrétnosti a neodvratnosti a téměř se polekal. V tomto úleku prožil několik prvních dnů svého nového zaměstnání. Ale když překonal (trvalo to asi týden) zarážející neobvyklost svého nového života, pochopil náhle, že se octl na dlouhých prázdninách.
Dělal věci, na kterých mu vůbec nezáleželo, a bylo to krásné. Pochopil najednou štěstí lidí (až dosud je vždycky litoval), kteří vykonávají povolání, ke kterým je nenutí žádné vnitřní “es muss sein!” a na které mohou zapomenout ve chvíli, kdy opouštějí své pracoviště. Dosud nikdy nepoznal tuto blahou lhostejnost. Když se mu někdy něco na operačním sále nepodařilo, jak chtěl, byl zoufalý a nespal kvůli tomu. Ztrácel často i chuť na ženy. “Es muss sein!” jeho povolání bylo jako upír, který mu vysával krev.
Teď chodil po Praze s tyčí na umývání výkladů a zjišťoval s překvapením, že se cítí o deset let mladší. Prodavačky velkých obchodů ho oslovovaly “pane doktore” (pražský tam-tam perfektně fungoval) a ptaly se ho na rady týkající se jejich rýmy, bolavých zad a nepravidelné menstruace. Pozorovaly ho skoro s ostychem, když polil sklo …
