Žhářka (Stephen King)

– 4 –

Když Hockstetter zmizel, Charlie se vrhla na gauč, zakryla si rukama tvář a pustila se do pláče. Zalévaly ji vlny docela protikladných pocitů – viny, hrůzy, rozhořčení, dokonce i jakási zlá radost. Ale nejmohutnějším pocitem byl strach. Když přistoupila na testy, okolnosti se změnily. Bála se, že se změnily navždy. A tak teď otce nejen chtěla vidět. Teď ho i potřebovala. Potřebovala ho, aby jí poradil, jak dál.

Zpočátku dostávala odměny – mohla se jít procházet venku s Johnem, mohla se starat o Nekromancera, později na něm mohla i jezdit. Měla ráda Johna a měla ráda Nekromancera. Kdyby jen ten hlupák věděl, jak hluboce ji ranil, když řekl, že Nekromancer je její. Charlie si uvědomovala, že nikdy její nebude. Ten velký valach jí patřil jen v těch ošklivých, z větší části zapomenutých snech. Ale teď… teď… odměnou se začaly stávat samotné testy, možnost použít svou sílu, a pocit toho, jak ta síle roste. Byla to hrozná hra, ale nedalo se v ní přestat. A potom pocítila, že je stále ještě na samém začátku. Byla jako batole, které se právě začalo učit chodit.

Potřebovala otce, potřebovala ho, aby jí řekl, co je správné a co nikoliv. Jestli má pokračovat, nebo to navždy zastavit. Jestli…

„Jestli to ještě budu umět zastavit,“ zašeptala si do dlaně.

To bylo z toho všeho to nejhroznější. Že si už ani nemohla být jista, jestli to bude umět zastavit. A jestli ne, co to bude znamenat? Ach, co to jen bude znamenat?

Znovu se rozplakala. Dosud nikdy se necítila tak strašně osamělá.