Žhářka (Stephen King)

– 5 –

Když ji doktor přestal vyšetřovat a tlačit starýma, uzlovitýma, ale jinak nádherně jemnýma rukama, upadla Charlie do horečnatých, ne však nepříjemných dřímot. Slyšela z vedlejší místnosti jejich hlasy a pochopila, že hovoří o ní. Byla si však jista, že pouze hovoří a nekují pikle.

Ložní prádlo bylo čisté a chladivé. Příjemná obrovská prošívaná deka jí spočívala na hrudi. Vznášela se. Vzpomínala si na tu ženskou, co o ní řekla, že je čarodějnice. Vzpomínala, jak odcházela z Longmontu. Zastavil jí náklaďák plný hipíků. Všichni kouřili trávu a pili víno. Říkali jí sestřičko, a ptali se jí, kam jede.

„Na sever,“ odpověděla. Střetlo se to s nadšenými výkřiky. Potom si vzpomínala už jen na málo věcí. Jen na to prase, které na ni zaútočilo a očividně ji chtělo sežrat. Ale jak se dostala na Mandersovu farmu – jestli to bylo vědomé rozhodnutí, nebo něco jiného – na to si, na mou duši, nevzpomíná.

Vznášela se. Dřímoty se prohlubovaly. Spala. Ve snu se opět ocitla v Harrisonu, znenadání se zvedala z postele, tvář měla mokrou slzami a křičela hrůzou, dovnitř vběhla maminka, její kaštanové vlasy nádherně zářily v ranním slunci, a ona na ni vykřikla. „Maminko, zdálo se mi, že jste oba s tatínkem mrtvi!“ Ale maminka jí pohladila rozpálené čelíčko chladnou rukou a pravila: „Tiše, Charlie, tiše. To byl jen zlý sen, ošklivá noční můra, a teď už je ráno. Jen hloupý sen, nic jiného.“