– 14 –
Kapitán Hollister poslouchal velmi povrchně trojstrannou konverzaci mezi Charlie, jejím otcem a Rainbirdem. Byl docela mimo, staré příkazy splnil, a nové ještě nedostal. Zvuky rozhovoru plynuly kolem něj, aniž by zachytával jejich smysl, a dovolily mu nerušeně a do sytosti přemýšlet o golfu a o hadech a o devíti holích s kovovou hlavou a o sevření hadem boa a o holi na středně dlouhé údery a o chřestýších a o holi, kterou se hraje z velké pískové překážky, a o pytonovi, který je tak velký, že zhltne celou kozu. Toto místo se mu nelíbilo. Bylo tady všude plno roztroušeného sena, které mu připomínalo vůni nepokosené části golfového hřiště. Právě na seně jeho bratra uštkl had, kapitánovi byly tehdy jen tři roky, a jeho velký bratr řval, tak řval, a všude vonělo seno, všude voněl jetel, všude voněla vojtěška a jeho velký bratr, nejsilnější a nejstatečnější chlapec na světě v té chvíli řval, velký, robustní, devítiletý Leon Hollister řval „běž zavolat tátu!“ a slzy se mu valily po tvářích, když si rukama svíral puchnoucí nohu, a když se tříletý kapitán Hollister otočil, vylekán a uplakaný, aby udělal, co mu bratr přikázal, proplazilo se mu to po noze, po jeho vlastní noze, jako smrtící zelená voda – později lékař pravil, že uštknutí nebylo nebezpečné, neboť had asi těsně před tím uštkl něco jiného a jedový váček měl prázdný, ale Lennie si myslel, že umírá, a všude kolem byla sladká, letní vůně trávy a poskakovaly po ní luční kobylky s tím svým věčným crrrrrrr-crrrrrr a vyplivovaly nahnědlou šťávu („ukaž, jak pliveš a nechám tě odejít“, se v těch dávných dobách vykřikovalo v Nebrasce), dobré vůně, dobré zvuky, golfové hřiště, tak voní a bzučí bratrův řev, odporný dotek hada, pohlédl dolů a viděl jeho plochou, trojúhelníkovou hlavu, černé oči… had se proplazil kapitánovi přes nohu, cestou do vysoké trávy… zpátky do nepokosené části hřiště, dalo by se říct… a vůně tam byla přesně stejná… a jemu se tohle místo nelíbí.
Čtyři hole s kovovou hlavou a zmije a doklepávací hole a ploskolebci…
Všechno se odráželo tam a zpátky, rychleji a rychleji a kapitánovy oči bez výrazu těkaly po stinné stáji, zatímco John Rainbird se dohadoval s Mc Geeovými. Nakonec se mu oči zastavily na částečně roztavené zelené plastikové hadici u prasklého potrubí. Hadice visela zkroucená na kolíku, stále ještě poněkud zahalená stoupající parou.
Najednou v něm vyšlehla hrůza, jako plamen z dohasínajícího ohniště. V první chvíli byla hrůza tak obrovská, že mu ani nedovolila nabrat dech, aby vykřikl na výstrahu. Svaly měl ztuhlé, neschopné pohybu.
Vzápětí to přešlo. Kapitán se nadechl, naklonil se dopředu a z plných plic vydal ze sebe drásavý výkřik: „Had! HAD! HAAAD!“
Neutíkal. Ani ve stavu, v jakém se nacházel, kapitán Hollister ani nepomyslel na útěk. Nakloněn vpřed jako opotřebovaný robot, uchopil vidle, opřené o stěnu. Byl tam had a on ho chtěl zasáhnout. Zničit. Rozdrtit.
Chtěl… chtěl, aby…
Chtěl zachránit Lennieho!
Vrhl se na částečně roztavenou hadici a hrozivě se oháněl vidlemi.
Od té chvíle probíhalo všechno velmi rychle.
