Kapitola 18
Christian pokračuje podél jednopatrových, dobře udržovaných, dřevem obložených domů. Hloučky dětí poskakují pod basketbalovými koši na dvorcích, jezdí na kolech nebo pobíhají kolem cest. Vypadá to tu tak nějak uhlazeně a zámožně, všechny ty domy usazené mezi stromy. Možná jedeme někoho navštívit. Ale koho?
O pár minut později Christian zatáčí ostře doleva. Ocitáme se před bílou dvoukřídlou kovovou bránou vsazenou do zhruba dvoumetrové pískovcové zdi. Christian mačká tlačítko na opěrce svých dveří a elektricky ovládané okénko se tiše zasouvá do dveřního rámu. Strká ruku ven, vyťukává nějaké číslo na klávesnici a brána se otevírá, aby nás pozvala dovnitř.
Znovu se na mě podívá, ale teď se tváří jinak. Vypadá nejistě, dokonce nervózně.
„Tak co je to?“ ptám se ho a nedaří se mi zamaskovat neklid v hlase.
„Takový nápad,“ hlesne a měkce sešlápne plyn.
Projíždíme alejí, širokou tak akorát na dvě auta. Na jedné straně ohraničují stromy hustě zalesněný prostor a na druhé velké prostranství s jakýmsi trávníkem, v minulosti nejspíš udržovaným, ale teď zanedbaným. Zmocnily se ho traviny a divoká květena, celé to působí takovým venkovským poklidem – jako nějaká louka, které pozdní večerní vánek zlehka čechrá jednotlivá stébla a kde se zapadající slunce odráží v lučním kvítí.
Je to nádherná scenerie vyzařuje z ní absolutní klid a já si najednou sama sebe představuji!, jak v té trávě ležím a dívám se nahoru na jasnou letní oblohu. Ta představa je tak lákavá, ale z nějakého podivného důvodu se ml při ní začíná stýskat po domově. Jak zvláštní.
Cesta se stáčí a táhle se otevírá do rozlehlého prostoru příjezdu k průčelí impozantního domu postaveného ve středomořském stylu ze světle růžového pískovce. Je velkolepý. Všechna světla uvnitř jsou rozsvícená, jedno každé okno v soumraku jasně září. Před garáží pro čtyři auta parkuje elegantní černé BMW, ale Christian zastavuje až před majestátním, sloupy podepřeným vchodem do domu.
Hmm… to by mě zajímalo, kdo tu bydlí. Ke komu jsme asi přijeli na návštěvu?
Christian mi věnuje další nervózní pohled a zháší motor.
„Dokážeš si udržet otevřenou mysl?“ ujišťuje se.
Cítím, jak se mi mezi obočím tvoří vráska.
„Christiane, otevřenou mysl jsem potřebovala od prvního dne, co jsem tě potkala.“
Ironicky se ušklíbne a pokývá hlavou. „Trefa do černého. Skvělá práce, slečno Steeleová. Tak pojď.“
Dveře z tmavého dřeva se otevírají a v nich se objevuje žena s tmavě hnědými vlasy, oslňujícím úsměvem a dobře padnoucím šeříkovým kostýmkem. V tu chvíli jsem vděčná, že jsem se převlékla do nových pouzdrových šatů v námořnické modři, abych udělala dojem na doktora Flynna. Jistě, nemám tak vražedně vysoké jehly jako ona, ale aspoň na sobě nemám džíny.
„Pane Greyi,“ usměje se vřele, když si podávají ruce.
„Slečno Kellyová,“ zdraví ji Christian zdvořile.
Slečna Kellyová mi pak s úsměvem nabízí ruku, kterou vzápětí přijímám. Mé pozornosti neuniká její ruměnec á la no-není-on-úžasně-snový-kéž-by-byl-můj.
„Olga Kellyová,“ představuje se mi žoviálně.
„Ana Steeleová,“ zabručím na ni. Kdo je ta ženská? Ustupuje, aby nás pozvala dál.
Když se ocitám uvnitř, prodělávám malý šok. Ten dům je prázdný úplně prázdný. Nacházíme se v rozlehlé vstupní hale. Stěny jsou zašlé, světle žluté s vybledlými místy, na kterých dřív musely viset obrazy. Všechno, co tu zbylo, jsou staromódní svítidla. Podlahy sestávají z ošlapaného masivu. Z každé strany máme po jedněch zavřených dveřích. Ale Christian mi nedává čas přijít na kloub tomu, co se tu děje.
„Pojď,“ vyzývá mě, bere mě za ruku a provádí skrz klenutý průchod před námi do ještě větší, vnitřní haly. Té dominuje táhlé točité schodiště lemované rafinovaným kovaným zábradlím. Ani tady se Christian nezastavuje. Vede mě dál do hlavní obytné místnosti, která je zcela prázdná, až na ohromný omšelý koberec zlatavé barvy – největší, jaký jsem kdy viděla. Páni, tady dokonce zůstaly viset čtyři křišťálové lustry.
Když ale procházíme i tímhle pokojem a pak ven skrz pr…
