17. MIDWICH PROTESTUJE
Večeře v Kyleově sídle byla o něco později, abychom s Bernardem stačili podat policii výpověď, a když všechno skončilo, cítil jsem, jak ji už potřebuju. Byl jsem Zellabymu vděčný i za to, že nám oběma nabídl, abychom u nich zůstali přes noc. Bernard upustil kvůli střelbě od svého původního záměru vrátit se do Londýna a rozhodl se zůstat co nejblíž, pokud ne přímo v Midwichi, tak alespoň v Traynu, a mně nehal na vybranou, jestli zůstanu s ním, nebo se budu nazpátek trmácet vlakem. Navíc mi připadalo, že můj skeptický postoj k tomu, co nám Zellaby odpoledne vyprávěl, hraničil s nezdvořilostí, a byl jsem docela rád, že budu mít příležitost to trochu napravit.
Upíjel jsem sherry a připadal si maličko trapně.
Nemůžeš přece, říkal jsem sám sobě, nijak popřít ani oddiskutovat, že ty Děti i jejich zvláštní vlastnosti skutečně existují. Veškerým pro tebe přijatelným vysvětlením se to vymyká. Takže ať je ti to sebevíc proti mysli, musíš hledat vysvětlení tam, kde ti to zatím připadalo nepřijatelné. A ať už bude to vysvětlení jaké chce, vyvolá v tobě předsudky. To si zapamatuj a všechny instinktivní předsudky potlač, hned jak se objeví.
Při večeři jsem se však, pokud jde o předsudky, nemusel nijak zvlášť hlídat. Zellabyovi zřejmě usoudili, že už na nás pro ten den bylo všeho toho rozrušení dost, a tak se snažili, seč mohli, udržet konverzaci u témat nemajících s Midwichem a jeho problémy nic společného. Bernard byl stále trochu duchem nepřítomný, ale já jim byl za tu snahu vděčný a ke konci večeře jsme naslouchal Zellabyho přednášce o návratu módních vln a o potřebě periodických údobí společenské přísnosti, která udrží v náležitých mezíc rozvratnou energii nastupující generace, v daleko vyrovnanějším duševním rozpoložení, než v jakém jsem byl, když jsme usedali ke stolu.
Ale jen co jsme se přemístili do salonu, svébytné problémy Midwiche před námi vyvstaly nanovo. Vrátily s k nám s příchodem pana Leebodyho. Reverend Hubert byl velice ustaraný a vyhlížel, jak mi připadlo, daleko starší, než by odpovídalo osmi letům, která uběhla od doby, co jsem ho viděl naposled.
Angela nechala přinést další šálek a nalila mu trochu kávy. Statečně, i když trochu roztěkaně se při jejím upíjení pokoušel o nezávaznou konverzaci, ale když konečně odložil prázdný šálek, zdálo se, že už dále nemůže.
"Něco se musí podniknout," oznámil nám vespolek.
Zellaby se na něj chviličku zamyšleně díval.
"Milý pane vikáři," připomněl mu, "tohle si přece říkáme všichni už celá léta."
"Myslím tím podniknout co nejdřív něco, čím by se to vyřešilo jednou provždycky. Udělali jsme, co se dalo, abychom tu Dětem vytvořili určitý prostor, abychom zachovali jakous takous rovnováhu - a když se to vezme kolem a kolem, myslím, že jsme si nevedli nejhůř -, ale přesto to bylo uspořádání pořád jen nouzové, improvizované, nedomyšlené a dál už to tak nejde. Potřebujeme si stanovit nějaké zásady, které by platily i pro Děti, potřebujeme nějakou možnost, jak je dohnat k odpovědnost jako každého jiného. Pokud nedokáže zajistit spravedlnost zákon, všichni jím začnou pohrdat a lidé začnou mít dojem, že jediné východisko a jediná ochrana je soukromá msta. Právě k tomu došlo dnes odpoledne, a i kdybychom tuhle krizi zvládli bez větších problémů, nutně se co nevidět objeví další. Když úřady podle formálních zákonů docházejí k verdiktům, o který každý ví, že jsou falešné, ničemu to neposlouží. To přelíčení dnes odpoledne byla fraška a nikdo ve vsi nepochybuje o tom, že stejná fraška se bude opakovat i v případě mladšího Pawlea. Je naprosto nezbytné sáhnout ke krokům, které by Děti dostaly pod kontrolu zákona, než dojde k něčemu ještě horšímu."
"Tušili jsme přece, že něco takového by se stát mohlo, vzpomeňte si," připomněl mu Zellaby. "Dokonce jsme o to tadyhle plukovníkovi posílali memorandum. Musím uznat, že jsme nepočítali, že dojde k událostem takhle vážným - ale zdůrazňovali jsme, že by bylo třeba najít prostředky, kterými by se dalo zajistit, aby se Dět…
