XV
DÍVKA NA ROHU
Spangler se obrátil k odchodu, ale zarazilo ho cvakání přijímače depeše, kterou samočinný přijímač současně vyklepával a tiskl na proužek papíru. Šel k přístroji na roznáškovém stole a studoval značky na proužku papíru. „Tohle je Ithacká vinařská,” řekl Groganovi, „venku za městem. Jestli Homér přijde, zdrž ho tady, dokud se neozve obvyklé večerní volání hrozinkářů. Western Union přetrumfl ve dvou střetnutích dvakrát. Jestli to dnes dokáže zase, můžeme mít obchodně koneckonců docela dobrý měsíc. Kolik jsme jich včera dostali?”
„Šedesát sedm,” řekl Grogan.
„Šedesát sedm telegramů ze šedesáti osmi,” řekl Spangler. „Chlapec, který tam přijde první, dostane všechny telegramy až na jeden. Druhý získává jen jeden. Dobrá, zajdu si na sklenku.”
Ale nyní se začala ozývat ještě jedna výzva: tečka tečka čárka tečka tečka tečka. Jakmile přednosta telegrafního úřadu zaslechl jen první dvě tečky, poznal, že volá Sunripe, společnost pro vývoz hrozinek, a poněvadž Homér nebyl v úřadovně, aby došel pro telegramy, zavolal na Grogana: „Přinesu je sám. Doběhnu tam první.”
Ve chvíli, kdy přijímač opakoval výzvu potřetí, Spangler byl v polovině dalšího bloku a probíhal mezi lidmi jako hráč rugby, jenž má před sebou volnou plochu. Před ním na rohu, vzdálena třicet yardů, stála plachá, osamělá dívka, osmnáctiletá nebo devatenáctiletá - unavená, milá, tichá a okouzlující. Čekala na autobus, aby ji po práci odvezl domů. Ačkoliv běžel, Spangler si nemohl nevšimnout dívčiny opuštěnosti – která se podobala, jak se mu zdálo, třebaže spěchal, opuštěnosti všech věcí. Naprosto vážně, bez jakéhokoliv přemýšlení, rychle a lehce doběhl k dívce, na okamžik se zastavil a políbil ji na tvář. Než se znovu rozběhl, řekl jí jedinou věc, jakou bylo možno říct: „Jste nejroztomilejší žena na světě!”
Běžel dále. Když stoupal po schodech ke kancelářím vývozců hrozinek Sunripe, vždycky po třech najednou, poslíček konkurenční společnosti Western Union, jenž se opozdil na startu, protože telegrafista neznal výzvy zpaměti jako Spangler, právě seskakoval z kola před budovou; a když Spangler vcházel do kanceláře, poslíček společnosti Western Union teprve čekal na výtah.
Jako by ještě byl poslíčkem, Spangler se ohlásil staré dámě u přepážky firmy Sunripe. „Poštovní telegraf]” řekl.
„Tome!” zvolala stará dáma, potěšena a překvapena. „Neříkejte mi, že jste teď zase poslíčkem.”
„Jednou poslíček, vždycky poslíček,” řekl Spangler a nesmyslnost jeho poznámky ho vůbec neuvedla do rozpaků. Usmál se na starou dámu a pak řekl: „Ale hlavně jsem přišel, abych uviděl vás, paní Brockingtonová.”
Poslíček společnosti Western Union vešel do kanceláře. „Western Union,” ohlásil se.
„No, Harry,” řekla paní Brockingtonová, „zase jsi prohrál.” Podala poslíčkovi jeden telegram. „Příště víc štěstí,” řekla.
Poslíček společnosti Western Union, trochu zmaten a zahanben, protože se dal znovu předstihnout, tentokrát ne jiným poslíčkem, nýbrž přednostou úřadovny Poštovního telegrafu, vzal telegram a řekl: „Stejně děkuju, paní Brockingtonová,” a vyšel z kanceláře.
Stará dáma podala Spanglerovi stoh telegramů. „Tady máte, Tome,“ řekla, „sto dvacet devět nočních dopisů – z celé země - všechny vyplaceně.”
„Sto dvacet devět?“ řekl Spangler. „Tohle mi pomůže, nakonec budu mít v tomhle měsíci pěkný obrat.“ Naklonil se přes zábradlí a starou dámu políbil.
„Ale Tome!“ řekla paní Brockingtonová.
„Ne,“ řekl Spangler, „nesmíte ke mně být nevlídná. Toužil jsem vás políbit už od toho dne, kdy jsem vás tu poprvé spatřil - vzpomínáte? Dvacet let - a vy jste byla každým rokem krásnější.”
„No, Tome,“ řekla stará dáma, „neškádlete starou ženskou.”
„Starou?” řekl Spangler. „Vy nejste stará!”
„Jste milý, Tome,” řekla paní Brockingtonová, „a takoví jsou všichni vaši poslíčkové - ale kde je ten nový?”
„Homér?” řekl Spangler. „Myslíte Homéra Macauleye? Budete ho vídat každý den - a vždycky prvního. Dnes odpoledne jsme uvázli následkem příhody, která se stala jeho malému bratrovi, chlapci…
