JEDNA
Když jsme na jaře roku 1907 opouštěli Egypt, připadala jsem si jako poražený generál, plížící se zpátky na základnu, aby si zde v tichosti lízal rány (pokud mi dovolíte ten příměr). Předešlá archeologická sezona uplynula v obvyklém zmatku – nějaké ty únosy, vražedné útoky a podobné nepříjemnosti, na něž jsme si za ta léta zvykli. Navíc nás ovšem postihly rozličné hrozivé katastrofy, s nimiž jsme nepočítali.
Za nejhorší považuji smrt věrného přítele, drahého Abdulláha. Dlouho byl naším předákem a pravou rukou. Sešel z tohoto světa způsobem, jakým by si byl přál – zahynul hrdinskou smrtí poté, co mi zachránil život. Což je však malá útěcha pro ty, kteří ho milovali. Neuměli jsme si představit, jak budeme bez něj dál pracovat.
Pokud nás nějaká práce ještě čeká. Můj manžel, Radcliffe Emerson, je bezpochyby nejlepším egyptologem všech dob, bohužel však také nejvznětlivějším. Rozčilují ho šlendriánští archeologové a ledabylí učenci. V průběhu minulé sezony si jich užil až až.
Prováděli jsme průzkum v Údolí králů nedaleko Luxoru. Tohle naleziště mám obzvlášť ráda. Koncesi pro Údolí vlastní protivný postarší Američan jménem Theodore Davis, jemuž jde spíše o poklady než o řádný výzkum svěřené oblasti. Na svém teritoriu nás pouze milosrdně strpěl, vymezil nám okrajové, bezvýznamné území. Přesto jsme pracovali v Údolí králů, a kdyby nebylo Emersona, byli bychom se tam na podzim vrátili.
Potíže nastaly v okamžiku, kdy Davisův tým objevil velice zvláštní, záhadnou hrobku. Obsahovala nesourodou směsici pohřební výbavy, znepokojivě nahlodanou zubem času, včetně mumie v sarkofágu, vše uložené v úžasné, zlatem zdobené svatyni. Kdyby byla pečlivě prozkoumána, jistě bychom poodhalili roušku tajemné egyptské historie. Marně jsme Davisovi nabízeli svoje služby a zkušenosti. Tehdy ještě žil Abdulláh, nejzkušenější předák kopáčů v Egyptě. Můj syn Ramses je nejenom skvělým archeologem, ale navíc odborníkem na starobylé texty. Jeho přítel David proslul coby zručný kopista. A to vůbec nemluvím o nevlastní dceři Nefret, jež se kromě archeologie specializuje na otázky lékařství a má spoustu zkušeností s mumiemi. Takovou nabídku spolupráce skutečně odmítne jen sobecký, namyšlený hlupák. Jako kupříkladu Davis. Považuje vykopávky za pouhou kratochvíli, jež nemá se solidní vědou nic společného. Kromě toho žárlí na všechny, kteří to v oboru někam dotáhli. Zkrátka nechtěl ke své „hračce“ nikoho pustit.
Přihlížet, jak Davis „cupuje hrobku na kusy“ (cituji Emersona), bylo hotovým utrpením. Pověstný pohár trpělivosti přetekl v okamžiku, kdy se mumie vlivem špatného zacházení rozpadla. (Možná by se stejně nedala zachránit, ale to by si naštvaný Emerson nikdy nepřiznal.) Brunátný hněvem, tyčil se manžel nad zkoprnělým, scvrklým Američanem jako bůh pomsty a v onom kritickém okamžiku nezůstal nic dlužen své pověsti, jež mu vynesla egyptskou přezdívku Abú Šitajm, Otec kleteb. Šťavnatě proklel nejenom Davise, ale i uznávaného ředitele Oddělení starožitností pana Maspera. Ten opravdu neměl na vybranou. Na základě Davisovy stížnosti nás z Údolí vykázal jednou provždy.
V Luxoru je spousta historicky významných lokalit a Maspero mužovi některé nabídl. Avšak rozzlobený Emerson byl v takovém stavu, že je bez přemýšlení všechny odmítl, takže ve chvíli, kdy jsme odplouvali z Port Saidu, neměli jsme ponětí, kde budeme pracovat příští sezonu.
Vrátili jsme se do svého domova v anglickém Kentu a já se pokoušela pohlížet na situaci z té lepší stránky. Jenže sotva se jaro proměnilo v léto a zvolna se blížil podzim, můj počáteční optimismus pomalu slábl. Neustále pršelo. Na růžích se usadila plíseň. Naše obětavá hospodyně Rose příšerně nastydla, ale nechtěla se vzdát svých povinností. Unaveně se ploužila po domě a ustavičně popotahovala a posmrkávala. Gargery, náš komorník, byl protivný až běda. Pořád jenom vyhledával půtky a lezl mi na nervy svým vyptáváním, kdy že odjedeme do Egypta a jestli ho vezmeme s sebou. Manžel trucoval ve své pracovně a o budoucno…
