TŘINÁCT
Můj optimismus utrpěl tvrdou ránu, sotva jsme vstoupili do salonu, kde na nás čekala delegace vedená Amenislem. Hrabě nás informoval, že se v průběhu několika hodin musíme připravit na obřad.
„Kdepak, spletli jste se!“ zvolala jsem. „Slavnost se koná až zítra!“
„Musela ses přepočítat ty, Peabodyová,“ prohlásil manžel a poklepal si na bradu. „Říkal jsem ti přece, že měří čas jinak než my.“
Nikdy mi nepracoval mozek tak rychle jako v té chvíli. Jednalo se o oficiální náboženskou událost. Neexistovala naděje, že bychom dosáhli jejího odložení. Bylo to stejné, jako bychom se pokoušeli posunout datum Vánoc. Na přehodnocení plánů zbývalo půl dne, anebo jsme se museli uchýlit ke krajnímu řešení, což nebyl podle mého názoru zrovna nejšťastnější nápad.
„Co můj syn?“ vyděsila jsem se. „Ví král, že leží zraněný a v bolestech v Merasenově cele?“
„Ví,“ přisvědčil Amenislo. „Po obřadu…“
„Cha!“ neudržel se manžel. „Ne po obřadu. Teď‘.“
„S tím nebude Veličenstvo souhlasit.“ Hrabě si zamnul ruce. „Bratr démonů nemůže být s vámi. Musí zůstat ve vězení.“
„Ale ne v té odporné temné cele,“ nedala jsem se. „Kdyby mohl být přestěhován na pohodlnější místo, pochopitelně hlídané, a dohlížel na něj někdo, kdo by pečoval o jeho zranění…“
Amenislovy oči se rozzářily – snad v nich vzplál paprsek naděje. Kula jsem železo, dokud bylo žhavé. „Ty to dovedeš zařídit, Amenislo. Král si tě váží. Kdyby se tě vyptával, pověz mu, že jsi souhlasil, abys s námi zajistil lepší spolupráci.“ Šlechticův výraz naznačoval, že nemá v úmyslu nic vysvětlovat. „Pokusím se,“ zamumlal.
„Jsem si jista, že ano. Ale rychle,“ dodala jsem. „Jen tak budu mít při obřadu klid. Předpokládám, že obdržíme vhodný oděv a šperky a také se nám dostane poučení, jak se máme chovat.“
„Později se za vámi dostaví služebnictvo.“
„Kdy? V kolik hodin je začátek?“
„Až vyjde měsíc. Sluhové přijdou včas. Teď se rozloučím.“ Amenislo se kvapně odporoučel. „Krucifix,“ ulevil si Emerson. „Domníval jsem se, že máme víc času. Tarek už jistě shromažďuje svoje muže. Musíme okamžitě informovat rekkity. Podej mi papír, napíšu to sám. Selíme, Daoude, pojďte s námi. Odteďka se musíme držet pohromadě.“
Avšak dostali jsme se pouze k Velkému chrámu. Stráže tam obstoupily kněze s oholenou hlavou, jenž mával rukama a křičel. Manžel se zastavil. „Co se to děje?“
„Neustále opakuje: ‚Král, musím to říct králi! A… Kristepane!ʻ“
„Co je? Co?“ zaburácel drahý choť.
„Je pryč. Zmizela.“
Emerson se otočil na patě a pelášil zpátky ke schodům vedoucím k našemu domu. Jak se zdálo, nikomu z vojáků se k panovníkovi nechtělo. Rozestoupili se před spěchajícím profesorem, my ostatní jsme letěli za ním. Selim pádil kupředu, mě přenechal v péči Daouda. Vazoun mi pomáhal s takovým nasazením, že jsem se málokdy dotkla nohama země. Když jsme konečně přiběhli do salonu, nebyli manžel a Selim nikde v dohledu. Pochopitelně jsem věděla, kam zamířili.
„Postav mě na zem, Daoude,“ lapala jsem po dechu. „A vyžeň služebnictvo pryč. Je mi jedno jak. Potom zavři dveře a nepouštěj nikoho dovnitř.“
Zastavila jsem se jenom na tak dlouho, abych popadla lampu, a spěchala jsem do temné zadní části domu. Potěšilo mě, že jeden z mužských měl tolik rozumu, aby udělal totéž. Nejspíš Selim, jelikož Emerson se nacházel v takovém rozpoložení, že by ani nenašel umně skrytou západku. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do kamenné komory, cloumal zrovna těžkou deskou a příšerně klel. Odstrčila jsem ho stranou a stiskla zářez uvolňující pružinu. Víko se zvedlo. Dole, u paty schodiště, se choulila světle oděná postava. Obrátila ke mně bílou tvář.
Vzápětí Nefret klopýtala vzhůru. Emerson se hluboce předklonil a přitáhl si ji do náruče. V úzké tajné chodbě ji nemohl řádně obejmout. Převzala jsem lampu ze Selimových třesoucích se prstů. Zdálo se mi, že se najednou předák směje, modlí i pláče.
„No tak, no tak,“ chlácholivě jsem ho poplácala po rameni. „Emersone, odnes ji do naší ložnice. Předpokládám, že potřebuje na vzpamatování doušek w…
