SEDM
Newbold ani nevylezl ze své chýše, aby se s námi rozloučil. Avšak nikdo jeho nepřítomnosti neželel. V doprovodu několika sloužících, nesoucích naše příruční zavazadla, jsme se odebrali na okraj oázy, kde na nás čekala karavana. Velbloudi byli naložení. Obloha bledla, slunce vykouklo za okrajem hor. Všimla jsem si, že válečníci vyměnili slavnostní oděv za dlouhé splývavé řízy s kapucí, utkané z velbloudí srsti. Jednalo se o praktické ustrojení pro cestování v poušti, avšak v mdlém světle úsvitu připomínaly zahalené vysoké postavy nadpřirozené bytosti, jež děsí pověrčivé lidi. Potom jsem na zadku jednoho z velbloudů objevila podivný předmět podobný balonu. Poněkud připomínal bassourab používaný beduínskými ženami, putujícími pouští se svými muži.
„Hrome!“ zvolala jsem. „Snad si nemyslíte, že pojedeme v té kukani?“
Har mi naznačil, že ano. Na chvíli jsem se vzdala, poněvadž vůdce výpravy se očividně nemohl dočkat, až budeme pryč. Ovšem nemínila jsem v té vymyšlenosti trůnit pro celý čas. Věděla jsem, že Nefret smýšlí stejně. Kukaň byla sice celkem pohodlná, ale pro tři osoby trochu těsná. Sedělo se na měkkých kobercích a polštářích, záclonky se daly roztáhnout, aby se nechalo větrat. Jakmile Emerson oznámil, že hodlá zkontrolovat náklad, aby se přesvědčil, že jsme nic nezapomněli, Daoud drcl do Selima a ten omluvně vykoktal: „Je čas modliteb, profesore.“
„A sakra. Tak tedy začněte. Ramsesi, pojď se mnou.“
Omluvila jsem se Selimovi, ale ten s úšklebkem namítl, že není proč.
Doprovázela nás přibližně polovina posádky, zbytek hlídal oázu. Manžel mi to po návratu potvrdil. „Zdá se, že je všechno v pořádku. A teď ti, Peabodyová, pomohu nahoru.“
Nebudu pokoušet čtenářovu trpělivost podrobným líčením posledního úseku naší cesty. Poté, co jsme opustili zeleň oázy, toho k vidění moc nebylo – samy písek, kamenitá půda, nějaké ty skály. Občas se na obloze mihl sup. Monotónní putování narušila jediná událost – písečná bouře, jež trvala od pozdního dopoledne až do západu slunce. Na přestávku nebylo ani pomyšlení. Všechny nehybné předměty okamžitě pohltí písek. Velbloudi to dobře vědí. I když na ně písek hnaný ostrým větrem dorážel urputnou silou, nezastavili a dál se vlekli šnečím tempem kupředu. Čas jako by se zastavil. V tu chvíli člověk přestává smýšlet o písku jako o neživé látce hnané vpřed přírodní silou, ale promění se v jeho podvědomí v droboučké, zlomyslné bytosti útočící na skloněné hlavy lidí a zvířat, deroucí se skrze zatažené záclonky bassourabu, pronikající za šátky, jimiž jsme si zakrývali obličeje. Vítr ustal tak naráz, jako by jej kdosi vypnul stiskem knoflíku. Velbloudi okamžitě zastavili.
Přirozeně jsem v tom okamžiku rozhrnula závěsy a vykoukla ven. Nejprve jsem spatřila Emersona. Měl na sobě řízu s kapucí, jež ho do jisté míry chránila před létajícím pískem, ale obličej měl rudý a poškrábaný. „Jsi v pořádku, Peabodyová?“ zeptal se ochraptěle.
„Ano, drahý. Co ostatní?“
„Stále jsou s námi a pořád se drží na nohou. Pozor, velbloud se chystá pokleknout. Což docela chápu.“
Z konce dlouhé řady karavany se přišoural Har. Upřímně se zajímal o mé a Nefretino pohodlí. Pak oznámil, že si chvíli odpočineme. Pro jednou jsem naprosto souhlasila s velbloudy, z nichž mnozí už zalehli do písku.
Shromáždili jsme se kolem ohně, který rozdělal Selim. Zasmušilý šarlatový západ slunce poněkud zastíral jemný prach, vznášející se ve vzduchu.
„Neuhnuli jsme z cesty?“ otázala jsem se. „Nechápu, podle čeho se orientují? V tak silné písečné bouři mizí veškeré orientační body.“
„Už několik dní jsme nezavadili o žádné známky života,“ ozval se Ramses. „Žádné kosti, rozrytý písek, nikde ani hromádka velbloudího trusu. Nikterak by mě nepřekvapovalo, kdyby místní hlídky měly za úkol likvidovat veškeré stopy. Určitě používají vlastní záchytné body.“
Jakmile se prach usadil, Emerson vytáhl kompas. Ale sotva Harovi oznámil, že jsme sešli z cesty, byl zdvořile, leč pevně umlčen. „Vím to, Otče kleteb. Zítra zamíříme správným sm…
