31
Dámy a pánové, vítejte na letišti Stapleton v Denveru. Pokud potřebujete informace o navazujících linkách, náš personál v letištní hale vám rád poslouží. Tady v Coloradu je patnáct hodin pět minut.
Mezi pasažéry vystupujícími po schůdcích z letadla bylo pět knězi s bělošskými rysy, ale přece jen poněkud snědší pletí. Drželi se při sobě a tiše se bavili topornou, avšak srozumitenou angličtinou. Mohli pocházet z nějaké diecéze na jihu Řecka, nebo z některého z ostrovů v Egejském moři, či snad ze Sicílie nebo Egypta. Mohli, ale nepocházeli. Jejich domovem byla Palestina a do duchovních měli daleko. Byli to zabijáci z nejradikálnější větve islámské svaté války. Společně vstoupili do letištní haly a zamířili k novinovému stánku. Každý přitom nesl malé příruční zavazadlo z měkké černé kůže.
„La!“ vykřikl tiše jeden z mladších Arabů, když si vzal noviny a očima přelétl titulky. „Laiš!“
„Iskut!“ zašeptal jeho starší kumpán, odtáhl mladíka na stranu a řekl mu, aby byl zticha. „Když chceš mluvit, tak anglicky.“
„Nic tam není! O ničem nepíšou! Něco se muselo stát.“
„To vím, ty tupce,“ okřikl ho vůdce známý ve světě teroristů jako Abjad čili „Bílý“. Jeho nakrátko střižené předčasně prošedivělé vlasy však nebyly bílé, ale spíš stříbřité. „Proto jsme taky tady. Vezmi moji tašku a zaved ostatní k východu číslo dvanáct. Za chvíli se tam sejdeme. Pamatuj si: Jestli vás někdo zastaví, mluvit budeš jen ty. Ale stručně. Vysvětlíš, že ostatní neumějí anglicky.“
„Dám jim křesťanské požehnání Alláhovou krví, která bude vytékat z jejich hrdel.“
„Drž jazyk za zuby a nůž v pouzdře. Nechceme už žádný Washington!“ Abjad vykročil napříč halou a při chůzi se rozhlížel. Spatřil, co hledal, a přistoupil okénku s nápisem Informace. Žena středního věku se na něj podívala a při pohledu na jeho rozpačitý výraz se příjemně usmála.
„Mohu vám nějak pomoci, Otče?“
„Doufám, že jsem tam, kde jsem měl být,“ odvětil pokorně terorista. „To víte, na ostrově Lyndos takové vymoženosti nemáme.“
„Snažíme se našim zákazníkům sloužit co nejlépe.“
„Možná tady pro mě máte nějaký vzkaz další instrukce. Jmenuji se Demopolis.“
„Ach ano,“ pravila žena a vytáhla pravou horní zásuvku psacího stolu. „Otec Demopolis. Určitě musíte být zdaleka.“
„Ze zapadlého františkánského kláštera. Podívat se do vaší nádherné země mám šanci jednou za život.“
„Tady to máte.“ Žena vytáhla bílou obálku a podala ji Arabovi. „Přinesl ji sem kolem poledne sympatický muž, který poskytl naší informační službě velice štědrý příspěvek.“
„Možná bych vám měl také prokázat svou vděčnost,“ řekl Abjad a sáhl pro peněženku.
„To ne prosím, o tom nechci ani slyšet. Za mou skromnou práci dostávám slušný plat.“
„Jste velmi laskavá, madam. Ať vám Bůh zástupů žehná.“
„Děkuji, Otče.“
Abjad se otočil a zrychleným krokem zamířil do rohu letištní haly, kde se to hemžilo lidmi. Roztrhl obálku a vytáhl z ní klíček od skříňky na zavazadla ve městě Cortez v Coloradu. Jejich zbraně a výbušniny dorazily podle plánu, stejně jako peníze, oblečení, vypůjčený automobil, izraelské pasy pro devět maronitských knězi a letenky do Riohachy v Kolumbii, kde na ně bude čekat letadlo na Kubu a dál na východ. Místem jejich setkání na cestě domů byl motel u dálnice poblíž letiště v Cortezu. Na druhý den ráno měli odletět do Los Angeles, kde měli mít rezervovaná místa na lince do Riohachy se společností Avianca. Všechno klapalo podle plánu. Na akci se pracovalo od doby, co do údolí Bikáa v Libanonu dorazila ta ohromující nabídka: Najděte ho. Zabijte ho. Pomozte své svaté věci. Dáme vám všechno, co potřebujete, ale neptejte se, kdo jsme. Ale přinášely ty přesné plány a drahocenné dary své ovoce? To Abjad nevěděl. Nemohl to vědět, a proto také zavolal na kontaktní telefon do kanadského Vancouveru a požádal, aby v dodávce do Cortezu byly nové smrtící zásoby. Od útoku na dům ve Fairfaxu uplynulo téměř čtyřiadvacet hodin, od napadení domu nenáviděného nepřítele v Coloradu bezmála osmnáct hodin. Jejich mise byla naplánována …
