XXIII.
„Chytil se. To auto jede pořád za námi.“ Rhodri pohlédl do zpětného zrcátka. „Kde, k sakru, sehnal tak rychle vůz?“
Stephanie se nervózně ohlédla přes rameno. „Já nikoho nevidím.“ Silnice za nimi byla prázdná až k zatáčce pod kopci.
„Drží se daleko za námi. Jsem si jist, že to je on.“ Usmál se. „Finta spočívá v tom, držet si ho za sebou, ale nenechat ho se přiblížit.“ Stále ještě žasl nad tím, jak jsou si obě sestry podobné, když si Stephanie vezme Jessino tyrkysové tričko a její sluneční brýle. I když povahově by snad ani nemohly být rozdílnější. Zdálo se však, že záměna má na Dana kýžený účinek. „Podívejte se na mapu, Stephanie, jestli tu poblíž není nějaká odbočka, kterou bychom se dostali zpátky na hlavní silnici. Jestli zahne za námi, budeme vědět, že to je on. A až najedeme na dálnici, budu moct šlápnout na plyn.“
Stephanie otevřela mapu. Chvíli jezdila prstem po spleti silniček. „Tady je jedna Asi tři kilometry před námi.“
„OK. Zkusíme ji.“
„Co by se stalo, kdybychom zastavili na oběd?“
Zasmál se. „Už máte hlad? Budeme to muset nějak zařídit, aby zůstal dost daleko a nemohl si vás pořádně prohlédnout. Měli bychom to zvládnout. Pochybuju, že by se k nám chtěl víc přiblížit. Bude se držet tak daleko, jak je na to zvyklý, když chce vyděsit Jess.“
Po chvíli odbočili a Rhodri se rozjel o něco rychleji.
Stephanie uložila autoatlas do přihrádky. „Vám se moje sestra líbí, viďte?“ Rychle na něho pohlédla zpod slunečních brýlí.
Hlasitě se rozesmál „Ani bych neřekl. Zdá se, že je pěkná průšvihářka. Stejně jako vy.“
„Ale přitažlivá průšvihářka,“ přešla jeho invektivu mlčením.
„Obě dcery vaší matky jsou přitažlivé.“
Zavrtěla hlavou. „Květnaté velšské komplimenty!“
„Nic takového!“ Ohlédl se do zpětného zrcátka „To auto za námi je teď o kousek blíž.“
„Takže nás viděl odbočovat.“
„Už to tak vypadá. Je červené. Velké. Silné. Ještě nedokážu říct, co je to za značku.“
„Myslíte, že by nás mohl dohonit, kdyby chtěl?“ Pocítila cosi jako závan úzkosti.
„Pokud na to šlápnu, tak ne. Tohle auto je rychlejší.“ Očividně se bavil. „A já nechci, aby nás chytil. Určitě ne, když jsme ještě v Itálii. Ideální by bylo, kdyby se nám podařilo dojet až na francouzské pobřeží.“
* * *
Ve svém krásném pokojíku v penzionu Jess viděla, že je opět léto a Eigon sedí na terase poblíž fíkovníku. Byla tu s ní i Antonia Jess se usmála. Obě mladé ženy si užívaly klidu a míru krásné zahrady. Mezi sebou měly na dlažebních kamenech položený košík se suchými bylinami. Zatímco otrhávaly lístky a ukládaly je do menších, označených nádobek, Eigon tiše zpívala. Tady, v závětří domovních zdí, vládl hluboký klid, avšak venku v sadu se stromy ohýbaly a kymácely v prudkém letním větru. Eigon si smetla z klína prach z bylin, otrhala další hrst suchých rostlin a plnou nádobku pevně uzavřela, Antonia zatím skládala nádobky na tác. Když Eigon dozpívala, usmála se a obě chvíli pracovaly v tichu.
„Je hrozné horko, přestože fouká vítr,“ ozvala se Antonia „Podívej na tu oblohu. Myslím, že se blíží bouře.“
Eigon se zadívala směrem, kterým Antonia ukazovala, a zamračila se. Nebe nad městem mělo zvláštní, podivně temnou barvu. Chvíli je neklidně pozorovala „To je kouř!“ zvolala náhle.
Obě mladé ženy vyskočily a rozběhly se k protilehlé zdi zahrady, kde se kopec prudce svažoval k jihu a odkud byl pěkný výhled na město. Bažinatá půda v okolí Tiberu v dálce pod nimi rychle přecházela v plochy zastavěné chatrčemi, které se táhly podél městských hradeb. Obloha černala kouřem.
Za jejich zády se ozvaly kroky. Mladé ženy se rychle otočily. Byl to Aelius.
„Střed města hoří! Je to obrovský požár.“ Neklidně přešlápl z nohy na nohu. „Právě se vrátil jeden z otroků. Říkal, že Řím je vzhůru nohama. Ulice i cesty jsou doslova ucpané prchajícími lidmi.“ Odmlčel se. „Mám tam syna“
Eigon trvalo dlouho, než Flaviovi odpustila, že Julii nechal jít samotnou vstříc smrti. Aelius se ještě teď zdráhal vyslovit před ní jeho jméno. „Nechtěl jsem o tom mluvit před královn…
