XXVII.
Rhodri položil poslední Stephaniin kufr na podlahu v kuchyni a krátce se rozhlédl. Byl vyčerpaný. Zdálo se, že dům je v pořádku. Nic hrozného se v její nepřítomnosti nestalo. „Jestli vám to nevadí, pojedu rovnou domů. Jsem úplně hotový,“ usmál se na ni. „Promluvíme si zítra, ano?“
Nepříliš ochotně přikývla. Během své dlouhé cesty Evropou žádný vřelý vztah na život a na smrt nenavázali. Spíše naopak. Hádali se téměř nepřetržitě. Kvůli Jess a tomu, co s ní bude dál, kvůli tomu, jak postupovat proti Danovi, kvůli trase cesty a spoustě dalších podstatných i zcela nepodstatných věcí. Nakonec, až ve Francii, jeli takřka bez zastávky, jen aby už byli doma
„Měli jsme to auto nechat v Římě a letět,“ řekla unaveně.
„Na to jsme měli moc zavazadel.“ Vezli ta svá i Jessina „Ještě, že jsme byli tak prozíraví a nakoupili si pár láhví.“
Usmála se. „Tak na shledanou, Rhodri. Pozdravujte maminku. Za den za dva se u ní zastavím, abych ji pozdravila“
Dívala se, jak na dvoře nasedá do vozu, obrací se a vyjíždí z brány.
Pak se otočila a vyťukala číslo Jessina mobilu. Byl vypnutý. Zkusila tedy Willa. I ten ho neměl zapnutý. Skvělé!
Odemkla dveře do chodby, prošla do ateliéru a rozhlédla se. Jako vždy tu byla spousta prachu a vznášel se tu pach barev a laků. Zamířila k pracovnímu stolu, přejela prstem po jeho desce, sfoukla prach a přešla k poličkám, aby se podívala na dokončené hrnky a drobné keramické předměty, které připravila pro galerii v Herefordu a jeden obchod v Londýně. Kromě jedné krabice rozbitých věcí zůstalo všechno netknuté. Vše leželo na svém místě. Pojednou zatoužila dát se znovu do práce, roztočit kruh a roztopit pec, aby do mrtvého ateliéru opět vnesla život.
Kde jsi?
Ten hlásek byl tak slabý, že ho skoro přeslechla. Cítila, jak v ní roste napětí. Kde jsi? Už můžeme vylézt?
„Sakra!“ zaklela Stephanie nahlas. „Už toho nech! Jdi pryč! Nech mě být!
To ti nestačí, do jaké šlamastiky jsi dostala Jess v Římě? Nech už nás konečně na pokoji!“
Avšak ten výbuch jí klid nepřinesl. Rozběhla se před dům. Venku zářilo slunce, kolem dveří se pnuly rozkvetlé růže, zpola zatažené modré závěsy v jednom okně jako by vracely nebi jeho modro. Byl to šťastný dům.
Nad údolím se ale vznášelo neštěstí.
Pomalu vešla zpátky do domu, zamířila k telefonu a zvedla sluchátko. Chystala se zavolat Meg, ale uprostřed pohybu si to rozmyslela. Určitě by to vzal Rhodri a chtěl by hned přijet, protože by usoudil, že potřebuje pomoc. Ale ona o něj takhle brzy nestála. Namísto Meg zavolala do Francie.
„Mami! Jsi tam? Zvedni to, prosím!“
V telefonu se ozvaly chrčivé zvuky a do ucha se jí opřel udýchaný hlas. „Steph? Nezavěšuj, já jen musím tohle všechno někam položit.“ Následovala rána a nakonec se na lince ozvala matka. V té chvíli se už Stephanie usmívala. Živě si matku představovala, její hipísácké oblečení, rozcuchané šedé vlasy, ruce zhrublé prací na zahradě kolem jejího krásného domku v Pyrenejích a kůži opálenou sluncem desítek zemí, které procestovala a popsala a probrala s místními lidmi, pronikavé, ocelově šedomodré oči, tak příznačné pro člověka, který je zvyklý hledět do modravých dálek, do oblohy či na panorama hor, obklopujících krajinu jeho duše.
„Promiň, drahoušku, zrovna jsem vláčela koš vajec.“ Aurelie stále popadala dech. „Jak se máš? Už jsem vás obě neslyšela celé věky.“
Stephanie se kousla do rtu. „Mami, tady se dějí hrozné věci.“ Nechtěla s tím takhle bez úvodu vyrukovat, ale matčin hlas v ní spustil stavidla vzpomínek na dětství, tu oázu bezpečí, kdy byla na matce tak závislá. Pojednou horoucně zatoužila matku opět uvidět, slyšet její nakažlivý smích, čichat opojnou vůni jejích bylinných šamponů, které si sama zhotovovala z rozmarýnu a levandule i květinových vůní, které si přivážela ze svých cest.
Aurelie se ve své neuklizené, útulné, chaotické francouzské kuchyni posadila a zamračila se. „Povídej, miláčku,“ pravila starostlivě.
Trvalo dlouho, než jí Stephanie všechno vypověděla. Během toho vyprávění si nejedno…
