XV.
Jess otevřela oči, protáhla se a ještě chvíli nehybně ležela. Snažila se vybavit si sen, který se jí zdál. Zamračila se. Pracně lovila útržky příběhu, který se jí vytrácel z paměti. Byl v něm voják. A kůň. Kalíšek vína Slunce pražící do prachu vojenského cvičiště. Vědomí osudovosti. S tichým zaúpěním se posadila, vylezla z postele a přešla k oknu otevřít okenice. Vyhlédla do zahrady. Náhle se prudce otočila, vklouzla do bot a rozběhla se ke dveřím.
Kim seděla ve svém obývacím pokoji. Když Jess vešla, právě odkládala telefon. „Ahoj. Jak sis odpočinula?“
Jess kývla na znamení, že dobře. „Poslyš, jak se člověk dostane dolů do zahrad? Dá se tam jít?“
Kim přikývla „Všichni máme klíč.“
„Ale nejsou tam dveře.“
„Ale jsou. Musíš k nim projít chodbou v přízemí. Byty tam dole mají každý svůj vlastní klíč, a my tady nahoře používáme společný vchod.“
„Takže se tam může dostat kdokoliv?“
„Pokud má klíč, tak ano.“
„Ty ho máš?“
Kim přikývla „Je na háčku v kuchyni. Nechodím tam moc. Do zahrady kouká příliš mnoho oken. Člověk si tam připadá, jako by ho někdo sledoval.“
„Možná sleduje. Můžu se tam jít podívat?“
„Jistě. Je to ten velký klíč, co visí na zdi vedle příborníku. Nemůžeš si ho splést.“ Zívla „Já s tebou nepůjdu, jestli ti to nebude vadit.“
Byl to těžký železný klíč. Jess ho sundala ze zdi a přesně podle Kiminých instrukcí seběhla ze schodů a našla úzkou postranní chodbu. Byla temná a po posledním dešti vlhká. Na druhém konci ji uzavíraly dveře zamčené na závoru s těžkým zámkem, který byl sám o sobě skvostem renesančního řemesla. Rozhlédla se a pomalu do něj zasunula klíč. Otočila jím lehce a bez námahy. Strčila do dveří. Cítila, jak drhnou o dlažební kameny. Vyšla do nádvoří a zavřela za sebou. Ocitla se v utajené oáze v samém srdci starého paláce.
V hlubokém stínu vysokých zdí vykročila po velkých dlažebních kamenech k cestičkám vysypaným štěrkem a k záhonkům obklopujícím fontánu. Vzhlédla uviděla zdi strmící do výše. Většina oken byla zavřená, slepá, okenice zatažené. Z fontány za jejími zády se do nádrže vytesané z kamene a sem tam porostlé zelenavým mechem snášely kaskády vody. Pomalým krokem přešla ke zdi, kde bylo její vlastní okno. V pečlivě uhrabané hlíně záhonu táhnoucího se podél stěny nezahlédla žádné stopy. Ani památky po tom, že by tu kdy někdo byl. Popošla ještě o krok blíž ke zdi a uviděla to. V hlubokém stínu, schován za pečlivě sestříhanými buxusy, ležel dřevěný žebřík, který nemohl zahlédnout nikdo, kdo nestál až přímo u něj.
„Ten mizera!“ Stála a několik okamžiků na předmět hleděla. Pak se otočila a stejnou cestou, kudy přišla, se vrátila. Třeba jí teď ostatní uvěří. Byla už pouhých pár kroků od dveří, když si povšimla, že v zamřížované a trvale uzamčené bráně průjezdu někdo stojí a pozoruje ji. Strnula
„Dane?“
V šeru nedokázala rozeznat jeho tvář. Vytušila jen siluetu. „Buonasera, signora Vorrei entrare.“ K její úlevě byl hlas zastřený, starý.
Nebyl to Dan.Vorrei entrare per visitare il bel giardina“
„Jděte pryč!“ zvolala Jess. „Tohle je soukromá zahrada Privato! Odejděte! Bašta!“ Otevřela dveře do chodby a vešla. Zamkla za sebou. Teprve když vytáhla klíč ze zámku, uvědomila si, že se jí třesou ruce. „Arrivederci, signora!“ zaslechla tlumený hlas. Ještě chvíli k ní doléhal smích. Pak se rozhostilo ticho.
Kim seděla v kuchyni a zápasila se špuntem a vývrtkou. „Ano, pořád se mluví o tom, aby lidi zamykali hlavní vchod, ale je to, jako když hrách na stěnu hází,“ zasmála se Kim. „Smůla Ale všechna velkoměsta mají svou odvrácenou tvář, nejen tu krásnou.“
Jess posbírala skleničky, které Kim položila na stůl. „Víš, že dole v zahradě je žebřík?“
„Abych pravdu řekla, nikdy mě nenapadlo se tím zabývat. Asi patří zahradníkovi.“
Jess přenesla sklenky do Kimina obývacího pokoje, položila je na konferenční stolek a přešla k oknu. Otevřela okenice a vyklonila se ven. „Odtud není vidět. Je dokonale schovaný.“
„Proč tě to tak zajímá?“ zeptala se, a protože ve dveřích se v té chvíli objevil W…
