VI.
Ten den odpoledne si Jess vyšla po cestě plné louží do lesa. Poslouchala, jak v lehkém vánku ševelí na stromech listí, a cítila, jak ji v tváři lechtá slunce prodírající se z mraků. Cesta se točila mezi vzrostlými duby a jilmy vzhůru do kopce a vždy znovu se přibližovala ke kraji lesa, kde si Jess mohla odpočinout a odkud byl nádherný výhled přes široké údolí s řekou k severu. Řeka odtud vypadala jako pruh lesknoucí se modři lemovaný vrbami a vinoucí se zelenými loukami a mokřady. Z dálky se neslo bečení ovcí i vysoký křik káněte vznášejícího se nad krajinou. Vládl tu požehnaný mír a bylo těžké si představit, že se tu někde kdysi odehrála bitva
Než došla ke skupince starých, mechem obrostlých dubů a tisů, rostoucích kousek pod vrcholem, sotva popadala dech. Úbočí kopce svažující se odtud k jihu bylo strmé, takřka terasovité, a ze země tu všude trčely pokroucené kořeny a křoviska Hustý podrost zastíral kontury kopce až k rozeklaným, skalnatým břehům divoce tekoucího potoka hluboko dole. Stála a ze všech sil popadala dech, když vtom zahlédla lišku, jak si vykračuje pouhých pár metrů od ní, cele zaujatá vlastními záležitostmi. Jess si vůbec nevšimla a zmizela v křoví stejně rychle, jako se vynořila
Jess se posadila do mechu u paty jednoho ze stromů a opřela se o kmen, šťastná, že může chvíli odpočívat na sluníčku, když vtom si uvědomila, že v dálce štěká pes.
* * *
Prefekt vyslal deset svých mužů na místo, kde se našla Cerys se svou dcerou. Římané strávili celý den pročesáváním lesa, avšak ostatní děti nenašli. Vzali i psy a celý les znovu prohledali. Pak do míst nedaleko pobořené chatrče přivedli Cerys a Eigon. Dívenka plakala, když ji Cerys vedla do lesa mezi stromy s legionáři v patách. Muži se tvářil vážně. Věděli, že hledat už není kde. Se svými psy propátrali každou liščí noru, každé doupě, ušli desítky mil po zvířecích stezkách i po pěšině klikatící se mezi strmými skalami podél bystřiny.
Prohledali příkopy i strže, nahlédli pod kořeny stromů. Neexistovalo místo, které by důkladně neprohledali. Stromy se před nimi zmítaly v další divoké bouři a do bláta se snášelo vířící listí, pod nímž se ztrácela každá stezka nerozdupaná okovanými sandály vojáků.
„Jen to zkus, miláčku. Běžela jsi do kopce, nebo z kopce? Dokážeš si vzpomenout? Přebrodila jsi potok?“ Cerys držela dceru pevně za ruku a zoufale se snažila nedat najevo úzkost.
„Hráli jsme na schovávanou. Řekla jsem jim, že nesmějí vylézt.“
„To bylo správné. Přesně to jsem ti řekla, že máš udělat.“ Cerys se chvěl hlas. „Teď je ale potřebujeme zavolat.“
Už se opět pomalu stmívalo. Od západu se hnaly těžké dešťové mraky, od nichž potemněl celý západní obzor.
K důstojníkovi přistoupili dva muži a pozvedli ruku na pozdrav. „Nenajdeme je, pane. Prohledali jsme každou píď země. Musely se zatoulat jinam, anebo je někdo nebo něco dostalo.“
„Ne!“ zvolala Cerys a její zoufalý výkřik se nesl ozvěnou mezi stromy. Pustila Eigoninu ruku a chytila prefekta za předloktí. „Prosím vás, nesmíte je přestat hledat! To nemůžete!“
Zamyšleně na ni pohlédl. Ta žena měla pravdu. Nešlo ani tak o osud dětí, jako spíš o to, co by řekl velitel, kdyby kdokoliv z Caratakovy rodiny uprchl. Každé rukojmí přijde vhod a tato rukojmí byla přímo životně důležitá. Mohla Římanům nedostižně vylepšit vyjednávači pozici. Důstojník se otočil ke svým mužům. „Pokračujte v hledání. Pátrejte na větším prostoru. Bude-li třeba, pročesávejte les celou noc. Přivolejte dalších padesát mužů.“
Justinus osobně doprovodil Cerys a její dceru do tábora a opustil je až u vchodu do jejich stanu. Jen co Eigon s vyčerpanou tváří mokrou od slz zmizela uvnitř, položil její matce ruku na rameno a zadržel ji.
„Dokázala bys poznat muže, kteří vás napadli, paní?“ otázal se.
Cerys zavrtěla hlavou. „Ztratila jsem vědomí. Nevzpomínám si.“
„A co dítě?“
Cerys zavrtěla nešťastně hlavou. „Jak to po ní mám chtít?“
„Jestli chceš, aby neunikli trestu, budeš se jí na to muset zeptat.“ Vážně na ni pohlédl. „Zvaž, zda je…
