6
Když se Doyle v úterý ráno vzbudil, oholil a oblékl, bylo mu jasné, že nemůže od toho dne očekávat nic dobrého. Paže měl jako z olova. Každý nepatrný pohyb musel pomalu zkoušet, aby zjistil, jak moc to bude bolet. I v místech, kde si ani nepamatoval, že by ho Capp uhodil, cítil ostrou a palčivou bolest.
Po obloze pluly obláčky, které občas zakryly slunce, a vál severozápadní vítr, čerstvý až trochu mrazivý. Po snídani a umytí nádobí se odšoural na pláž se starým šedomodrým ručníkem, který mu zbyl po službě u námořnictva.
Seděl tam asi hodinu, když se u něho objevila Betty Larkinová. „Dobré jitro. Vypadá to, že je vám líp.“ Usedla na roh Doylova ručníku s nohama pod sebou jako Buddha. Měla na sobě světlešedé plavky s vyšitými modrými kvítky a v ruce červenou gumovou čepici. A přinesla si velký ručník na ležení.
„Cítím se trochu líp než včera. O kapánek líp, než kdybych dostal drátem do oka.“
„Viděla jsem vás a tak jsem si vzala plavky a přišla k vám. Doufám, že vám to nevadí.“
„Ani v nejmenším. Pokud mě nebudete nutit do plavání.“
„Ale měl byste plavat! Slyšela jsem, jak vám to Gil radil.“
„Já to vím, ale nemám dost odvahy.“
„Půjdu s vámi. Pojďte! Do toho!“
Při vstávání zasténal, ale donutil se jít za ní do moře. Nacpala si svou mohutnou lesklou hřívu pod čepici a za chvilku uplavala notný kus. Alex za ní plaval velice pomalu a opatrně, často si jenom lehal na hladinu, až najednou – dřív, než by ho vůbec napadlo – ucítil, že mu bolest ze svalů pomalu mizí. Natáhl se a doplaval k Betty. Doplavali na mělčinu vzdálenou několik set yardů. Alex plaval s onou snadností a důvěrou každého floridského chlapce – samouka, který se narodil a vyrostl u moře. Jeho pohyby nebyly sice technicky správné, ale dostával se rychle kupředu bez větší námahy. Betty byla na rozdíl od něho dokonalá plavkyně. Bylo vidět, že se plavání soustavně učila. Počínala si ve vodě rychle, obratně a elegantně jako mořská vydra.
Postavili se a podívali se na sebe. Voda jí dosahovala po ramena.
„Mluvila jsem včera večer s Donniem. Nejdřív se mě snažil odbýt smíchem. Pak se rozzuřil. Řekl, že mi do toho nic není. Naštvalo mě to a nakonec došlo i té jeho zabedněné palici, že mu to osladím, jestli se opováží ještě jednou se vás jen dotknout. A on pak najednou předstíral, že ho cosi osvítilo, a že…“ Odmlčela se a podívala se stranou, celá zrudlá, přestože byla tak krásně opálená. „… že ho ani nenapadlo, že se my dva máme rádi. A že by se ani nedotkl někoho, koho mám ráda, i když si myslel, že mám větší vkus. To je jeho způsob, jak neztratit tvář. To nechce nikdy připustit.“ Zasmála se trpce a vážně. „Myslím, že ho už celé město prokouklo. Dělá lidem to nejhorší.“
„Není mi jasné, jak myslíte to celé město?“
„To je dlouhá historie. Každopádně jsem mu řekla své mínění.“
„Děkuji vám, Betty. Schovávat se vám za sukně je docela příjemné. Já bych se s ním ale rád potkal mimo stát Floridu.“
„Pohádala jsem se s Buddym. Že prý nedopustí, aby se jeho sestra stýkala se zlodějem. Řekla jsem mu, že jste to tenkrát neudělal, a proč jste se přiznal. A on na to, že prý všechno, co mi povíte, spolknu i s navijákem. Ale pak se mi podařilo… přesvědčit ho. A rád by se s vámi setkal. Byla bych nejraději, kdybyste přišel k nám do servisu. Jako že jdete náhodou kolem. Víte, Alexi, jestli se chcete tady usadit, tak budete potřebovat lidi, jako je Buddy.“
„Rád se někdy zastavím, Betty.“
„Prima.“
Doplavali zpátky na pláž. Osušila se, sundala čepici a roztřepala si vlasy. Pak se k němu posadila na ručník a vzala si od něho cigaretu. Alex se natáhl vedle ní. Betty se dívala na moře a objímala si kolena rukama. Při utírání zapomněla na kousek zad a tam se jí teď třpytily stříbrné kapičky vody.
„Chci něco dodat k tomu, co jsem vám řekla včera.“
„Poslouchám.“
„Chci říct, že mi připadá, že něco předstíráte. Myslel jste si asi, že to nemám v hlavě v pořádku. Ale já bych řekla, že po tom, co se stalo Jenně… začalo tak trochu šílet celé město. Ta spousta čmuchalů! A jak byli…
