5
Za srubem stál zaparkovaný zaprášený tmavozelený sedan s anténou na krátkovlnnou vysílačku, s červenou skvrnou na střeše a zašlým žlutým nápisem na dveřích – Šerif – Okres Ramona.
Na zadních schodech stál muž, temná silueta proti bílému žáru. Doyle si na sebe vzal starý indický župan. Byl zpocený a doposud pořádně neprobuzený.
„Spal jsem,“ zamumlal.
„Tak se probuď!“ řekl muž a vešel do kuchyně. Byl vysoký asi pět stop a sedm palců, měl zvláštní jakoby líné pohyby, nevýraznou tvář, úzké štěrbiny očí neurčité barvy. Měl vybledlé vojenské kalhoty, zřejmě šité na míru a čerstvě vyžehlené, vojenskou košili a bleděžluté sombrero. Kalhoty měl ovinuty kolem černých lesklých parašutistických kanad, nápadně malé velikosti.
Na kapse košile měl připíchnutý odznak, velký, pozlacený a ozdobený modrým a červeným smaltem. Alex Doyle nikdy předtím tak veliký odznak tohoto druhu neviděl. Stálo na něm nápadně velkým písmem Šerifa daleko menším písmem Zástupce a Okres Ramona, Stát Florida. A ještě byl na odznaku jakýsi složitý ornament. Na černém pásku měl pouzdro s pistolí, z černé kůže, lesklé a oblýskané čištěním i stářím, a to pouzdro s pistolí viselo poněkud nízko, na místě, kde je mívají pistolníci v kovbojských filmech. Z kapsy košile vykukoval řetízek od píšťalky. Na druhém boku mu visel na pásku na malém mosazném háčku bílý pendrek.
Do kuchyně se s ním dostalo ovzduší namyšlené autority, nakyslý pach potu, výsměšné a hrozivé ticho. Doyle podrážděně cítil, jak ho to zneklidňuje. Byl to pozůstatek oněch vzdálených let, kdy podobní lidé přicházeli do Bucket Bay dělat pořádek. Museli jste je nechat chodit po domě a zpřehazovat věci, jak se jim zlíbilo. Nikdy jste jim nesměli říct ani slovo. A nikdy jste se o to ani nepokusili, protože by vás začali mlátit po hlavě.
Zároveň však cítil, že má s tím mužem cosi společného. Podvýživa v dětství a po generacích zděděné vlastnosti učinily z obou tvrdé a odolné tvory, s talentem na přežití.
„Už jsem vás někdy viděl,“ řekl Doyle.
„To víš, že jo, Doyle. Turkey Kimbroy a já sme tě vodvedli do Davisu, abys tam narukoval. Škoda, že ti neustřelili prdel. Aspoň bys mě tu teď nevotravoval.“
„Ničím neotravuji.“
„To si musím teprve zjistit. Turkey už to má za sebou. Ňákej pošahanej negr měl u sebe břitvu, a když mu Turkey nějakou vrazil, tak ho ten negr podříz a Turk vykrvácel u příkopu rovnou na silnici. Vod tý doby si dávám bacha.“
Doyle si vzpomněl na tu dávnou událost i na to, že hubený blonďák Donnie Capp se tenkrát nebál ukázat přívětivou tvář chlapci, kterého pomáhal eskortovat.
„Co to má se mnou společného, Donnie?“
Donnie Capp se zatvářil přísně. „Donnie mi říkají přátelé. Negri a zloději pane zástupce. Pane! Zkus si to!“
„Pane zástupce.“
„Tak je to lepší. Teď di pěkně přede mnou, pomalu, ať si to tu prohlídnu.“
Provedl zevrubnou prohlídku srubu. Ve skříni v ložnici objevil tašku s penězi. Doyle neprotestoval, ani když ji otevřel a pustil se do počítání.
„Možná, že by bylo nejlíp, abys zašel za šerifem Royem a kápnul božskou, jaks k těm prachům přišel, Doyle.“
„Jestli si myslíte, že to je nutné, rád.“
„Tak to nejdřív vyklop mně!“
„Podívejte se znovu do levé horní zásuvky, pane zástupce. Pod těmi šortkami je složka s pasem, vízy, pracovními smlouvami a výplatními páskami.“
Capp otevřel zásuvku, podíval se letmo na obsah složky a hodil ji na postel.
„Ale teď nikde nemakáš, že ne?“
„Ne. Dosud ne.“
„A kde bys chtěl?“
„Někde tady.“
„Tak to teda ne. To už vůbec ne! V Davisu máme tvý fotky a votisky prstů. Všechno uložený ve spisech. My takovejm říkáme mrtvý. A já nechci, aby se z tvýho mrtvýho spisu stal živej, jaký máme pro lidi, co žijou tady. Možná, že sem jenom línej, že to tak nechci. Nedošlo ti, žes měl zajít sám za šerifem a přihlásit se jako známej kriminálník?“
„Copak to musí být? Nebyl jsem přece ani odsouzen.“
„Hele, já se nevyznám v právnickejch kličkách, ale nebylo by to vod tebe přátelský gesto, kdybys k nám naklusal sám a kdybych tě nemusel jen náhodou n…
