11
Prvního května vycházel Doyle s Betty Larkinovou ze Všeobecné nemocnice v Davisu. Přijeli tam spolu navštívit Buddyho. Byl na vozíku a na svém rozdrceném rameni měl zvláštní složitý obvaz. Byl netrpělivý a měl špatnou náladu, protože byl přesvědčen, že bez něho to jde v servisu od deseti k pěti.
Šli na parkoviště. Betty měla béžové šaty s velkými knoflíky na kapsách. Na hlavě měla šátek, aby nebylo vidět místo, kde jí ostříhali vlasy a kde jí sešili ránu po Cappově pendreku.
Byla ponořena v hluboké přemítání.
Když Alex zabočil na silnici do Ramony, řekla: „Tak už máš zabaleno.“
„Skoro. Nemám toho moc k balení.“
„A máš rezervované místo v letadle.“
„Ano, na zítra v deset z Tampy. Musím vyrazit brzy, abych měl čas prodat dodge a byl včas na letišti.“
„Mohu jet s tebou, Alexi. Můžeš to auto převést na mě. Já ho prodám za tebe a pošlu ti peníze.“
„Nechtěl bych tě tím obtěžovat.“
„Cože, po tom, cos pro nás udělal? Pro pána, Alexi! A ani nám nedovolíš, abychom ti dali jediný cent z těch peněz!“
„Kolik toho vlastně je?“
„Víš, u některých kompotových sklenic povolila gumička a dovnitř vnikla voda. Náš právník říkal, že to všechno pošle do Washingtonu, kde se do toho pustí odborníci. Myslí si, že se to dá skoro stoprocentně zachránit. Nemáme ponětí, kolik peněz je v těch sklenicích. A náš právník taky říká, že si myslí, že i daňoví úředníci budou rozumní. Že dostaneme pěknou sumičku.“
„V to doufám.“
„Bylo by nádherné, kdybychom mohli zaplatit veškeré půjčky. Chudák John Geer. Tolikrát si sliboval, jak se opije z radosti, až se konečně zbavíme dluhů.“
„Ještě se na mě zlobíš, že jsem ti původně lhal, proč jsem sem vlastně přijel?“
„Už ne. Tenkrát mě to naštvalo. Ale teď už jsem to pochopila. Pokud si vzpomínáš, příteli, tak ses dopustil tu a tam malých chybiček. A mně neunikly.“
„Chytrá hlavička.“
„Jsem tak ráda, Alexi, že máš dobrou náladu. Byls celý nesvůj a byl jsi stále ve stresu.“
„Asi proto, že jsem se sem vrátil. Nikdy jsem to nechtěl. Cítil jsem, že to je pro mne začarované místo.“
„Odešels jako kluk v nemilosti. A vrátil ses jako muž a hrdina. Jen se podívej do novin. Jsi populární osobnost.“
„Máš pravdu. Mám z toho radost. Mám radost z toho projít se po Bay Street a potkávat lidi, kteří mi chtějí potřást pravicí.“
„Opravdu si z těch peněz nic nevezmeš?“
„Kolikrát se mě na to ještě zeptáš? Děkuji, opravdu nic.“
Otočila se na stranu. „Něco ti povím. Když jsem přišla do banky a podívala se na tu hromadu peněz, něco se se mnou stalo. Možná, že jsem ztratila nějakou zábranu. Pokládala jsem tátu za cosi většího, než je sám život. Nikdy jsem se na něj nedokázala podívat z odstupu, jak vidí člověk své rodiče, když dospěje. Vnímala jsem ho jako veliké chladné bdělé oko, které se na mě dívá odkudsi z oblaků. Před kterým se stydím a cítím se maličká a nepatrná. A pak jsem uviděla ty peníze. A představila jsem si, jak se s nimi vykrádá na loďce a zakopává ty kompotové sklenice a vyděšeně se ohlíží, zda ho někdo nesleduje. A něco se ve mně zlomilo. Už nebyl najednou tak obrovský a nešel z něho strach. Stal se z něho malý, ubohý, vystrašený, nenasytný lakota. To jediné, nač mu záleželo, byly peníze. Ne Jenna. Ta byla jen hezká hračka. A bylo mi ho najednou líto. Snažím se ho pochopit, Alexi. Začínal tak uboze, s málem. A trpěl tím. Ale proč ho to tak hnětlo? Tys začínal také skoro s ničím. A někam jsi to dotáhl. A nejsi vůbec… takový chamtivec jako on.“
„Třeba jsem chamtivý jinak.“
„Nesmysl!“
„Myslím to vážně. Třeba je v tom, jak se vyhýbám citovým vztahům, taky kus sobectví. V tom, že odmítám emocionální odpovědnost, protože se jí bojím. Proto jsem se vlastně nevrátil dobrovolně, museli mě k tomu donutit.“
Betty neodpověděla.
„Mám tě zavézt domů?“
„Prosím. A nemáš-li nic proti tomu, přijedu za tebou později a zaplaveme si. A vrátím ti rezervní klíč a podívám se, zda jsem si něco nezapomněla, třeba kartáček na zuby.“
Přijela a zaplavali si. Měla viditelně dobrou povznesenou náladu. Převlékli se a …
