9
V sobotu zavládlo divné počasí. Sluneční paprsky jen slabě pronikaly hustou mlhou. Zátoka vypadala jako stříbřité mléko, byla tichá, vlny se valily k pobřeží pomalu a líně a jakoby váhavě. Jejich opožděné nárazy na břeh připomínaly lidské vzdechy. Rybáci kroužili a snášeli se na hladinu s jakýmsi zvláštním vzrušením. Nebylo možno rozeznat, kde na vzdáleném obzoru končí moře a začíná obloha. Stál na pláži a najednou spatřil cosi, co neviděl nikdy předtím, ani jako dítě, ani jako mladík.
Asi pět set yardů od břehu vyskočil z vody obrovský rejnok – vypadal jako ďábel – a chvíli setrval ve vzduchu, jako by tam byl zavěšený, černý jako uhel, mezi mořem a nebem, než zapadl do vody s žuchnutím svých několika set liber. Zvuk jeho pádu zazněl ostrou ozvěnou. Alexe při pohledu na to veliké zvíře zamrazilo a náhle si uvědomil omezenost svého pobytu na této zemi.
Uprostřed dopoledne zajel do města do servisu. Buddy mu tajně sdělil, že ucpal chladící systém Donnieho motoru a že ho nikdo neviděl. A že řekl velkému počtu lidí o očekávaném Lucasově návratu, takže se to městem úplně rozletí. Ráno si všiml Donnieho zaparkovaného vozu na Bay Street, ale Donnieho samotného neviděl.
Hovořili spolu vzadu v dílně. „Mně se skoro nikdy nic nezdá,“ svěřoval se Buddy, „ale na dnešek se mi zdálo o Donniem. A dneska mi připadá daleko pravděpodobnější, že to udělal. Není to zvláštní? Ale dneska je takovej den, že člověku připadá snadnější představit si, že někdo, koho zná, je vrah. Někde vzadu v zátoce je bouřka. Měli by sme vyjet dřív, než bude tma.“
„Teď se nedá nic dělat, jenom čekat.“
„Včera večer jsem byl v Makrele. Přišel tam Arnie Blassit a já jsem mu řek, aby ke mně přived Lucase, kdyby se objevil, a to co nejrychlejc. Chtěl vědět, proč, ale já jsem mu řek, že mu to povím pozdějc. Že to je moc důležitý a aby o tom nikomu ani muk.“
Přidala se k nim Betty. „Copak se tu děje? Zakládáte nějaké tajné bratrstvo. Neměli byste si postavit klubovou místnost? Neviděl jste, Alexi, někde mé hodinky?“
„Ne.“
„Musím se ze zvyku pořád dívat na to své prázdné zápěstí. Odložila jsem je na tu malou poličku u tvé sprchy a zapomněla jsem je tam. Jsem pitomá. V duchu je vidím, jak tam leží, a nechtěla bych, aby se do nich dostala voda.“
„Dám je pryč, nebojte se.“
„Buďte tak laskav. A dík.“ Poodešla, aby se mohla líp podívat na oblohu. „Nejdřív jsem myslela, že začne hned pršet, ale teď to na to nevypadá. John odjel v džípu. Je tady jako po vymření. Takový dusný den, šaty se lepí na tělo. Je to horší, než když je vedro. Bratříčku, já si půjdu trochu zaplavat, pak se stavím u Alexe pro hodinky a Alex mě potom může pozvat na oběd někam, kde mají dobrou klimatizaci. A pak budu celé odpoledne dřít, abych to dohnala. Nechceš jít s námi?“
„Musím dodělat Martyho loď. Přijede si pro ni v půl jedné. Nemůžem to tady docela opustit.“
Alex na Betty chvíli počkal venku. Pak nasedli do starého dodge a vrátili se na pláž. Betty vypadala trochu uvadle. Pod koly starého dodge hrozně praštěly klády dřevěného mostu. Za mostem vedla silnice kousek na hrázi a pak následovala ostrá pravotočivá zatáčka na úzkou cestu. Zatáčka byla téměř úplně zakryta palmami a jukou.
Právě když vjížděl do zatáčky, zpozoroval Alex koutkem oka mezi listovím cosi velkého a rychlého – a zaslechl ječivý zvuk motoru kamionu, který jel rychle na nízké obrátky. Blesklo mu, že nesmí zatáčku dokončit, protože by najel přímo do kamionu. Kdyby se pokusil zabrzdit, pohybovalo by se auto setrvačnou silou a smykem by stejně narazilo do kamionu bočně. Instinktivně a se štěstím udělal jediné možné. Otočil prudce volantem doleva, šlápl na plyn a obrátil celé auto. Bylo mu jasné, že kdyby kamion zabočil na cestu směrem k nim, místo aby pokračoval po hlavní silnici na jih, úplně by dodge rozdrtil.
Kamion se přiblížil a po kratičký, ale hrozivý okamžik jako by nad nimi tupý předek obrovitého GMC přímo visel. Pak uhnul poněkud stranou a po dobu jediné mikrosekundy jela obě auta těsně vedle sebe týmž směrem.…
