[KAPITOLA TŘETÍ]
Vánoční stromek u Svěntických
1
Jednou v zimě daroval Alexandr Alexandrovič Anně Ivanovně starodávnou skříň na šaty. Koupil ji náhodou. Mahagonový šatník byl obrovský. V celku neprošel žádnými dveřmi. Přivezli jej rozebraný a do domu vnesli po částech. Začali uvažovat, kam jej postavit. Do spodních pokojů, kde bylo víc místa, se nehodil z důvodů, k nimž byl určen, kdežto nahoru se nevešel, poněvadž tam bylo málo místa. Konečně pro šatník uvolnili část horního mezipatra na vnitřním schodišti u vchodu do panské ložnice.
Domovník Markel přišel sestavit skříň dohromady. Přivedl s sebou šestiletou dcerku Márinku. Dali jí tyčinku ječmenného cukru. Márinka popotáhla nosem a olizujíc cukrátko i uslintané prstíky, nasupeně hleděla na otcovu práci.
Jistý čas šlo všechno jak po másle. Skříň postupně vyrůstala Anně Ivanovně před očima. Pojednou, když zbývalo pouze položit vršek, vzala si Anna Ivanovna do hlavy, že Markelovi pomůže. Stoupla si na vysoké dno šatníku, a jak se zakymácelo, narazila na boční stěnu, držící pouze v nespojených čepech. Nedotažený uzel, kterým Markel narychlo stáhl boky skříně, se uvolnil. Zároveň s prkny, která s rachotem dopadla na podlahu, spadla naznak i Anna Ivanovna a bolestivě se přitom uhodila.
„Ach, milostpaní drahá,“ chlácholil ji Markel, který se k ní vrhl, „proč jste se do toho pletla, duše zatrolená? Kosti máte celé? Ohmatejte si je. Hlavní je kost, na svaly se můžete vykašlat, svaly se zas zahojí, a jak se říká, jsou jedině pro plezír. A ty tady neřvi, harante,“ okřikl plačící Márinku. „Utři si sopel a maž za mámou. – Ach, milostpaní milá, copak bych tu prkennou potvoru bez vás nedal dohromady? Možná že si opravdu myslíte, že na první pohled vypadám jako domovník, ale když se to tak vezme, jsem náturou truhlář, truhlařil jsem odjakživa. Nebudete mi to věřit, ale tohohle nábytku, těchhle skříní a bufetů mi prošlo rukama spousta, ať už při lakování, nebo když jde o práci s dřevem, hned poznám, jestli je to mahagon nebo ořech. Nebo například, jaké partie se mi nabízely, co bohatých nevěst, promiňte mi ten výraz, mi proplulo kolem nosu, a bylo fuč. A za všechno může chlast, alkohol.“
Anna Ivanovna se s Markelovou pomocí dobelhala ke křeslu, které jí přisunul, a posadila se. Hekala a třela si naražené místo. Markel se pustil do napravování škody. Když na skříň položil horní desku, řekl:
„Tak, teď už jen dveře – a může jít na vejstavu.“
Anna Ivanovna neměla šatník ráda. Zevnějškem a rozměry připomínal katafalk nebo carskou hrobku. Naháněl jí pověrečnou hrůzu. Dala šatníku přezdívku Askoldova mohyla. Tímto názvem měla Anna Ivanovna na mysli Olegova koně, přinášejícího smrt svému pánovi. Jako žena, která hltala knihy tak, jak jí přicházely pod ruku, pletla si občas analogické pojmy.
Od toho pádu začala být Anna Ivanovna náchylná na plicní choroby.
