MAJETEK DÁMY
Byl to začátkem června výjimečný a horký den. James Bond položil tmavě-šedou křídovou tužku, která byla známkou sekce 00 a svlékl si sako. Neobtěžoval se je zavěsit přes opěradlo své židle, vůbec se nechtěl obtěžovat vstáváním, pověsit sako na věšák, což by jistě bylo překvapením pro Mary Goodnightovou a kdoví, zda by neklesl v jejích očích (zatracené ženy!), která pracovala ve své kanceláři za zelenými dveřmi spojovací kanceláře. Sako spadlo na podlahu. Nebyl žádný důvod držet sako bez poskvrny, puky nažehlené. Nebyl žádný náznak nějaké práce, která by se měla udělat. Po celém světě byl klid. Signály které přicházely z venku po několik týdnů, byly normální. Denní přísně tajné SITREP*, dokonce i klasické noviny, zely prázdnotou. Případné domácí skandály byly sice dobré pro čtenářskou obec ale špatné zprávy, jediné zprávy, které dělají takové noviny čtivé, zde v přísně tajné sekci nebyly žádné.
Bond nenáviděl tyto období vakua. Jeho oči i jeho mysl, se stěží soustředily na články o rozpravách vědeckých výzkumných teamů o používání ruských kyanidových plynů pro atentát, poháněných nejlevnější bombičkou v dětské vodní pistoli. Sprška, zdálo by se, nasměrovaná na tvář, má okamžitý účinek. To by bylo doporučené pro oběti od 25-ti let nahoru, při stoupání na schodištích nebo scházení se schodišť. Výsledkem by pak pravděpodobně bylo selhání srdce.
Kruté ráčkování červeného telefonu zaznělo místností tak náhle, že James Bond, která byl svým duchem úplně někde jinde, sáhl rukou automaticky směrem ke svému podpažnímu pouzdru v obranném reflexu. Koutky jeho úst se pohrdavě ušklíbly, když rozpoznal svoje reflexy. Na druhém ráčkování zvedl sluchátko telefonu.
„Pane?“
„Pane.“
Zvedl se ze své židle a sebral sako z podlahy. Obléknutím saka jako by ve stejnou dobu zapnul všechny svoje smysly. Pospával ve svém bunkru. A teď musí nahoru na můstek**. Prošel přes dveře do spojovací kanceláře a vzdoroval popudu načechrat blond vlasy svůdného zátylku Mary Goodnightové.
Pouze oznámil, „M.“ a vyšel ven do koridoru, který byl celý pokryt kobercem k utlumení kroků věčně spěchajících úředníků, a podél výtahů, které znal velmi dobře podle jejich potlačeného pípnutí jako jejich důvěrný soused, zamířil do osmého patra.
Výraz slečny Moneypenny neříkal zhola nic. To obvykle znamenalo, že pokud něco zprostředkovaně věděla, tak ji to soukromě nevzrušovalo, nebo to byla nějaká kuriozita, anebo, pokud by byl Bond v maléru, měla by něco pro povzbuzení nebo by se dokonce hněvala. Avšak uvítací úsměv byl apatický. Podle obvyklého rejstříku to vypadalo na nějaký běžný druh rutinní práce. Otočil se a připravil se podle toho ke vstupu přes tyto osudové dveře.
Uvnitř byl host – cizinec. Seděl po levé straně M.-ova stolu. M věnoval Bondovi pouhý letmý pohled a usadil se na své obvyklé místo za zvýšeným stolem potaženým červenou kůží.
M. řekl strnule: „Dr. Fanshawe, myslím si, že se ještě neznáte s commanderem Bondem z mého výzkumné oddělení.“
Bond byl často představován pod touto legendou.
Povstal a napřáhl ruku. Dr. Fanshawe si stoupl, krátce se dotkl Bondovy ruky a rychle si sedl, jako kdyby se dotkl tlapy příšery.
Jestliže se podíval na Bonda, velmi se kontroloval, jako kdyby jej nezajímalo nic více než silueta jeho postavy. Bondovi bleskla hlavou myšlenka, že oči Dr. Fanshawa snad musí mít zevnitř okenice. Byl to zřejmě nějaký typ experta, muže, jehož hlavní zájmy ležely ve faktech, věcech, teoriích a ne v lidských bytostech. Bond si jen přál, aby mu M. dal nějaký náznak povzbuzení, sympatie ale bylo by si dost dětinské si přát, že bude sršet optimismem mezi svým personálem. Ale když si Bond vzpomněl, jak se sám nudil před deseti minutami, a představil si sebe na M.-ově místě, jasnozřivě si uvědomil, že M. musí jako on sám čelit stejnému červnovému teplu, stejnému deprimujícímu vakuu ve svých služebních povinnostech, a stál před neočekávanou úlevou záchrany, možná malé ale s maximálním účinkem, která jej vytáhla z jeho vlastní nudu.
…
