Chobotnička a dech života (Ian Fleming)

Nahoře, v tom velkém dvojlůžkovém pokoji v Tiefenbrünner, mezi polštáři z volské kůže a šedého peří, na provizorní posteli, se nacházelo něco, co by zde nikdo v žádném případě nehledal. Papíry, vzorky označené červeným písmem KOMMANDO-SACHE-HOCHST VERTRAULICH. Nebylo tam mnoho vojenských informací, byly to většinou důvěrné zprávy o německém vrchním velení, zprávy o zachycení a prolomení spojeneckých šifer a informace o místech pobytu tajných operací. A tímto se zabývala zvláštní jednotka MOB FORCE, kde jejím hlavním úkolem bylo, a tím pádem i majora Smytha, pečlivě prozkoumat tyto informace. Nebyla to nijak vzrušující práce, spíše velmi nudná, prohlížet záznamy o spotřebě potravin, výbušnin, zbraní, záznamy o sledování osob nebo osobní svazky z gestapa. Hrozná práce! A pak náhle, ve spodu balíku, byla samostatná obálka zapečetěná červeným voskem a nadepsána – OTEVŘÍT POUZE VE VELMI NALÉHAVÉM PŘÍPADĚ. Obálka obsahovala pouze jeden list papíru. Nepodepsaný. Pouze několik slov bylo napsáno červeným inkoustem. Záhlaví označovalo hodnotu dokumentu, kde bylo uvedeno: WILÉM – CÍSAŘ NĚMECKÝ. FRANZISKANEROVA STANICE. 100 M. OSTLICH STEINHUGEL. WAFFENKISTE. ZWEI BAR 24 KT. Pod tímto byl seznam hodnot v centimetrech. Major Smythe rozpažil ruce, jako kdyby vyprávěl historku o chycené rybě. Pruty byly asi tak široké jak jeho ramena a vysoké asi tak dva deset. A jeden takový prut odpovídal tak nejvyšší hodnotě pouze osmnácti karátům, což podle prodejní ceny by odpovídalo v současné době tak dvěma nebo třem librám! Bylo to krvavé bohatství! Čtyřicet, padesát tisíce liber! Možná i sto tisíc! Nezastavil se, ale docela chladnokrevně a rychle, pro případ, že by někdo náhle vstoupil, zapálil papír i obálku, rozdrtil popel a spláchl v umyvadle do výlevky. Potom vytáhl podrobnou mapu ve velkém měřítku rakouské arzenálové oblasti a během pár sekund již jeho prst ukazoval stanici Franziskaner. Bylo to označeno jako neobydlené horolezecké útočiště na sedle právě pod nejvyšším východním vrcholem hory Kaiser. Tato hora naháněla hrůzu řadou obrovských kamenných zubů, které se vypínaly na severním obzoru Kitzbühel jako hrozba. Stezky mezi převislými kamennými poli, tam kde byl zapíchnutý jeho nehet, naznačoval celých prokletých deset mil. No, možná že za pět hodin výstupu by byl zase zpět!

Začátek jeho cesty byl přesně takový, jak jej Bond popsal. Zašel do horské chaty pro Oberhausera už ve čtyři ráno, zatkl horského vůdce a celé jeho plačící a protestující rodině sdělil, že ho bere k výslechu do tábor v Mnichově. Jestliže záznam průvodce bude čistý, bude zpátky doma za týden. Jestliže rodina udělá nějaký povyk, on udělá potíže Oberhauserovi. Smythe odmítl sdělit svoje jméno a vše měl předem promyšlené, protože zahalil i číslo na svém. Do dvaceti čtyř hodin byla jednotka Force již na své cestě a než by se vojenská správa dostala do Kitzbühel, nikdo by již neměl zájem se do takové lapálie zaplést.

Oberhauser byl dost hezký mladík. Stále se nemohl vzpamatovat ze svého zděšení ale když Smythe začal znalecky mluvil znalecky o lyžování a šplhání, o tom co dělal před válkou, strach pomalu opadával. Docela se skamarádili. Jejich cesta vedla podél spodní části Kaiser směrem ke Kufstein. Smythe stoupal pomalu. Obdivnými komentáři se rozhlížel po vrcholcích, které byly zaplavené růžovým úsvitem. Nakonec, pod zlatým vrcholem, tak jak si to pro sebe přejmenoval, zpomalil a namířil si to na travnatou mýtinu. Přestávka. Posadil se a s předstíraným nadšením začal, „Oberhausere, vy jste chlap podle mého gusta. Máme mnoho společného a podle vašeho vyprávění a podle toho jaký jste chlap a myslím si že jste jím vždy byl, jsem si jist, že jste nespolupracoval s nacisty. Nyní vám řeknu, co udělám. Strávíme spolu den výstupem na Kaiser a jak se vrátíme zpět do Kitzbühelu, ohlásím svému nadřízenému důstojníkovi, že jste byl v Mnichově prověřen a očištěn.“ A vykouzlil široký radostný úsměv. „No, co vy na to?“

Muž nebyl daleko k slzám z vděčnosti. Stěží se může prokázat nějakým potvrzením, které by z něho udělalo „dobrého“ občana. Jistě. Podpis majora Smytha by to změnil. Smlouva byla uzavřena. Džíp je dovezl k nejvyššímu možnému bodu jejich cesty. Dobře jej ukryli a vyrazili netrpělivě ke stoupání. Postupovali vytrvale a šplhali vzhůru přes provoněná sosnová podhůří.

Smythe byl dobře oblečen pro výstup. Neměl nic na kromě své krosny, krátkých kalhot a páru znamenitých bot určených převážně pro americké výsadkáře. Jeho jediné břemeno bylo Webley-Scott, a taktně jej před Oberhauserem skrýval. Byl to i potom všem stále nepřítel. Oberhauser naznačil, že jej nechá někdy na viditelném místě. Oberhauser byl ve svém nejlepším obleku a botech, ale choval se tak, že jej to v žádném případě nemůže rušit a dokonce ujistil majora Smytha, že lana a skoby nebudou potřeba pro jejich výstup. Chata byla přímo nahoře nad nimi kde zrovna odpočívali. To místo se jmenovalo zastávka Franziskaner.

„Je to tak opravdu?“ zeptal se major Smythe.

„Ano, a přesně pod ním je malý ledovec. Velmi pěkný ale my nepolezeme kolem něho. Je tam mnoho trhlin.“

„Opravdu?“ pochyboval major Smythe promyšleně. Zkoumal zadní část Oberhauserovy hlava, nyní zbrocené potem. Potom všem zbude jen krvavé kyselé zelí, nebo něco podobného v každém případě. Jde o stejnou věc? Tenhle výšlap je vlastně pro něho pouhou hračkou. Jediné, co dělalo majoru Smythovi starosti, jak dostat ten náklad dolů. Uvažoval, že by to mohl nějak snést na zádech. Třeba by to mohl stáhnout jako na saních v muničních bednách.

Byl to dlouhý, bezútěšný výstup na horu. Když již vystoupali na čáru stromů, vyšlo slunce a začalo být velmi teplo. A nyní kolem nich byly skály, sutiny, které se občas za klikatého poskakování zřítily do hlubin a braly sebou i jiné balvany. Za velkého rachotu se zřítil podmáčený svah od ledovcových stok, zrovna když se blížili již ke svému poslednímu úseku před výstupem na útes. Šedivý útes se vypínal před nimi v blankytné modři nad nimi. Oba byli vysvlečeni do pasu, zbroceni potem, který jim stékal až do bot. Přesto, navzdory Oberhauserovu kulhání, udrželi dobrou rychlost výstupu. Když se zastavili u převislého ledovcového vodopádu, který se dále měnil v horský potok, aby se osvěžili jeho vodou, Oberhauser blahopřál majoru Smythovi k jeho tělesné zdatnosti. Major Smythe měl svoji mysl zahlcenou pouze svým snem, svým cílem, proto odsekl úsečně a nepravdivě, že všichni angličtí vojáci jsou takoví a ihned pokračovali dále.

Ochranný kamenitý násyp nebyl obtížný. Major Smythe věděl, že by to sám nedokázal, protože se musel postavit na ramena Oberhausera. Prsty se držel ve štěrbině skály a nahmatal železné kolíky zakované do štěrbiny. Nemohl by tento obtížný převis zvládnout sám a proto si v duchu blahopřál, že se rozhodl přivést průvodce.

V jednom místě, když Oberhauser zkoumal rukou další místo pro úchyt, velká deska skály, vytlačená rozpínavostí ledu, se uvolnila a zřítila se přímo dolů. Major Smythe si náhle uvědomil ten hluk. „Je tady hodně lidí?“ zeptal se, když pozorovali padající balvan až k čáře stromů.

„Ani živá duše až do té doby, než dojdeme ke Kufstein,“ řekl Oberhauser. Gestem ruky poukázal podél pusté řady vysokých vrcholů. „Žádná pastva. Málo vody. Jen horolezci jsem občas přijdou. A od začátku války…“ A nechal větu nedokončenou.

Obcházeli modrý rozeklaný ledovec pod posledním výstupem do sedla. Major Smythe pečlivě zkoumal šíři a hloubku trhlin. Ano, hodili by se! Přímo nad nimi, možná sto stop nahoru pod závětrným hřebenem, se nacházela počasím zničená chata zbitá z prken. Major Smythe měřil úhel svahu. Ano, to bylo skoro přímo dolů. Teď nebo později? Odhadoval na později. Trasa posledního výstupu ještě nebyla moc jasná.

Vystoupali vzhůru k chatě během pěti hodin. Major Smythe navrhl krátký odpočinek. Sám si chtěl prohlédnout tu nádhernou scenérii výhledu na Rakousko a Bavorsko, které se táhlo po obou stranách a postupně ztrácelo ve vzdálenosti padesáti mil v tepelném oparu. Rychle vyhodnocoval svoji situaci. Právě asi tak ve vzdálenosti sto dvaceti stop byla hromada kamenů. Možná to byl památník nějakého již dlouho mrtvého horolezce. Major Smythe, si ji šel prohlédnout. Viděl již situaci jinak. Chtěl to již vyřešit. Vytáhl svůj Webley-Scott, pohledem překontroloval náboje a protočil revolverový válec. Zamířil zpět.

V té výšce deseti tisíc stop nebo i více již bylo velmi chladno. Oberhauser jakmile vstoupil do chaty, ihned se věnoval přípravě ohně. Major Smythe, ovládaný již vnitřní hrůzou, vzhlédl. „Oberhausere,“ pravil s předstíranou radostí, „pojďte ven a ukažte mi některé z pozoruhodností. Je zde nahoře báječný pohled.“

„Jistě, majore.“ Oberhauser následoval majora Smythe ven z chaty. Venku, sáhl do své zadní kapsy a vytáhl něco zabaleného do papíru. Rozbalený papír odhalit tvrdou vrásčitou klobásu. Nabídl majorovi. „To je to, co my nazýváme Soldat,“ řekl ostýchavě. „Uzené maso. Velmi tuhé ale dobré.“ Usmíval se. „Je to jako něco podobného, co jedí ve filmech z Divokého západu. Jak se to jmenuje?“

„Sušené maso s tukem,“ řekl major. „Potom se to ale každému pěkně zhnusilo,“ dodal major. „Nechte to v chatě. Podělíme se o to později. Pojďme se projít. Lze odtud vidět Innsbruck? Ukažte mi pohled na této straně.“

Oberhauser odkulhal zpět do chaty a znovu ven. Major šel pomalu za ním a stále mluvil, ukazujíc na tento nebo jiný vzdálený kostelík či vrchol hory.

Přišli k průrvě nad ledovcem. Major Smythe vytáhl svoji pistoli a ze vzdálenosti dvou stop vystřelil dvě kulky do týla Hannes Oberhauserovy hlavy. Žádné chvění ruky! Přesný zásah!

Dopad kulek udeřil průvodce, podlomil jeho nohy a přepadl přes okraj přímo do průrvy. Major Smythe se nad ni naklonil. Tělo dvakrát udeřilo do stěny a pak se zachytilo za ledovec. Ale ne v jeho puklé štěrbině. Pouze v půli cesty dolů a na kousku starého sněhu! „Sakra!“ zaklel major Smythe.

Hluboká ozvěna dvou výstřelů, která se odrážela sem a tam mezi horami, zanikly. Major Smythe se ještě naposled podíval černý flek na bílém sněhu a spěchal pryč podél převisu. Nejdříve to nejdůležitější!

Začal s hromadou kamení a pracoval tak rychle jako kdyby stál sám ďábel za ním. Házel hrubé, těžké kameny šmahem dolů z hory napravo nebo nalevo. Ruce mu začaly krvácet, ale ani si toho nestačil všimnout. Už mu zbývaly pouhé dvě stopy nebo tak nějak a stále nic! Zatraceně, stále nic! Sklonil se k poslední hromadě kamenů, usilovně hrabal. A náhle! Ano! Okraj kovové bedny. Ještě pár kousků kamene odhodit a je to celé venku! Dobrá stará šeď muniční bedny Wehrmachtu s označením na vrchu. Srdce se mu zastavilo. Major Smythe povzdechl radostí. Posadil se na studený kámen útesu, a jeho mysl opět upadla do snění o Bentleys, Monte Carlu, podkrovním bytě, Cartierové, šampaňském, kaviáru, a samozřejmě (velmi miloval golf) nové sadě golfových holí značky Henry Cotton.

V duchu si připil na své sny a major Smyth nebyl schopen se zvednout. Plnou čtvrt hodinu seděl a díval se na šedou krabici. Podíval se na hodinky a hbitě vyskočil na nohy. Je nejvyšší čas se zbavit důkazu. Bedna měla madlo na každé straně. Major Smythe předpokládal, že bude těžší. V duchu porovnával pravděpodobnou váhu s nejtěžší věcí, kterou kdy nesl, což byl čtyřicet librový losos, kterého ulovil ve Skotsku před válkou. Ale krabice jistě vážila dvakrát tolik. Byl jenom schopen ji zvednout a vytáhnout z jejího místa uložení na tenkou alpskou trávu. Ovázal kapesníkem jedno madlo a táhnul to za sebou k chatě. Těžce oddychuje se posadil na kamenný schod přede dveřmi, nespustil oči z krabice, svými silnými zuby trhal Oberhauserovu uzenka a přemýšlel, jak dostane svých padesát tisíce liber dolů z útesu a schová v novém úkrytu.

Oberhauserova klobása byla skutečně horolezecké jídlo – tuhá, dobře mastná a silně česnekovaná. Kousky se mu lepily na zuby. Vyplivoval je s pocitem odporu na zem. Pak si ale jeho inteligentní mozek uvědomil celou situaci, úzkostlivě hledal mezi kameny a trávou vyplivnuté zbytky a opět je spolykal. Byl zločinec, takový zločince, který vyloupil banku a ještě zastřelil stráž. Stal se z něho lupič. Na to teď musí neustále pamatovat! To by byla jeho smrt, kdyby to místo tady nedal do původního stavu, nebo kdyby zde někdo našel jeho stopy. Bez ohledu na bolest, kterou začínal trpět, se pustil do práce. Cítil bolest a v duchu mluvil s bohem. Žádal jej ve své nekonečné dobrotě milosrdenství o podporu. Potom už bude navždy jen bohatý a šťastný. Minutu stál a modlil se. Potom aby odstranil všechny svoje stopy, vytáhl muniční bednu k okraji posledního ochranného kamenného náspu a bez míření ji za doprovodu modlitby odhodil do prostoru pod ledovcem.

Šedá krabice se pomalu točila ve vzduchu a udeřilo do prvního prudkého svahu pod ochranným kamenitým náspem ohraničujícím vzdálenost sto stop. Přistála s železným rachocením v uvolněné sutině a zastavila se. Major Smythe to nemohl vidět i kdyby se rozletěla. Bylo mu to náhle jedno. Pokoušel se ji otevřít bez úspěchu. Ať hora udělá práci za něho!

Naposled se kolem rozhlédl a šel k okraji. S velkou pečlivostí prozkoumal každou skobu, každý úchyt pod sebou, každou oporu, než na ni přenesl svoji váhu. Náhle si při sestupu mnohem více cenil svého života než když lezl nahoru. Dostal se pod ledovec a plahočil se přes rozměklý sníh k černé díře na ledovcovém poli. Nic se nedalo udělat s jeho stopami. Vyžadovalo by to několik dní, stopy jistě sami na slunci roztají. Pustil se odstranění mrtvoly. Viděl již mnoho mrtvol během války, krve a utržených končetin. Odtáhnul zbytky Oberhauserova těla k nejbližší hluboké trhlině a svalil ji tam. Potom pečlivě prozkoumal okolí trhliny a nakopal sníh na vyčnívající povrch těla. Spokojen se svojí prácí, nalezl stupínky a dávajíc noh přesně do svých starých stop, postupoval pomalu dolů po svahu k muniční bedně.

Ano, hora otevřela víko bedny. Okamžitě se vrhl na bednu a netrpělivě oderval papír na balení nábojů. Dvě velké cihly jej svým zlatým leskem v záři slunce udeřily do očí. Byly označeny hákovým křížem v kruhu pod orlem, datem 1943 a raznicí Reichsbank. Major Smythe pochvalně pokýval hlavou. Upravil papír a kusem kamene přitloukl křivé víko. Provlékl popruh od svého Webley kolem jednoho madla a začal sestupovat dolů z hory. Nemotorné břemeno táhl za sebou.

Byla jedna hodina. Slunce divoce tlouklo do jeho nahé hrudi, zbrocené v jeho vlastním potu. Jeho červenaná ramena již byla spálená. Také jeho tvář. K čertu s nimi! Zastavil u potoku z ledovce, ponořil kapesník do vody a ovázal si jím čelo. Zhluboka se napil a pokračoval v cestě za občasného proklínání muniční bedny, které jej občas dohonila a prudce udeřila do pat. Ale to nebylo nic proti jeho spálení, modřinám, nic ve srovnání s tím, že musel v potu tváře dostat bednu do údolí a vypadat jakoby nic. Prozatím měl situaci ještě ve svých rukou. Přišla ta nejkratší ale nejhorší míle, kdy musel nést ten zatracený náklad. Major Smythe sykl v duchu bolestí při myšlence, že osmdesát liber v kovové bedně by si zchladilo žáhu na jeho spálených zádech. „Ó! Dobře,“ řekl si téměř s nádechem smrti. „Teď cítím ten pocit milionáře!“

Když dorazil do spodní části kopce, seděl a odpočíval na mechovém břehu. Rozprostřel svoji bavlněnou safari košili, vyndal dvě cihly z bedny, položil doprostřed a svázal cípy košile tak pevně aby nemohly propadnout rukávy. Vykopal do břehu mělkou díru a uložil do ní prázdnou bednu. Uzly z rukávů spojil a nasunul si je na krk. Bylo to tak těžké, že klesl na kolena a vše se mu sesmeklo přes hlavu na zem. Znovu to nasadil na krk, chránil si jej již ale rukama, postavil se na nohy, naklonil se dopředu a opatrně si celý náklad posunul na záda. Potom zatížen nákladem, vlastní váhou, rozbolavělými zády, které při dotyku s nákladem vyvolaly mdloby, za sípavého dechu přes přiškrcené plíce, vyrazil potácivou chůzí pomalu na poslední úsek cesty z kopce mimo hlavní cestu skrz stromy.

Nikdy si nepamatoval, jak se dostal do džípu. Uzly jej stále tlačily a pruty tloukly do stehen. Když se posadil, bolest jej začala ovládat. Musel stále jít. Ale nakonec, když se soustředil na počítání schodů a odpočíval u každého stého schodu, dostal se k vytouženému malému džípu. Zhroutil se vedle něho. A potom, když se vzpamatoval, zakopal svůj poklad v dřevené truhle, kterou zakoupil v obchodě. Navršil na místo různé velké kameny, aby utvrdil v tom, že místo najde znovu bez problémů. Pořádně zamaskoval všechna stopy v okolí jak nejlépe uměl a vracel se zpět do ubytovny delší oklikou aby se vyhnul Oberhauserově horské boudě. A když to všechno bylo hotové, najedl se a vypil láhev levného schnapsu. Opil se a upadl do postele v otupeném spánku. Následující den se jednotka M.O.B. FOERCE přesunula do údolí Mittersill a o šest měsíců později byl již major Smythe zpátky v Londýně. Jeho válka skončila.

Ale neskončily jeho problémy. Zlato je materiál, který se velmi obtížně pašuje. Samozřejmě, že prvořadým úkolem bylo dostat ty dva pruty přes kanál a uložit do nového úkrytu. Odložil svoji demobilizaci a přišil si k červeným proužkům další novou dočasnou hodnost, a přešel ke zvláštní vojenské rozvědce, se kterou se velmi brzo dostal zpět do Německa jako britský představitel pro zvláštní kombinované výslechy v centru Mnichova. Zde prováděl rutinní zpracovávání výslechů a během šesti měsíců, vždy o víkendech vyzvedl po částech svoje zlato z úkrytu a v tichosti je ve speciálně vyrobeném kufru přepravoval. Potom požádal o uvolnění ze své funkce a odletěl zpět do Anglie, nesouce dva pruty v objemné aktovce. Těsně před koncem letu, před přistáním, předstíral, že veze pouze důležité materiály ve svém zavazadle, požadoval dvě tablety benzedrinu a modlil se pro štěstí. Nakonec své bohatství ukryl v suterénu tetiččina bytu v Kensington, kde mohl volně a nerušeně přemýšlet o další fázi svých plánů.

Rezignoval z královské pěchoty a byl demobilizován. Oženil se s jednou z mnoha děvčat, se kterými spal na velitelství operací jednotek MOB. Byla to okouzlující světlovlasá WREN^* ze solidní rodiny, patřící ke střední třídě. Jmenovala se Mary Parnellová. Zajistil pro ně svatební cestu na původní obchodní plachetní lodi, které byly přestaveny pro podobné turistické cesty podél pobřeží od Avonmouthu až do Kingstonu na Jamajku. Během cesty se shodli na tom, že Jamajka je přímo ráj, plný slunce, dobrého jídla, levných nápojů, a skvělého útočiště z melancholie a omezení, které zavládly na pracovním trhu poválečné Anglie. Předtím, než se vydali na plavbu, major Smythe ukázal Marii zlaté pruty, ze kterých samozřejmě předtím již odstranil označení Reichsbank.

„Byl jsem docela chytrý, miláčku,“ chlubil se. „Nevěřím a nevěřil jsem kursu libry, tak jsem prodal všechny svoje cenné papíry a vyměnil je ve výhodném kurzu za zlato. Musí toho být tak asi za padesát tisíce liber. A tam to má možná ještě větší cenu. To by nám mělo stačit na dvacet pět let spokojeného života, když občas odřízneme plátek a prodáme ho.“

Marie Parnellová nevěděla, že taková transakce je neuskutečnitelná za tehdejšího měnového zákona. Poklekla a láskyplně s chvějícíma rukama hladila zářící pruty. Vstala a obemkla paže kolem krku majora Smythe. Políbila jej. „Ty jsi tak báječný, báječný muž,“ šeptala téměř uplakaně. „Strašně chytrý a šikovný a odvážný, a teď, když vím, že jsme také bohatí, tak, tak jsem ta nejšťastnější dívka na světě.“

„Dobře, v každém případě jsme bohatí,“ řekl major Smythe. „Ale slib mi, že o tom neřekneš nikomu ani slovíčko, ani muk, protože jinak budeme mít všechny lupiče z Jamajky na krku. Slíbíš mi to?“

„Na mou duši.“