VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ
O TOUHÁCH HORKÝCH DNŮ, O NESNÁZÍCH AUTOSTOPU, O NEPŘEDVÍDANÝCH RANÁCH OSUDU, HLAVNĚ VŠAK O HOŘI LÁSKY A ÚNOSU ŽÍZNIVÝCH PLAVCŮ
Ivan byl kádr. Projel cokoli a na čemkoli. V obzvláště smrtonosných situacích svěřovali mu méně zkušení kormidelníci své lodě a sami utíkali po břehu plni hrůzy. Ivan byl osobnost. S Ivanem byla legrace. Bez Ivana nebyla parta kompletní. Leč i on měl své slabiny.
V oblasti Krávovny opustil partu, aby se v Mláce u autobusu setkal s Maruškou, dívkou partě dosud nepředstavenou. Tvrdil, že je to nejúžasnější dívka, jakou poznal, že už nikdy nechce žádnou jinou poznat a že vůbec neví, co by dělal, kdyby ji byl býval nepoznal. Což by se mohlo snadno stát, protože Maruška je až z Moravy. Poslední větu dodával s neskrývanou úzkostí.
„Tak by ti Keny našel nějakou jinou,“ chlácholil jej Křižák. „Stačí ho poslat do vsi.“
Ivana to neuklidnilo, požádal partu, aby se k večeru vydali do Mláky a pomohli Marušce s bagáží. Vypůjčil si od Dany zánovní tričko, oholil se, zašněroval si tenisky a spěchal do náručí své obdivuhodné dívky Marušky.
K večeru se vydali do vesnice. Vedro nepřestávalo.
„Mají tam fantastický pivo,“ tvrdil Křižák. „Chlazený, s úplně tuhou pěnou. Když se na ně podíváš takhle ze strany, září všemi odstíny žluté a zlaté barvy. A na tý pěně praskají bublinky.“
Bylo dusno a večer úlevy nepřinášel.
„Když dáš na půllitr piva v mlácké hospodě zápěstní tepnu,“ pokračoval Křižák, „slastně tě zamrazí až po loket. Pak přiložíš sklenici k ústům a sfoukneš pěnu. Chlad ti ovane tváře. A pak piješ. Jazyk, hrtan i hltan zemdlí studenou slastí. Hořká vůně ti zatrne v nose.“
Mlčky klopýtali a chrčivě dýchali. Cítili na těle slaný pot. Za lesem se rozkládala pole, dosud rozžhavená dnem.
„Pak polkneš, hovořil měkce Křižák, „a studený balzám ti pohladí žaludek zevnitř. V uších ti zalehne, cítíš, jak se ti navrací svěžest tělesná i duševní. A pak můžeš půllitr pozvednout a na jeho chladné orosené sklo přiložit horké čelo.“
„Já už to nevydržím,“ zavyl Bongo, „já chci pivo!“
Křižák ještě dodal, jak piješ druhou a třetí sklenici a za oknem hostince šelestí široké listy kaštanů, jak sladce se vpíjíš do židle a z rámů na stěnách šenkovny na tebe shlížejí jeleni a pytláci a někde, asi pod stolem, hraje harmonikář tklivé melodie. A nechce se ti ani na záchod, nevnímáš nic, než chladné, vlahé blaho.
„Bongo, polož ten kámen,“ vzkřikla Lucie. „Jak Ivan předeslal, nebyla Maruška nikdy na vodě a je až z Moravy, takže bude mít spoustu zbytečných věcí. Usmrtit v takové situaci jediného nosiče je neomluvitelný zločin!“
Na Ivana s Maruškou narazili na asfaltce.
„To je Maruška,“ řekl Ivan rozechvěle. Maruška vyprskla.
„Vona Maruška se ráda směje, ale eště si tak netroufá. Vona přijela až z Moravy, vod Olomouce.“
„To je nápad,“ řekl Keny. „Dáme si v hospodě pivo a syrečky.“
„Vy chcete jít do hospody?“ žasl Ivan.
Útrpně na něho pohlédli. Zdálo se, že v přítomnosti Marušky není normální. Maruška však řekla:
„A kde že je ta hospoda, děcka?“
„Támhleten bílej barák,“ ukazoval Křižák do dáli, kde se na horizontu ztrácel konec vesnice. Podělili se o Maruščinu bagáž, která sestávala ze dvou zanedbatelných pytlíků, a vykročili. Po půlkilometrovém pochodu potkali tlupu vodáků, která jim schlíple sdělila, že je hospoda zavřená.
„To není možný,“ zašeptal Bongo. „Já se přece musím napít piva?“ Zíral na všechny užaslýma očima. Tlupa vodáků klopila oči k zemi. Byla to veliká chvíle.
„Něco musíme udělat,“ řekl Křižák. „Stopneme nějaký auto.“
„A musí to bejt?“ huhlal Ivan. „Helejte se, u lágru je pumpa –“ Bongo na něm ulpěl utrápenýma očima.
Dohromady jich teď bylo dvacet šest, Sumec jich v panice napočítal třicet osm.
„To nehraje roli,“ řekla Dana, „nechte to na mně. Uvidíte, že každý udělá, co budu chtít.“
Vzápětí se vynořil mohutný tramb…
