Život je jinde (Milan Kundera)

15.

Protože ho nemohla zastavit v jeho naléhání pouhými slovy, vytrhla se mu a utekla do kouta místnosti.

„Co je ti? Co je s tebou?“ ptal se.

Tiskla se ke zdi a mlčela.

Přistoupil k ní a hladil ji po tváři: „Neboj se mne, vždyť se mne neboj. A řekni mi, co ti je? Co se ti stalo? Co se s tebou stalo?“

Stála, mlčela a nemohla najít slova. A před očima se jí vybavili koně jedoucí kolem brány věznice, vysocí a statní koně spojení s jezdci v pyšná dvojitá těla. Byla tak nízko pod nimi a tak nesouměřitelná s jejich zvířecí dokonalostí, že toužila splynout s nějakou věcí, která byla nablízku; třeba s pněm stromu nebo se zdí, do jejichž neživosti by se skryla.

„Co je ti?“ naléhal stále.

„Škoda, že nejsi stařenka nebo stařeček,“ řekla konečně.

A pak ještě jednou: „Neměla jsem sem chodit, protože nejsi stařenka nebo stařeček.“