Bylo nás pět (Karel Poláček)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Celá e-kniha Bylo nás pět ke stažení v ePUB, PDF a MOBI


V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrcholné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil.

Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : "Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !" Místy v tom je i chlapecká mazanost : "Já jsem už tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. "

Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech : " My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany," zaznamenává si Péťa," já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum." K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu Rampepurda.

V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který "si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních", pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty.

Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamarádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi prožijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním v kleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně.

— 1 —


Postavy:

Petr Bajza - vypravěč; malý kluk s mnoha darebáckými nápady a rozmary, snaží se mluvit spisovně, ale je to nepřirozené, pochází z rodiny obchodníka, rád čte, hraje z donucení na housle; sní o exotickém dobrodružství

Antonín Bejval - nejlepší kamarád Petra

Čeněk Jirsák - jeho tatínek dělá čepice, pochází z věřící rodiny, ministruje

Josef Zilvar - je nejchudší z nich, je z "chudobince", jeho tatínek má dřevěnou nohu a žebrá

Eduard Kemlink - další z Petrových kamarádů

Eva Svobodová - kamarádka Petra, její rodiče mají cukrárnu

Kristýna - služka u Bajzů, malá, veselá a rozverná, pochází z Rampuše, Petr jí říká Rampepurda, má chlapce

pan Fajst - protivný mravokárce

Vařekovi - strýc a teta Ema, příbuzní Bajzů, lakomí

Otakárek Soumar - chlapec z bohaté rodiny, má vychovatelku, rád by se kamarádil s ostatními chlapci, ale vychovatelka mu to nedovolí

Alfons Kasalický - syn ředitele cirkusu, chodí s Petrem do školy, když je cirkus ve městě, neumí násobilku ani základní věci ve škole, ale je nejlepší v tělocviku, umí dělat neuvěřitelné akrobatické věci

Děj:

Petrovi rodiče vlastní obchod. Petr má malou sestřičku Mančinku a staršího bratra, který už s nimi nebydlí, ale pracuje na německých hranicích. Petr se pořád z legrace pere se služkou Kristýnou, které říká Rampepurda. Dělají si naschvály - například Petr jí dá do kufru mrtvou myš, aby se ulekla. Ale potom dostane vynadáno a brečí. Petr a jeho čtyři kamarádi prožívají různá klukovská dobrodružství. Ve městě je biograf, kam kluci rádi chodí. Lezou tam tajně, aby nemuseli platit. Kluci si také chtějí ochočit vosy, ale to se jim nepodaří. Kluci čtou dobrodružné knížky a chtěli by cestovat - plánují si cestu do cizí země, ale samozřejmě ji neuskuteční. Chodí se koupat k rybníku, Zilvar zachrání tonoucího chlapce Vénu. Kluci se perou s nepřátelskými Ješiňáky a Habrováky. Dělají si legraci z pana Fajsta, který věčně pomlouvá mládež, která ho nezdraví. Petr byl také několikrát navštívit Otakárka, který chce kamarády, ale nemá je. Petr slíbil mamince, že bude paní Soumarové říkat "rukulíbám", aby ukázal svoje dobré vychování, ale styděl se a neřekl to. Soumarovi jsou bohatí a mají krásný dům. Petr si od Otakárka půjčuje knížky. Otakárkova vychovatelka ale Petra kritizovala a bála se, že od něj Otakárek chytí špatné mravy.

Příbuzní Vařekovi jdou občas Bajzovi navštívit. Bajzovi před nimi skrývají, že mají k obědu husu, protože by je za to Vařekovi kritizovali, že mají maso. Paní Bajzová tvrdí Emě Vařekové, že mají brambory, ale nakonec Ema zjistí, že mají husu, a Vařekovi se velice urazí. Celá rodina se tomu směje.

Když do města přijede cirkus, Petřík touží vidět cizokrajná zvířata, proto je velmi hodný, pozorný, poslušný, nápomocný a vzorný, až to rodičům připadá podezřelé a myslí si, že onemocněl. Učí se, hraje na housle, nechodí ven s kluky, hlídá Mančinku a nepere se s Rampepurdou. Když byl ve městě cirkus, jeden chlapec z cirkusu, Alfons Kasalický, s nimi chodí do školy. Kluci jsou hrdí, že s ním mohou kamarádit. Petřík nakonec přesvědčí rodiče, aby všichni šli jednou do cirkusu. V cirkuse byl i Zilvar z chudobince, který u cirkusu pracoval, a proto měl dovoleno ho navštívit. Petr a statní kluci chtěli v cirkuse taky vypomáhat, proto nosili zvířatům vodu. Přišel za nimi i Otakárek a taky jim pomáhal. Ale přišla jeho vychovatelka a udělala hysterickou scénu, že Otakárek je z bohaté rodiny a nebude dělat takovouhle práci. Ředitel cirkusu vyhodil ostatní chlapce.

Petr onemocněl spálou. Zdály se mu dobrodružné sny, kterým uvěřil. Ve snu mu tatínek koupil slona indického Jumba, který uměl mluvit. Slon by obdivován celým městem a přál si červenou čepici protkanou zlatem s bambulkami. Tatínek Petrovi slíbil, že mu čepici zaplatí. S kluky se na Jumbovi vypravili do Indie. Navštívili krejčího, který pocházel z Čech, a seznámili se s maharádžou a princeznou. Zilvar se oženil s princeznou a kluci se na svatbě poprali. Když se ale trochu vyléčil, došlo mu, že se mu celé to dobrodružství asi jenom zdálo...

— 2 —


Ukázka z knihy

Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu, a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono porád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: ”To máme počasí, co? pane Bajza,” a tatínek praví: ”Co mám dělat, když to nechce být lepší.”

Musím porád sedět doma, a když tatínek zavře kvelb, tak mne zkouší velkou násobilku nebo vlastivědu nebo katechismus, a když se spletu, tak mne bere za ucho a praví: ”Já tě naučím, ty kluku darebná,” a ještě praví, že musím být vzdělanější než on, kdyby mně měl všechny uši utrhat. A Honza si hoví pod kamny a porád podřimuje, nic ho nebaví, ani myši, ani ptáci, vůbec nic. Někdy hraju s Kristýnou ”Člověče, nezlob se”, a když vyhraje, tak se směje, až nemůže popadnout dech, když prohraje, tak se také směje, jelikož je to Káča hloupá a není s ní žádná hra.

Je mně dlouhá chvíle, jelikož mám všecky knížky přečtené, a tak jsem se skamarádil s Otakárkem Soumarem. To bylo tak. Byla u nás v krámě paní Soumarová s Otakárkem a koupila Sidol na leštění kovů a vanilku. Otakárek pravil, že by chtěl se mnou chodit a že má všechny verneovky, a paní Soumarová se mne tázala, jestli chci být Otakárkovi přítelem. Odvětil jsem: ”Beze všeho, mně je to fuk!” a ona se smála. A pravila, abych k nim přišel, tak jsem přišel a Otakárek mně půjčil ”Oceánem na kře ledové”, což jest ohromné čtení, a obrázky v tom jsou ještě ohromnější.

Tatínek pravil, že je rád, když chodím k Soumarom, jelikož jsou to lepší lidi, a tím pádem se naučím dobrým způsobům, což prospívá obchodnictvu. Maminka pak mně přikázala, abysem u Soumarů porád říkal ”rukulíbám”, aby bylo vidět, že jsem dobře vedený. Já jsem jí to slíbil, ale neřekl jsem ”rukulíbám” a neřekl bysem to ani za pytel buráků, jelikož se stydím.

U Soumarů je to krásné jako v zámku, z jednoho pokoje jde se do druhého pokoje, z druhého do třetího a tak porád furt a mají tam kanape, na něm barevné polštáře, taky kredenc, ve které je stříbro a zlato a hrníčky, a na podlaze mají kůži z jaguára a obrazy a vůbec všechno.

A Otakárek má hrozitánskou sílu hraček, z nichž nejlepší jest elektrická železnice, co se do ní pustí proud a ona sama jede. Tak my jezdíme elektrikou, já jsem průvodčí a křičím silným hlasem ”hotovo!” a Otakárek je řidič a porád zvoní, Jenomže tam sedí v jednom kuse slečna a plete svetr a porád dává na nás pozor, abysme něco nevyvedli, a porád nás napomíná, abysme byli zticha. Až jsem se dožral a pravil: ”Herdek, copak řveme?” a ona pak pravila paní Soumarové, aby Otakárek nechytil ode mne špatné mravy. Paní Soumarová jí něco odvětila v cizím nářečí a pohladila mne po hlavě.

Vůbec je to u Soumarů dosti báječné a vždycky tam dostanu čaj s malinovou šťávou a sladké koláčky, můžu si jich vzít, kolik chci, což jest prima. Čenda Jirsák pravil, že k Otakárkovi dolejzám, jelikož je bohatý, ale já jsem mu pravil: ”To není vůbec prauda, ty Krakonoši blbácká, a sám bys tam rád chodil.” A taky že jo, když pak slyšel, že mně Otakárek půjčuje verneovky, tak dělal, jako by byl můj nejlepší přítel, a dolejzal.

Jenomže chyba je v tom, že Otakárek musí porád ležet a dávají mu teploměr pod paždí, aby se nenachladil, a užívá meducínu. To mne otrávilo a už tam nechodím, jelikož jsem všecky verneovky přečetl.

Nyní chodím k Zilvarom do chudobince, tam je to nejohromnější, ale doma nesmím nic říct, aby neříkali řeči. Pan Zilvar byl ve válce, nepřítel na něho vystřelil z děla, pročež teď chodí po domech žebrat a má nohu dřevěnou. Takovou nohu bych chtěl mít a tak si ji silně přeju, že se mi v noci zdá, že chodím s dřevěnou nohou, co silně klape ”klap! klap!”, a lidi vybíhají z domu a každý se diví, že mám tu dřevěnou nohu, a já jsem hrdý. Umínil jsem si, že budu hodný, a až budu hodný, tak naše poprosím, aby mně takovou nohu dali k Jéžišku, neboť pak by hoši koukali.

V chudobinci ostávají také almužnice a ty vždycky večer počítají, co si za den vyprosily, a pak se hádají. Když se moc hádají, tak to pan Zilvar nemůže vydržet, i odepne si nohu a hodí ji po těch babkách a ony se pak přestanou hádat. Zilvar se chlubil, že jeho tatínek jest nad všechny žebráky postavený, jelikož si nejvíc vyprosí, takž ho ostatní musejí poslouchat. A v noci moc kašle, poněvadž má sraženou krev. To povídal a byl moc hrdý.

Já jsem tu nohu porád chtěl, jenom kdybych si mohl na ni šáhnout, a Zilvar pravil: ”Jenom počkej, až tatínek usne, tak mu tu nohu odundám a můžeme si hrát.”

Tak se tedy stalo, a když pan Zilvar spal, tak mu nohu odepjal a já jsem byl velice rád. Potom jsme si hráli na žebrotu a já dělal chromajzla. A Zilvar byl lidi. Já jsem chodil a prosil jsem lidi o boží dárek a Zilvar byl jednou ten, co dá, podruhé ten, co nedá. Nejlépe uměl dělat toho, co nedá. Když dělal milostpána, co má na dveřích tabulku ”Přispívá na místní chudé”, tak se vždycky nafoukl, děsně koulel očima a mluvil: ”Vy lumpe, kdybyste šel raději pracovat,” nebo: ”Jděte si spánembohem, je vás tu moc.” Nebo dělal polecajta a říkal: ”Ty obejdo, už jsem tě dvakrát napomenul, hybaj, ať zmizneš, ať to nemusím opakovat, nebo půjdeš se mnou.” A pak mne sebral a vedl na obec.

To byla hra! Nám se to děsně líbilo a pan Zilvar spal a hlučně kašlal. Když jsem o tom povídal Bejvalovi, tak nám velice záviděl a pravil, že by si s námi chtěl taky hrát.

Já jsem odvětil: ”To já nevím, to podle toho.”

On však horlivě o to stál, že prý by se chtěl jenom podívat, jestli to děláme dobře.

Já jsem pravil, aby byl bez starosti, že Zilvar musí dobře vědět, jak se žebrota dělá, jelikož jeho tatínek jest první žebrák v městě.

Bejval se ptal, jestli se stavíme na kořauku, když si něco vyprosíme. Já jsem pravil, že ne, a on pravil, že to je chyba.

Pak se tázal, jestli hrajeme na nějaký nástroj, a když jsem pravil, že ne, tak on pravil, že je to druhá chyba.

Pročež jsem mu pravil, aby přišel taky do chudobince, on na to řekl, že přijde a že nám ukáže, jak se dělá žebrota, a že celého pana Zilvara strčí do kapsy s tou jeho žebrotou a že pan Zilvar bude kulit vočadla, jaký jest Bejval správný žebrák. Vůbec se děsně vychloubal a to se mně nelíbilo.

Avšak když jsme přišli do chudobince, tak nám Zilvar řekl, že je s žebrotou utrum, jelikož pan Zilvar na to přišel, že mu Zilvar bere nohu, on řval, že nedovolí, aby se s jeho nohou šeredilo, a Zilvara párkrát natřel. A pak si vzal nohu a šel prosit.

— 3 —


Ukázka z knihy

My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsem ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel.

Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby, zvané řezníci. Jejich území se rozprostírá od hostince Na Purku, zabírá nádraží a cihelnu a táhne se až k dělnickým domkům zvaným Na Zavadilce. S nimi sousedí Dražáci, ale ti jsou zas falešní. Nejraději by na obě strany. Jednou jsou s námi, podruhé zase s Ješiňáky. Ale jsou víc pro sebe a každému se posmívají. Jednoho Dražáka vedl pan Letovský, strážník, na obec, protože dal Ducbabovi kamenem do hlavy. On brečel a jeho tatínek, co je holič, řekl, že to dá soudu. Dražák dražácká na obci lhal, že ne, že nikdy neměl kámen v ruce, ale já ho dobře znám, je to Bednařík, ten je ze všech nejhorší, nikoho nenechá. Bednaříkovi jedí psy a kočky. Bednačík má trojku z mravů.

Avšak největší naši napřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole. Ve škole sedí v oslovských lavicích, protože neprospívají a také vyrušují a na jiné to svádí. Ruce si nemyjí, také krk mívají špinavý a pan učitel je posílá do umývárny. Tuhle povídal, že by si Habrováci mohli za ušima sázet brambory, všichni se smáli, oni měli vzteka. A pan katecheta říká: "Vy, Habrováci, jste plémě amalekitské, Bohu nemilé a lidem protivné."

Území Habrováků se rozprostírá po obou březích potoka javornického. Obyvatelé se živí chovem husí a soukenictvím. Někteří se oddávají pašerátství, pročež musejí chodit s četníkem na okres. Mnozí úpí ve vězení pro špatné skutky. Habrováci každému nadávají. Běda cizinci, který by se odvážil do jejich země bez průvodu rodičů nebo jejich zástupců.

Válka s Habrovou počíná se obyčejně na podzim, když rolníci sklidí, radují se z hojné úrody a ze stodol se ozývá bouchání cepů. Tehdy naši vystoupí na stráň, z níž možno shlédnouti celou zemi habrovskou až k obzoru, kde sousedí s územím lukavickým. Oko se pokochá úchvatnou vyhlídkou a ústa z plných hrdel spustí potupnou píseň, která jest Habrovským proti mysli.

— 4 —


Ukázka z knihy

Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U Havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: "Škoda, že jsem po sv. zpovědi. Kdybych nebyl po sv. zpovědi, tak bych taky jako bych seděl v hospodě, jako bych pil pivo a dělal bych obyvatele. Ale protože jsem po sv. zpovědi, tak nesmím, abych nezhřešil slovem nebo skutkem.

— 5 —


Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk. Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech. K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu Rampepurda. V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák. Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, který se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi prožijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním v kleče či s ochočováním vos pomocí ohně.

— 6 —


Nejznámější, vlídný a úsměvný román Karla Poláčka je vzpomínkou na dětství, psaný v okamžicích autorovy velké životní krize před odchodem do transportu.

Hrdina příběhu, malý Péťa Bajza, vypráví jakoby deníkově své zážitky z klukovských her a dobrodružství se spoustou detailů ze života malého města. Do hovorového jazyka vkládá spisovné výrazy i obraty z brakové literatury v nesmírně vtipné a mistrné slovní symbióze. Kniha patří k vrcholům české humoristické literatury také díky geniálně odpozorovaným komickým detailům.

Stručný obsah

Petr Bajza, malý chlapec z malého městečka, zažívá spoustu zážitků a příhod. Má malou sestřičku Mančinku a staršího bratra Ladislava, který s nimi už nebydlí. Bydlí s nimi ale služka Kristýna, s níž se Petr škádlívá a nazývá ji Rampepurda. Bajzovi vlastní obchod. Petrův nejlepší kamarád je Antonín Bejval - vynálezce her. Jeho další kamarádi jsou Čenda Jirsák - křesťan, Eda Kemlink, se kterým sedí a který má doma psa Pajdu, a Zilvar z chudobince. Ve městě žije také pan Fajst, jenž je zasedlý na mládež. Když ho někdo nepozdraví nebo není vhodně oblečen či umyt do školy, jde to oznámit rodičům, kteří s tím stejně nic nedělají. Dále zde žijí Vařekovi - příbuzní Bajzů. Bajzovi před nimi vždy tají, co mají k obědu (vždy tak "mají" jen nemaštěný brambor). Jednou jim na to ale Vařekovi přijdou a urazí se, ale Bajzovi se tomu smějí.

Petr, Tonda, Čenda, Eda a Zilvar spolu provádějí veškeré lumpárny. Ochočují si vosy - samozřejmě velice neúspěšně, koupou se v rybníce, kde Zilvar zachrání topícího se Vénu, hasí hořící město a čtou knihy. Petr chodí ještě k Otakárkovi Soumrakovi, který je bohatý a nemá kamarády. Tito dva si spolu hrají a půjčují si knížky.

Jednou do města přijede cirkus, proto je Petr slušný, pozorný a hodný kluk, aby jej rodiče do cirkusu pustili. Alfons Kasalický z cirkusu s nimi chodí do školy. Rodiče nakonec uprosil a v cirkuse se setkává se Zilvarem, jenž zde pracuje. Zilvar to domluví i ostatním chlapcům. Nakonec je ale všechny vyhodí díky Otakárkovi, který je podle vychovatelky na tuhle práci bohatý a udělá scénu.

Petr dostane spálu, při níž má živé sny: Otec mu koupí slonu Jumba, na kterém se svými přáteli odjede do Indie, kde se setkávají s mahárádžou a princeznou, kterou si bere Zilvar. Kluci se ale na svatbě poperou. Až s vyléčením došel Petr k závěru, že to vše byl jen sen.

— 7 —

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023