Celá e-kniha Deset malých černoušků ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3
Philip jí sevřel rameno a řekl naléhavě a hrozivě: „Teď je všechno jasné. Armstrong se schovává někde v domě. A já ho dostanu.“
Ale Vera se k němu přitiskla.
„Neblázněte!“ křičela. „Teď jde o nás! Na řadě jsme my! To on chce, abychom ho šli hledat! S tím počítá!“
Philip zůstal stát.
„Na tom něco je,“ připustil zamyšleně.
„Rozhodně musíte uznat, že jsem měla pravdu.“
Přikývl.
„Ano – vyhrála jste. Je to určitě Armstrong. Ale kam se to ten ďábel schoval? Prošťourali jsme celý dům doslova párátkem.“
„Když jste ho nenašli v noci,“ naléhala Vera, „tak ho nenajdete ani teď… To dá rozum.“
Lombard ještě nebyl ochoten se s tím smířit.
„Jistě, ale…“
„Určitě si připravil nějaké tajné místečko už předtím – no pochopitelně – to je přesně v jeho intencích. Něco jako byla doupata pro pronásledované pátery ve starých zámcích.“
„Ale tohle není takový starý zámek.“
„Mohl si dát tu skrýš vybudovat.“
Philip Lombard zavrtěl hlavou.
„Všude jsme všechno změřili – hned to první dopoledne. Přísahal bych, že tu není žádný prostor, který není na první pohled zjevný.“
„Musí tu být!“ tvrdila Vera.
„Tak bych ho rád viděl,“ trval na svém Lombard.
„No, vy byste ho rád viděl!“ křičela Vera.
„A on to ví. Někde tam je – a čeká na vás.“
Lombard povytáhl z kapsy revolver.
„Mám přece tohle.“
„Říkal jste, že Blorovi se nemůže nic stát, že je silnější než Armstrong. A fyzicky silnější byl – a taky si dával pozor. Ale vy si pořád neuvědomujete, že Armstrong je šílenec! A šílenec má všechny výhody na své straně. A je mnohem úskočnější, než může být člověk duševně normální.“
Lombard vpustil revolver zpět do kapsy.
„Tak pojďme odtud,“ řekl.
Později se Lombard zeptal: „Co uděláte, až přijde noc?“
Vera neodpověděla. A Lombard vyčítavě pokračoval: „Vy jste na to ještě nemyslela?“
Teď teprve řekla bezradně: „Co můžeme dělat? Bože můj, já se tolik bojím…“
Philip Lombard se zamyslel.
„Je pěkně. Jistě bude svítit měsíc. Musíme si najít místečko – asi někde na nejvyšších útesech – a tam se posadíme a budeme čekat na ráno. Nesmíme usnout. Musíme celou noc držet hlídku. A jestli se k nám někdo bude blížit, já budu střílet.“
Odmlčel se.
„Ale vám bude asi zima – v těch lehkých šatech.“
Vera se drsně zasmála.
„Zima? Kdybych byla mrtvá, byla by mi větší zima.“
„No to je pravda,“ tiše přitakal Lombard.
Vera neklidně poposedla. „Já se zblázním, jestli tu budeme takhle sedět. Pojďme se projít.“
„Dobrá.“
Začali zvolna chodit podél skal, sestupujících k moři. Slunce už klesalo k západu. Bylo zlaté a měkké světlo. I je zlatě ozařovalo.
S náhlým nervózním uchichtnutím poznamenala Vera: „Škoda, že se nemůžeme vykoupat…“
Philip hleděl dolů k moři.
„Co je to támhle?“ řekl prudce. „Vidíte – tam u toho velkého skaliska? Ne – kousek dál doprava.“
Vypadá to jako nějaké šaty,“ hádala Vera.
„Někdo se koupe v moři, co?“ zasmál se Philip. „To je nemožné. Patrně jsou to chaluhy.“
„Pojďme se podívat,“ navrhla Vera.
„Jsou to šaty,“ podivil se Lombard, když sestoupili níž. „Balík šatů. A tamhle je bota. Pojďte, tudyhle tam slezeme.“
Po čtyřech sešplhali po skalách.
Vera se najednou zarazila.
„To nejsou šaty,“ vydechla, „to je… člověk.“
Mezi dvě skaliska byl opravdu vklíněn nějaký člověk, kterého tam zřejmě časněji toho dne vhodil příboj.
Lombard a Vera se konečně dodrápali až k němu. Sklonili se nad ním.
Zfialovělá tvář zbavená přirozené barvy – ohyzdná tvář utopence…
Lombard vydechl: „Panenanebi! To je Armstrong!“
