Celá e-kniha Zlatá brána otevřená ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola pátá
Bylo zřejmé, že takové prohlášení od Poirota nikdo neočekával. Nevyvolalo však jediný protest nebo poznámku, ale náhlé, dusné ticho.
Ještě než se přítomní stačili vzpamatovat z naprostého ohromení, odvedla paní Hubbardová se zdvořilým „dobrou noc, vám všem“ Poirota nahoru do svého pokoje.
Paní Hubbardová rozsvítila, zavřela dveře a vybídla Poirota, aby se posadil do křesla u krbu. Její pěkná veselá tvář byla svraštělá pochybnostmi a úzkostí. Nabídla svému hostu cigaretu, ale Poirot zdvořile odmítl s vysvětlením, že má raději své vlastní. Na oplátku jí také nabídl, ale paní Hubbardová nepřítomným hlasem řekla: „Nekouřím, pane Poirote.
Sedla si naproti němu a po chvíli váhání pronesla:
„Bezpochyby máte pravdu, pane Poirote. Snad bychom měli zavolat policii — zvlášť po té ošklivé nepříjemnosti s inkoustem. Ale byla bych raději, kdybyste to býval neříkal — aspoň ne tak veřejně.“
„Aha,“ řekl Poirot, zatímco si zapaloval jednu ze svých tenkých cigaret a sledoval proužek dýmu, který z ní vycházel. „Vy si myslíte, že jsem něco zatajil?“
„Víte, myslím si, že je moc pěkné být přímý a otevřený — ale zdá se mi, že by bylo bývalo lépe o tom pomlčet, požádat, aby sem poslali nějakého policistu a všechno mu vysvětlit osobně. Chci tím říci, že ať už má ty hlouposti na svědomí kdokoliv, je teď varován.“
„Snad ano.“
„Řekla bych, že docela určitě,“ odvětila paní Hubbardová dost ostře. „Žádné snad! I kdyby to byl někdo z personálu nebo některý student, který tu dnes večer nebyl, tohle se rychle roznese. Vždycky tomu tak je.“
„Přesně tak. Úplně vždycky.“
„A je tu také paní Nicoletisová. Opravdu nevím, jak se k tomu postaví. V ní se nikdo nevyzná.“
„Bude zajímavé to zjistit.“
„Nemůžeme zavolat policii bez jejího souhlasu — kdo je zas tohle?“
Kdosi rázně zaklepal na dveře. Zaklepání se ozvalo znovu a málem ještě dřív, než paní Hubbardová podrážděně zavolala „vstupte“, se dveře otevřely a do místnosti vstoupil zamračený Colin McNabb s dýmkou mezi zuby.
Zavřel za sebou dveře, vyndal dýmku z úst a řekl:
„Promiňte, ale velmi jsem si přál promluvit si tady s panem Poirotem.“
„Se mnou?“ Poirot k němu obrátil obličej plný nevinného překvapení.
„Jo, s vámi,“ odvětil Colin pochmurným hlasem.
Přitáhl si značně nepohodlnou židli a posadil se na ni bokem, tváří k Poirotovi.
„Vaše povídání dnes večer bylo docela zábavné,“ pronesl shovívavě. „Nechci popírat, že jste člověk s dlouhou řadou zkušeností, ale, když dovolíte, řekl bych, že jak vaše metody, tak vaše názory jsou dost zastaralé.“
„Tedy Coline,“ paní Hubbardová zrudla. „Jste krajně nezdvořilý.“
„Nemyslel jsem to jako urážku, ale chtěl jsem, aby bylo jasno. Zločin a trest, pane Poirote, jsou od sebe tak daleko, jak si jen umíte představit.“
„Připadá mi, že je mezi nimi přirozená následnost,“ odpověděl Poirot.
„Vy se na to díváte pouze z úzkého pohledu zákona — a co víc — zákona v jeho nejstaromódnějším pojetí. Ale dnes dokonce i zákon sám přejímá nejnovější teorie zabývající se příčinami zločinů. A právě příčiny jsou důležité, pane Poirote.“
„V tom ale,“ zvolal Poirot, „ať už jsem staromódní nebo moderní, s vámi přece úplně souhlasím!“
„Pak ovšem musíte vzít v úvahu příčiny událostí, ke kterým v tomto domě došlo — musíte přijít na to, proč někdo tyhle věci udělal.“
„Ale já s vámi stále naprosto souhlasím — ano, to je ze všeho nejdůležitější.“
„Protože všechno má svůj důvod a pro osobu, o kterou jde, to může být velice dobrý důvod.“
V tu chvíli to už paní Hubbardová nevydržela a ostře jim skočila do řeči: „Nesmysl.“
„A v tom se právě mýlíte,“ obrátil se k ní Colin. „Vždycky musíte vzít v úvahu psychologické pozadí.“
„Psychologické slátaniny,“ ostře odsekla paní Hubbardová. „Nemám trpělivost na takové řeči!“
„To proto, že o tom absolutně nic nevíte,“ vytkl jí Colin hluboce káravým tónem a otočil se zpátky k Poirotovi.
„Zajímám se o tyto problémy. V současné době studuji postgraduální kurs psychiatrie a psychologie. Probíráme velice komplikované a někdy př…
