Kapitola jedenáctá
TUNEL
Dosti dlouho po Englemannově odchodu si Don odemkl pouto kolem kotníku a vstal. Věděl, že na sebe bere riziko, že ho přistihnou, dál ale už nemohl jen nečinně sedět. Nedokázal odolat pokušení a vydal se na průzkum.
Prošel jeskyní, zastavil se před ústím tunelu a snažil se v té tmě něco rozeznat. Měl štěstí. Jeho bystrý zrak zachytil vysoko na stěně záblesk nějakého kovu. Vyňal z kapsy zapalovač a škrtnutím zapálil plamínek. Na skobě zaražené do stěny visela dlouhá, chromovaná svítilna; napadlo ho, že ji sem dali pro případ výpadku proudu. Když posunul knoflík, zazářil mohutný proud světla, z čehož usoudil, že uvnitř je poměrně nová baterie. Vydal se do tunelu, minul po levé straně průchod vedoucí nahoru a asi po padesáti metrech došel k ocelovým dveřím, které uzavíraly možnost dalšího postupu. Vedle dveří byl knoflík potažený gumou, ale i když ho několikrát stiskl, nic se nedělo, a tak zklamaně odstoupil od dveří a začal si je pomocí svítilny prohlížet shora dolů. Dveře byly pečlivě zapuštěny do kamenné stěny a když se o ně opřel, ani se nepohnuly. Vrátil se tedy k bočnímu průchodu a vyšel jím nahoru až ke dveřím, za nimiž, jak už věděl, byla chodba vedoucí k Englemannovu operačnímu sálu a také – pokud mu Lorelli dala správnou informaci – kontrolní centrum. Stiskl gumou potažený knoflík, který objevil na stěně vedle dveří, pak uslyšel lehké cvaknutí a dveře se otevřely směrem dovnitř. Nahlédl do jasně osvětlené chodby. Lákala ho představa, že by šel dál, ale rozmyslel si to. Stačilo mu, že věděl, že se kdykoli může dostat do kontrolního centra, ale teď k tomu nebyla vhodná chvíle. Raději počká, až k němu dnes večer zajde Lorelli. Chopil se ocelového držadla na dveřích, dveře zavřel a sešel průchodem dolů do tunelu.
Protože neměl nic lepšího na práci, začal pečlivě zkoumat stěny tunelu a brzy objevil něco zajímavého. Na úrovni očí a vždy asi šest metrů od sebe byla řada ocelových destiček zapuštěných do stěny a na každé byl uprostřed malý knoflík. Vzal za jeden knoflík a zjistil, že destička se vyklonila směrem do tunelu, čímž vzniklo jakési kukátko, kterým bylo vidět do místnosti zařízené jako kancelář. V místnosti nikdo nebyl a Don destičku zaklapl. Došel k další destičce a otevřel ji. Zjistil, že se dívá do ložnice Lorelli.
Lorelli právě seděla u psacího stolu. Kreslila tužkou cosi na nějaký papír a Don usoudil, že pořizuje plán podzemní pevnosti, který mu slíbila.
Už na ni chtěl zavolat, když od dveří uslyšel nějaký zvuk. Lorelli sebou trhla, odložila tužku, sebrala arch papíru, na který něco kreslila, a strčila ho do horní zásuvky stolu.
Dveřmi někdo netrpělivě lomcoval a zvenčí se ozval Felixův hlas: „Otevři. Chci s tebou mluvit.“
„Už jdu,“ zavolala Lorelli. Rychle si rozepnula knoflíky na svých šatech, rozcuchala si vlasy, pak běžela ke dveřím a otevřela je. „Převlékala jsem se.“
„Odkdy se při převlékání zamykáš?“ zeptal se Felix, vešel dovnitř a zavřel dveře.
„Asi jsem bezmyšlenkovitě otočila klíčem.“ Došla k toaletnímu stolku, sedla si a začala si česat vlasy. „Co jsi chtěl?“
Felix se posadil na postel. Zapálil si cigaretu a vyfoukl směrem ke stropu tenký proud dýmu.
„Alsconi se ptal, co se dělo v té vile,“ sdělil jí.
Kartáč na vlasy, který Lorelli držela v ruce, jí skoro vypadl. Odložila ho a vzala si hřeben.
„Zdá se, že si myslí, že to všechno šlo až příliš snadno,“ pokračoval Felix. „Řekl jsem mu, že jsi s tím neměla žádné potíže – bylo to tak, že?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Lorelli úsečně. „Řekla jsem ti, co se tam dělo. Snad nechceš, abych ti to zopakovala?“
„Takže je jisté, že ty peníze dojdou do Banco di Roma za čtyři nebo pět dnů?“
„Ano; aspoň mi to tvrdila Micklemova sekretářka.“ Lorelli teď skončila s česáním. Sáhla po své kabelce, otevřela ji a vytáhla cigaretu. Zapálila si ji.
Felix si všiml, že v kabelce má svou pistoli ráže 25.
„Výborně,“ řekl a zvedl se. „Starý má o tobě zatím určité pochybnosti, ale já jsem mu vyložil, jak skvěle jsi zvládla tenhle úkol…
