Kapitola třináctá
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
Když Don došel na poslední schod a chytil Lorelli kolem pasu, voda mu sahala nad kolena. Opřeli se o ocelové dveře.
„Jste to vy, Harry?“ zavolal Don.
„Jistěže jsem to já, pane,“ křičel Harry za dveřmi. „Pokouším se otevřít ty dveře. Můžu to zkusit dynamitem?“
„Ne!“ zařval Don. „My jsme hned za dveřmi a nemůžeme odtud nikam ustoupit. Už stojíme ve vodě a hladina stále stoupá.“
„Dobře. Já už to nějak zařídím,“ prohlásil Harry. „Vydržíte to ještě pět minut?“
„Musí to být rychleji,“ volal Don, kterého nový příval vody skoro porazil.
„Zařídím to,“ řekl Harry. Lorelli se chytila Dona.
„Oni to nezvládnou,“ hlesla. „Nemůžou to zvládnout.“
„Nepamatuju situaci, kterou by Harry nevyřešil,“ uklidňoval ji Don a snažil se, aby jeho hlas zněl optimističtěji, než to odpovídalo jeho pocitům. Nedovedl si představit, jak by je Harry mohl včas dostat ven. „Držte se mne a buďte klidná.“
Voda stoupla až k úrovni ramen Lorelli. Ve slabém světle bylo vidět její staženou a bílou tvář.
Čekali, zatímco běžela minuta za minutou a voda vytrvale stoupala.
„Jste tam ještě, pane?“ ozval se náhle Harryho hlas.
„Ano. Co se děje?“
„Poslal jsem tři Giuseppeho chlapce k jezeru. Vyhodí do povětří potrubí, kterým přitéká voda k vám dolů. Provedou to co nejrychleji.“
„Výborně,“ řekl Don. „Skvělá práce, Harry.“
„Ještě se vrátím,“ dodal Harry. „Bude to hned.“
Don držel Lorelli nad vodou, která mu sahala až po ramena.
„Pohybujte rukama i nohama,“ řekl jí. „Od hladiny ke stropu je ještě skoro metr. Určitě se jim to podaří dřív, než voda dosáhne ke stropu.“
Teď už sám musel plavat a jednou rukou držel Lorelli.
Voda stále stoupala, i když poněkud pomaleji. Don zvedl ruku a dotkl se stropu. Za tři nebo čtyři minuty je voda zcela pohltí. „Lehněte si na záda a ponořte zadní část hlavy co nejhlouběji do vody.“ Ležela na hladině a on ji přidržoval. „Máte strach?“
„Už ne tolik jako dřív. A vy?“
„Asi taky tak, ale to nám asi moc nepomůže.“
„Felix je mrtvý, že?“
„Ano, je mrtvý. Teď ale na nikoho z nich nemyslete.“
„Ani mi ho není líto. Mám pocit, jako by nikdy neexistoval.“
Slabé oranžové světlo se náhle rozzářilo, osvítilo nerovný skalní strop, od něhož oddělovalo jejich tváře zející z vody jen asi patnáct centimetrů, pak hned zhaslo a oni zůstali ve tmě.
„Tak Alsconi se přece jen může smát naposled,“ prohodila Lorelli. Mluvila klidně. „Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že mu můžu uniknout. Nebylo by lepší všechno nechat být a potopit se?“
„To je zvrácený nápad,“ odtušil Don. „My se odtud dostaneme. Je to jako v biografu. Záchrana přijde vždycky v poslední chvíli.“
„Vypadá to ale na menší zpoždění. A jsem strašně prochlazená.“
Dona napadlo, že už jim zbývá snad jen několik vteřin. Zvedl ruku ke stropu a očekával, že se ho dotkne ve vzdálenosti několika centimetrů, ale jeho tápající prsty našly nahoře jen volný prostor. V náhlém záblesku naděje se natáhl výš a sotva se stačil dotknout stropu.
„Myslím, že se jim to podařilo,“ vykřikl radostně. „Voda klesla nejmíň o čtvrt metru.“
„Neříkáte to jen tak pro útěchu?“
„Sáhněte nahoru a přesvědčte se sama.“
„Ano. Nic tam necítím.“
Don spustil nohy dolů a ucítil pod nimi schod.
„Oni to dokázali!“ zvolal. „Už se můžeme postavit! Neříkal jsem vám to? Voda klesá!“
Lorelli spustila nohy a postavila se vedle Dona. Opřela se o něj a rozplakala se.
Za dveřmi zařval Harry: „Jste v pořádku? Už jsme odklonili přívod vody a teď se pustíme do dveří.“
„My jsme oukej, Harry,“ zavolal Don. „Jak chcete otevřít ty dveře?“
„Našel jsem rozvodnou desku. Zapnu proud.“
„Počkejte pár minut,“ požádal ho Don. „Nejdřív se musíme zbavit té vody.“
„Dobře, pane. Řekněte mi, až to bude v pohodě.“
Voda mezitím klesla Donovi až ke kolenům a bylo cítit, že rychle ustupuje.
„Do pěti minut jsme venku,“ sdělil Lorelli.
„Co uděláte se mnou?“ zeptala se a odtáhla se od něho. „Odevzdáte mě policii?“
„Já s vámi nebudu dělat vůbec nic,“ odpověděl. „Záleží na tom, co vy uděláte sa…
