Celá e-kniha Stopa vede do Sieny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola desátá
WILLIE
Don se smutně podíval na posledních pět cigaret ve svém pouzdru a rozhodl se, že odolá pokušení a nechá si je pro nějakou naléhavější příležitost.
Seděl na podlaze pokryté slámou, zády se opíral o stěnu jeskyně a na kotníku měl ocelové pouto upevněné řetězem. Bylo už skoro půl čtvrté odpoledne. Od chvíle, kdy před třemi hodinami do jeskyně vešel Felix, už se tu neobjevil nikdo. Felix si přišel pro dopis určený Donově newyorské bance. Překvapilo ho, že Don ten dopis napsal bez jakýchkoli protestů.
Don si ale uvědomoval, že napsáním dopisu získá nejméně čtyři dny využitelné k přípravě svého útěku, a věděl, že ty čtyři dny nutně potřebuje. I když ho policie nenašla, byl si jistý, že Harry se nevzdá a jestli je vůbec možné nějak proniknout do téhle pevnosti, tak to Harry dokáže, ale bude to chtít čas. Až Mariana dostane dopis pro banku, bude vědět, že on je naživu, a navíc doufal, že ji nijak neovlivní neúspěšná prohlídka, kterou zde podnikla policie.
Don vůbec neměl v úmyslu platit výkupné. O Alsconim si nedělal žádné iluze. Byl si jistý, že Alsconi se nespokojí s pěti sty tisíci dolary a také že ho nepropustí. Dona utěšovalo vědomí, že Harry pro něj udělá všechno možné, ale nehodlal se spoléhat jen na Harryho úsilí. Pokud se má z tohohle podzemního vězení dostat, bude se muset spolehnout především sám na sebe.
S nechutí si prohlížel pouto kolem svého kotníku. Bez nějakého nástroje bylo nemožné otevřít zámek pouta. Už se pokoušel vyrvat ze stěny masivní svorku, ke které byl připevněný řetěz, ale bez úspěchu.
Přemýšlel o tom a právě ho napadlo, že až mu příště přinesou jídlo, možná by dokázal ulomit jeden z hrotů vidličky, kterým by se pak pokusil otevřít zámek, když uviděl, že tunelem se k jeskyni blíží nějaké světlo.
Ohromilo ho, když spatřil, jak se ze stínů do osvětleného prostoru, ve kterém seděl, vynořila Lorelli.
Bylo zřejmé, že Lorelli je nervózní. Tvář měla bledou a v jejích očích se odrážel strach, který ji svíral.
Došla až k němu a poklekla vedle něho.
„Mluvila jsem s vaší sekretářkou,“ zašeptala téměř bez dechu. „Řekla jsem jí, že vás odtud dostanu. Na oplátku chci dvě stě padesát tisíc dolarů. Vaše sekretářka mi ten obnos slíbila, ale zaplatit to musíte vy, a proto chci takový slib i od vás.“
Don si všiml strachu v jejích očích a okamžitě si uvědomil, že svou nabídku míní vážně.
„To je pěkný balík peněz,“ podotkl. „Co vás přimělo k té náhlé změně?“
„Už jich mám dost. Chci od nich utéct. Peníze potřebuju, abych byla v bezpečí,“ řekla. „Oni vás vůbec nehodlají propustit. Mají v úmyslu připravit vás o všechny peníze a pak vás zavraždit. Já vám pomůžu odtud uniknout, ale musíte mi dát slovo, že až budete volný, vyplatíte mi dvě stě padesát tisíc dolarů.“
„To zní korektně,“ uznal Don. „Ty peníze nedostanete dřív, než budu volný, a proto vám dávám své slovo. To vám slibuju.“
„Můžu se na to spolehnout?“
„Jak jsem řekl – slibuju vám to. Jak mě odtud chcete dostat?“
„Musím teď vypracovat plán. Všechny dveře jsou ovládány elektricky. Podzemní prostory mohou být zatopeny. Je zde kontrolní centrum, které je střeženo ve dne v noci. Naději na únik odtud budete mít, jen když zneškodníte toho, kdo tam právě má službu. Snadnější bude pokusit se o útěk v noci. Všichni budou spát kromě Carlose, který tam hlídá každou noc.“
Don se ušklíbl.
„Představujete si, že mám zneškodnit právě jeho?“
Lorelli přikývla.
„Můžete mi obstarat nějakou pistoli?“ zeptal se Don.
„Myslím, že ano. Pokusím se o to.“
„Musíte víc, než se jen pokusit. Myslím, že bez pistole bych si s Carlosem jen těžko poradil. A co s tímhle?“ Poklepal na pouto kolem kotníku.
„Seženu vám pilník.“
„Raději bych měl vlásničku,“ požádal ji Don a usmál se. „Nemáte náhodou nějakou u sebe?“
Vjela rukou do svých červeně zlatých vlasů, našla vlásničku a podala mu ji. Pak se zvedla.
„Ještě sem přijdu,“ řekla. „Pokusím se sehnat pro vás pistoli, ale nebude to snadné. Nepůjde-li to jinak, dám vám svoji.“ Znovu na něj pohlédla. „Spoléh…
