Kapitola dvanáctá
VODNÍ PAST
Když Harry odložil sluchátko, do salónu vběhla Mariana.
„Byl to pan Micklem,“ oznámil jí Harry a usmál se, když viděl Marianin rozzářený obličej.
„Podle toho, jak jste křičel, jsem si domyslela, že to musí být on,“ řekla. „Je v pořádku, Harry? Kde vlastně je?“
„Celkem to ujde, slečno, ale pořád je tam v podzemí. Dokázal se zmocnit pistole a myslí si, že se mu odtamtud podaří uniknout. Řekl, že vyrazí v půl druhé dnes v noci.“ Podíval se na hodinky. „Giuseppe by tu měl být už brzy. Máme tam na pana Micklema čekat a pomoct mu při útěku.“
Vzrušený tón jeho hlasu přilákal do místnosti Cherryho. Sdělili mu tu novinu. Harry pak pokračoval a podrobně zopakoval svůj rozhovor s Donem.
„Jestliže ten Willie pozoroval naši vilu,“ uvažovala Mariana, „tak je možné, že buď on, nebo některý jiný člen toho gangu nás stále sleduje.“
Harry se udeřil pěstí do čela.
„Máte pravdu, slečno. Mělo mě to napadnout. Podívám se, jestli tam někoho objevím.“
„Buďte opatrný, Harry,“ řekla Mariana úzkostlivě. „Snad abychom raději počkali, až přijde Giuseppe…“
Harry se ušklíbl.
„O mne si nedělejte starosti. Jestli tu někdo je, tak ho najdu dřív, než on najde mě. Nechceme přece, aby ohlásil, že dostáváme posily,“
„Půjdu s vámi,“ prohlásil Cherry.
„To není nic pro vás,“ namítl Harry netrpělivě. „Zůstaňte tu se slečnou Rigbyovou. Já už to zvládnu.“
Cherryho otylá tvář dostala vzdorovitý výraz.
„Já bych zašel k vratům,“ pravil. „Ten chlap se může pokusit utéct, když vás uvidí. Já tam budu čekat a můžu ho zneškodnit.“
„Pravděpodobně ale předtím můžete dostat pořádnou ránu do hlavy,“ řekl Harry. „Jsou to ostří hoši. Raději ho přenechte mně.“
„Já budu mít svoji hůl s ukrytým stiletem,“ oponoval Cherry. „Jsem plně schopen postarat se sám o sebe.“
Vyšel z místnosti dříve, než mu to Harry stačil rozmluvit, nasadil si svůj černý plstěný klobouk, vzal si hůl, ve které byla zasazena bodná a sečná zbraň s tenkou čepelí, a vydal se po příjezdové cestě.
Harry potřásl hlavou.
„Tvrdohlavý starý kozel,“ ulevil si, „ale má kuráž. Tak já jdu.“ Otevřel zásuvku psacího stolu a vytáhl Donovu berettu. „Vezměte si ji, slečno, pro případ, že by si to sem namířil Willie nebo jeho kumpán. Jestli ho zpozorujete, střelte ho do nohy, ale při stisknutí spouště nezavírejte oči.“
„Já ji nechci. Musíte ji přece mít vy, Harry.“
„To není nic pro mne,“ sdělil jí Harry. „Já si plně vystačím tady s tím,“ ukázal sevřené pěsti s mohutnými kotníky a usmál se.
Jacopo seděl v houští asi sedmdesát metrů od vily a netušil, co se na něj chystá. Večerní slunce příjemně hřálo, jablko, které dojídal, bylo sladké a křupavé a on sám pociťoval spokojenost duše i těla. Ze všeho nejraději Jacopo seděl někde ve stínu a odpočíval. Byl nejméně významným členem organizace a byl na to hrdý. Neměl žádné ambice, ani touhu po penězích, ženách a drahých autech, jakou měl Willie. Neusiloval o nic jiného než o život v klidu a co možná nejméně práce. Byl jedním z asi tuctu lidí, které Alsconi zaměstnával jen pro sledování osob. Jeho práce spočívala v tom, že celé hodiny vysedával v kavárnách, hotelových halách či v autech a čekal, až se objeví jedna z Alsconiho obětí. Pro takovou činnost měl vrozený talent a kromě schopnosti vysedávat dlouhé hodiny a nic přitom nedělat neměl sklony k žádné jiné práci, která by mu mohla vynášet peníze.
Sledoval Cherryho, jak vyšel z domu a ubíral se k vratům, a uvažoval, kam asi ten člověk jde. Podle instrukcí měl ale sledovat vilu. Jediné, co by měl ihned ohlásit Felixovi, by byl příchod policie. Došel k závěru, že Cherry jde na večerní procházku. Neměl ale možnost spatřit Harryho, který se vykradl z vily, protože Harry vyšel zadním vchodem a ihned zmizel v křoví jako duch.
Harry za války sloužil u jednotky speciálního nasazení a na svůj výcvik nezapomněl. Jednou z jeho kvalifikací byla nehlučná likvidace německých hlídek nožem. Mnohokrát byl s dalšími příslušníky své jednotky vysazen na písčitých dunách ve Francii. Harry pak sám po…
