Kapitola devátá
DOHODA
Krátce po jedné Felix otevřel dveře ložnice Lorelli a vstoupil do malé místnosti, v níž dominovala modrá a šedá barva. Až na skutečnost, že místnost neměla okna a byla osvětlovaná uměle, nikdo by nepoznal, že je deset metrů pod zemí.
Lorelli spala dlouho a teď seděla před toaletním stolkem a česala se. Byla oblečená do bledě zeleného hedvábného župánku a na malých, pěkně tvarovaných chodidlech měla lehké trepky.
Když Felix vešel, obrátila se.
„Děje se něco?“ zeptala se a on si ihned všiml náznaku úzkosti v jejím hlase.
„Děje se toho spousta,“ řekl, přitáhl si židli, posadil se na ni obkročmo a paže položil na opěradlo. „Ukázalo se, že ten Američan, kterého jsme chytili, je Don Micklem. Pro případ, že jsi o něm nikdy neslyšela, tak ten chlap má cenu dvou milionů liber šterlinků ne dolarů. Starej je moc rád, že jsme ho čapli, a nasadil na něj půl milionu dolarů výkupného.“
Lorelli odložila hřeben na toaletní stolek.
„A to má snad být důvod ke vzrušení?“ opáčila. „Jestli má skutečně tak velkou cenu, tak proč jsme se zastavili na pouhých pěti stech tisících dolarů?“
„To je jen první splátka. Kdybychom chtěli najednou větší sumu, mohlo by to vyvolat valutové problémy. Micklem si představuje, že po zaplacení bude na svobodě. Mezi náma, ten se ale odtud nedostane, dokud nepřijde o své dva miliony, a až nás bude opouštět, tak to bude patama napřed a s věncem na břiše.“
Lorelli neřekla nic. Ustala a šla k šatníku. Svlékla si župan a ze skříně vytáhla černé hedvábné šaty. Trochu je shrnula a přetáhla si je přes hlavu.
Felix sledoval její pevnou, nádherně tvarovanou postavu.
„A Micklemovi to nedošlo?“ zajímala se Lorelli, když si šaty vyrovnávala na bocích. Vrátila se k toaletnímu stolku, otevřela zásuvku s bižuterií a vybrala si šňůru černých a červených dřevěných korálků.
„To mi právě dělá starosti,“ uvažoval Felix. „Když se na toho chlapa podívám, připadá mi jako pořádný rváč, ale teď se tak nechová. Možná ho starej dokázal postrašit. On dělá přesně to, co se od něj žádá. Napsal dopis své newyorské bance a pověřil ji, aby ty peníze poukázala jeho bance v Římě. Starej si myslel, že se bude cukat, ale on vůbec ne. Ty budeš mít za úkol doručit ten dopis Micklemově sekretářce. Ta s ním pak poletí do New Yorku.“
Lorelli se zarazila.
„Já že mám doručit ten dopis?“
„Jo,“ přikývl Felix a díval se na ni. „Nic na tom není…“
„Proč to nemůžeš udělat ty, Willie nebo Carlos?“ zeptala se Lorelli zvýšeným hlasem.
„Mne se neptej,“ odsekl Felix ostře. „Starej rozhodl, že ho doručíš ty.“
„Proč musím vždycky já dělat tu špinavou práci?“
„Co je na tomhle špinavého?“
„Co když na mne zavolají policii? Vzpomeň si, co se mi stalo v Londýně. Skoro mě dopadli.“
„Hele, nech toho,“ odtušil Felix netrpělivě. „Vždyť to je hračka. Žádná policie tam nebude a Micklemovi zaměstnanci se tě neodváží ani dotknout, dokud ho máme v rukou my.“
„Mně se do toho ale nechce, Felixi,“ prohlásila. „Nevidím důvod, proč bych to měla být zrovna já. Já s tím nechci mít nic společného.“
„Ty to asi nevíš, Lorelli,“ řekl a upřeně se na ni díval, „ale možná tě čekají nepříjemnosti. Teď není vhodná doba na to, abys říkala, co chceš a co nechceš dělat. Nejpozději za hodinu zaneseš ten dopis do vily Trioni. Je to rozkaz.“
Lorelli zbledla.
„Nepříjemnosti – co tím chceš říct?“
„Alsconi si už není tebou tak jistý, jako býval. Řekl, že máš tendenci ztrácet nervy v kritických situacích. Já jsem ho ujistil, že budeš v pořádku a že si za tebe beru odpovědnost. Moc ho to nepřesvědčilo. Posílá tě s tím dopisem, aby si prověřil tvoje nervy.“
Lorelli se spěšně posadila na kraj postele.
„Na tom úkolu přece nic není,“ pokračoval Felix klidně. „Jako prověrka to skutečně nic neznamená. Musíš se trochu sebrat. Alsconi tě sleduje. Doufám, že ti nemusím připomínat, co to znamená.“
Neřekla na to nic.
„Tady je ten dopis,“ navázal Felix. Vyňal z náprsní tašky obálku a položil ji na toaletní stolek. „Víš, kde je vila Trioni?“
„Ano,“ řekla Lorelli.
„A…
