Celá e-kniha Vražda v Mezopotámii ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA XXVI
Příště jsem na řadě já!
Bylo to strašné. Doktor Leidner vypadal, jako by se o něho pokoušely mdloby a já sama jsem se cítila prachmizerně. Doktor Reilly si předmět prohlédl s profesionálním gustem.
„Předpokládám, že na něm nejsou žádné otisky prstů?“ vyrazil ze sebe.
„Ne, žádné.“
Doktor Reilly si vzal pinzetu a pokračoval v podrobném zkoumaní.
„Hm — částečky lidské kůže — a vlasy — světlé vlasy. Pokládejte to ale za neoficiální zjištění. Budu muset přirozeně provést důkladnější zkoušky, určit krevní skupinu a podobně, ale téměř o tom nepochybuji. Našlo se to pod postelí slečny Johnsonové? To je tedy ohromná představa! Paní Leidnerovou zavraždila ona a pak, Bůh jí odpusť, ji přepadly výčitky svědomí a sama si vzala život. To je ovšem jen teorie — ale svůdná teorie.“
Doktor Leidner jen bezmocně zavrtěl hlavou.
„Anna to neudělala. — Anna to neudělala,“ zašeptal.
„Nevím, kam to nejprve schovala,“ řekl kapitán Maitland. „Po prvním zločinu jsme prohledali všechny pokoje.“
Něco se mi mihlo hlavou a pomyslela jsem si: „Do skříně s potřebami a pomůckami,“ ale neřekla jsem nic.
„Ať už to bylo kamkoli, byla s tou skrýší nespokojená a vzala si kámen k sobě do pokoje, který byl předtím prohledán zároveň s ostatními. Nebo to možná udělala poté, co se rozhodla spáchat sebevraždu.“
„Tomu nevěřím,“ řekla jsem nahlas.
A opravdu jsem nějak nebyla s to uvěřit, že by ta laskavá a milá slečna Johnsonová byla schopna roztříštit paní Leidnerové hlavu. Prostě jsem si to neuměla představit. A přece tomu některé věci nasvědčovaly — třeba ten její večerní záchvat pláče. Sama jsem si v duchu sice řekla, že jej mohly vyvolat „výčitky svědomí“, ale měla jsem ovšem, na mysli nějaký malý, zcela bezvýznamný čin.
„Nevím, čemu věřit,“ řekl kapitán Maitland. „A také musíme nějak vysvětlit — zmizení toho francouzského mnicha. Moji lidé pátrají po okolí — pro případ, že by ho byl někdo omráčil a hodil tělo do některého zavodňovacího kanálu.“
„Ochl Teď si vzpomínám —“ zvolala jsem.
Všichni se na mne tázavě podívali.
„Bylo to včera odpoledne,“ řekla jsem. „Podrobně se mne vyptával na toho šilhavého chlapa, co tenkrát nakukoval do okna, Ptal se mne, kde chlap tehdy na té cestě přesně stál, a potom řekl, že si to tam ještě půjde prohlédnout. Říkal, že v detektivkách zločinec vždycky ztrácí něco, co může poskytnout vhodný klič nebo vodítko.“
„Ať se propadnu, jestli moji zločinci dělají něco podobného,“ řekl kapitán Maitland. „Tak po tomhle tedy šel, co? Hrome, to by mě zajímalo, jestli něco vypátral. Byla by to pořádná shoda okolností, kdyby přišel na stopu pachatele ve stejnou chvíli jako slečna Johnsonová.“
Podrážděně dodal: „Šilhavý chlap? Na té pohádce o tom šilhavém chlápkovi je víc než se na první pohled zdá. Zatraceně rád bych věděl, proč ho moji lidé nemohou dopadnout!“
„Možná, že on vůbec nešilhá,“ řekl Poirot klidně.
„Myslíte, že to mohl předstírat? To je pro mne novinka, že se dá simulovat šilhavost.“
Poirot na to pouze řekl: „Šilhání — ono někdy může být moc užitečné.“
„To bych prosil! Dal bych za to nevím co, kdybych věděl, kde ten chlápek teď je — ať šilhá nebo ne!“
„Já dohaduji,“ řekl Poirot, „že on již přefoukl přes syrské hranice.“
„Vyrozuměli jsme Tell Kotchek a Abú Kemal — de facto všechny pohraniční posádky.“
„Já spíš si představuji, že on zamířil přes hory. Tam lze někdy stopnout náklaďáky, které pašují kontraband.“ Kapitán Maitland mlaskl.
„To bychom tedy raději měli zatelegrafovat do Deir ez Zoru?“
„Já tak učinil včera — upozorniv je, aby pásli po autu se dvěma muži, kterýchžto pasy pravděpodobně budou v naprostém pořádku,“ řekl Poirot.
Kapitán Maitland ho poctil upřeným pohledem.
„Vy jste tam už telegrafoval? Říkáte — dva muži?“
Poirot přikývl.
„V tomhle jsou dva muži zamícháni.“
„Tak se mi zdá, pane Poirote, že si spoustu věcí necháváte pro sebe.“
Poirot zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl, „vskutku ne. Mně pravda zasvítila až dnes ráno, když jsem přihlížel východu slunce. Převelmi krásnému východu…
