10
Meyer měl pocit, že Přemíra sedmikrásek by byl parádní titul pro román například o muži, kterému vrah probodne srdce stonkem zmrzlé sedmikrásky a vražedná zbraň se pak rozpustí v třicetistupňovém vedru - kdyby se jen takové věci neděly detektivu Dickovi Tracymu, populárnímu v době, kdy Meyer byl ještě kluk a utíkal před pronásledováním svých gojských spolužáků. A teď měl - shodně s paní Hawkinsovou - naopak pocit, že jméno U lovce karibu nebude ten nejvhodnější název pro restauraci, kde si člověk má dát hovězí pečeni, a snažil se vymyslet název, který by na místo, kde si má člověk pochutnat, nalákal ještě míň zákazníků. Napadl ho jedině Chlupatý bizon. Hrdina Přemíry sedmikrásek by zavedl svou dívku do jídelny U chlupatého bizona, a tam by na něj vystřelil padouch skrytý za rudou z áclonou. Hrdina by se jmenoval bu ď Matěj, Jan, Petr, Tom áš, Juda, Bartoloměj, Šimon či Jakub, protože v románech se většina kladných hrdinů jmenuje po dvanácti apoštolech s výjimkou Jidáše Iškariotského. Z toho by se nakonec vyklubal - na to vemte jed - záporný typ, a toho už stejně nahradil Matouš. Někteří kladní hrdinové se jmenují taky Pavel nebo Barnabáš a někdy je pojmenovávají i po jiných biblických chlapících jako Marek nebo Lukáš. Zlotřilec se obvykle jmenuje Frank, Randy, Jug, Bil y Boy nebo Plešoun. Hodní budižkničemové bývají Lany, Eugene, Richie a Sammy (nikdy Sam). A ti neutrální zase Morris, Irving, Pery, Toby a - bodejťže - taky Meyer, mockrát ti děkuju, drahý otče!
Majitel jídelny U lovce karibu se jmenoval Bruce Fawles.
Jméno Bruce - v literatuře a podle Meyerových výzkumů - má jen dvě možnosti. Bruce je buď homosexuál, nebo odporný bídák se zarostlou hrudí, pronásledující tradičního nemožňáka. Skutečný Bruce Fawles byl běloch mezi třiceti a čtyřiceti lety, asi metr osmdesát vysoký a vážící něco přes sedmdesát kilo, měl pískově světlé vlasy, na temeni prořídlé (jak si Meyer hned všiml). Na sobě měl modré džíny a fialovou košili s natištěnou hlavou huňatého soba nebo losa, prostě něčeho s obrovskými parohy, které se rozprostíraly po Bruceově hrudi a klíčních kostech a ohrožovaly mu krk. Vyšel z kuchyně a utíral si ruce do utěrky na nádobí. Kdyby ho měl Meyer pojmenovat, nazval by ho Jack, protože Fawles jako Jack vypadal. Napřáhl ruku a jeho stisk byl - bez ohledu na Bruce -jackfawlesovský.
“Zdravím vás,” řekl. “Já jsem Bruce Fawles. Servírka povídá, že jste od policajtů. Co jsem proved tentokrát?”
“Já o ničem nevím,” řekl Meyer s úsměvem. “Přišel jsem se vás zeptat na děvče, které tu u vás podle našich informací pracovalo někdy v březnu.”
“To jako myslíte Claru Jean Hawkinsovou?” zeptal se Fawles.
“Vy se na ni pamatujete?”
“Čet jsem o ní tuhle v novinách. To se nemělo stát. Byla to hodná holka.”
“Jak dlouho u vás pracovala, pane Fawlesi?”
“Heleďte se, nemusíme tu přece takhle stát, co vy na to? Dáte si kafe? Louiso,” zavolal na servírku, “přines nám dvě kafata, buď tý lásky! Posaďte se,” řekl. “Promiňte, přeslech jsem vaše jméno.”
“Detektiv Meyer,” řekl Meyer a sahal si do kapsy pro průkaz.
“Nemusíte mi nic ukazovat,” řekl Fawles. “Jestli někdy někdo vypadal jako polda, tak jste to vy.”
“Já?” řekl Meyer. “Vážně?” Vždycky si myslel, že vypadá spíš jako pojišťovací agent, zvláště od té doby, co si koupil klobouk á la profesor Higgins. Měl ho na hlavě i teď, zplihlý a promočený deštěm. Oba muži seděli u stolu vedle lítacích dveří do kuchyně. Bylo za dvacet minut dvanáct, na oběd ještě brzo.
“Poldové se poznají, protože vypadají jako poldové,” řekl Fawles. “Náhodou hospodský taky vypadají jako hospodský. Podle mě - a dám na to krk - si lidi buď vybíraj povolání podle toho, jak vypadaj, anebo po nějaký době vypadaj podle toho, jaký povolání si vybrali. No řekněte sám, ale poctivě, kdybyste mě viděl jít po ulici, nenapadlo by vás hnedka, že jsem majitel restaurace? Chci říct, jako dealera s drogama byste mě nezatknul, že ne?”
“To tedy ne,” řekl Meyer a usmál se.
“Zrovna tak já nemusím mít potvrzeno, že jste ch…
