4
Byly tři hodiny ráno. Seděl v tichu služebny sám u svého stolu a přemýšlel, co se to s ním ksakru děje. Bude jí muset ráno zavolat, omluvit se a říct, že měl za sebou dlouhý den a ještě delší noc, říct, že v tomhle zaměstnání člověk někdy hledá vraha pod každým kamenem, vysvětlit - ale ne, houby! Zacházel s truchlící vdovou jako s nějakým vrahounem a to se nedá omluvit. Byl utahaný, ale to není omluva. Poslouchal Monoghana a Monroea, jak vtipkujou o smrti a umírání, a jejich žvásty ho dráždily, ale ani to není omluva. Nic ho neomlouvá za to, že si hrál na rameno spravedlnosti před ženou, která byla jen zdrcená smrtí svého manžela. Jestli zůstane u tohohle zaměstnání ještě pár let, říkal si někdy, tak úplně zapomene, že existují taky nějaký city.
“Je to tvůj případ,” nabádá příručka, “nepřestávej vyšetřovat dál.” Nepřestávej vyšetřovat, když leje jako z konve a na chodníku leží člověk s hlavou vejpůl a mozek se mu vsakuje do dlažby, nepřestávej vyšetřovat v nemocničním pokoji páchnoucím dezinfekcí, nepřestávej vyšetřovat v činžovním bytě v nevábné čtvrti ve dvě ráno, kde hodiny na zdi odtikávají prázdné noční minuty a žena prolévá slzy nad mrtvým manželem. Prohrabuj se jí ve skříni a hledej šaty, které měl na sobě vrah! Přiměj ji, aby mluvila o manželových eventuálních nevěrách! Proč ne, jsi přece policajt!
Měl jít rovnou domů. Hodiny ve služebně ukazovaly tři bez deseti minut. Fakticky je už vlastně sobota, i když on má pořád pocit, že je pátek. A prší, jen se leje. Jeho směna skončila o půlnoci a o půlnoci by byl šel domů, kdyby hláška o Chaddertonovi nepřišla ve tři čtvrtě na dvanáct, právě když ho měli vystřídat Parker s Wil isem. Byl unavený a podrážděný a připadal si jako král všech neotesanců za to, jak se choval k té Chaddertonové, litoval - a ne málo - sám sebe, ubohého státního zaměstnance, který je nucený zabývat se ošklivými stránkami života při malém platu a dlouhé pracovní době, mizerných pracovních podmínkách a shora přicházejících požadavcích jako Co nejrychleji zatknout a postavit před soud! Měl jít rovnou domů a do postele. Ale na stole ležel zápisník, ležel tu, desky potrhané, stránky plné textů, které napsal mrtvý, a žádal si o pozornost. Vstal, protáhl se a šel ke chladicí nádrži na vodu, vypil kelímek a vrátil se k psacímu stolu. Na hodinách bylo tři a pět minut. Služebna byla tichá jako špatně osvětlené mauzoleum plné prázdných stolů a mlčících psacích strojů. Za laťkovým brlením, které oddělovalo služebnu od chodby, viděl světlo za mléčným sklem dveří do šatny a za ním zábradlí železného schodiště vedoucího do ohlašovny v přízemí budovy. Dole zazvonil telefon. Slyšel, jak jeden pochůzkář zdraví kolegu, který právě přišel zvenčí. Sám ve služebně, Carella otevřel zápisník. Nikdy nebyl v Trinidadu, nikdy se nezúčastnil jako divák obrovských kalypsových soutěží, které se odehrávaly každoročně před Popeleční středou v karnevalových stanech ve městě Port of Spain. Ale teď, jak listoval zápisníkem, slova naškrábaná tužkou začala najednou pulzovat afrošpanělskými rytmy, z nichž vycházela. Najednou měl pocit, že je Popeleční středa a on je tam, pohupuje se v rytmu hudby, která se řine z baráku z vlnitého plechu a palmových listů, diváci obojího pohlaví luskají prsty a vykřikují a účinkující vynalézavě mění rytmus i rýmy, vyzpívávají svou ironii, svůj protest, své rozhořčení:
Povídám lidi v týhle naší díře
Starosta si myslí že je velký zvíře
Ve vile muchlá svou tlustou maminu
Chudej negr neví jak uživit rodinu
Tlustá starostka má krásnej vohoz novej
Boháči teď budou mít ples vopravdovej
Na negrovi zase berňák zatančí si
A negrova stará bude honit krysy
Starosta neví že až volby budou
Negr se svou starou ke komisi půdou
Za závěsem u urny zvolí vládu novou
Zatočí se starostou a s tlustou starostovou
Carella si s úsměvem říkal, nemá-li jít za starostou. Píseň, která se posmívá starostově otylé manželce Louise a proslavenému “šampaňskému” plesu, který sponzorovala loni v dubnu, je dostatečný …
