11. KAPITOLA
Cramer se dostavil v úterý 3. července ve čtvrt na dvanáct dopoledne. Když zazněl zvonek, právě jsem vyřizoval jeden čistě soukromý hovor. Již v květnu jsem přijal pozvání na pětidenní víkend, končící čtvrtého července, v domě jedné přítelkyně ve Westchesteru. Dlouhotrvající honba za matkou mě přinutila pozvání odmítnout a právě teď se mi dotyčná přítelkyně ozvala s tím, že přijedu-li alespoň čtvrtého, má pro mě připravenou krabici rachejtlí a malý kanón na jejich odpalování. Když jsem uslyšel zvonek, právě jsem říkal: „Víš, že bych moc rád přijel, ale na zápraží postává policejní inspektor – nebo možná seržant – a domáhá se vstupu. Možná strávím dnešní noc v lochu. Nashle u soudu.“
Zavěsil jsem a zvonek se opět rozezněl. Odběhl jsem do haly, pohlédl ven polopropustným sklem ve dveřích a ohlásil Wolfovi, že je to Cramer. Jen stiskl rty. Došel jsem ke dveřím, otevřel je dokořán a uvítal jsem ho: „Zdravíčko. Pan Wolfe je trochu nabručený. Čekal vás už včera.“
Většina mého projevu se minula účinkem a směrovala do jeho zad, jak kolem mě pochodoval do kanceláře. Následoval jsem ho. Cramer sňal starý, plstěný klobouk, který nosí v zimě, v létě, za deště i v pěkném počasí, beze spěchu se posadil do červeného křesla, položil klobouk na stojánek a zaostřil pohled na Wolfa. Wolfe zaostřil na něj. Vydrželi to dobrých pět vteřin, to ostření. Nešlo o souboj upřených pohledů, ani jeden si nenamlouval, že by toho druhého dokázal přinutit uhnout pohledem. Prostě jen svolávali své voje.
Potom Cramer promluvil. „Už je to třiadvacet dnů.“ Jeho hlas zněl chraptivě. To bylo neobvyklé. Obyčejně mu při rozhovoru s Wolfem trvá tak deset minut, než začne chraptět. I jeho velký, kulatý obličej byl zarudlejší než jindy, ale to mohlo být tím červencovým vedrem.
„Dvacet pět,“ upřesnil Wolfe. „Ellen Tenzerová zemřela v noci na osmého června.“
„Třiadvacet dnů od chvíle, kdy jsem tu byl.“ Cramer se v křesle opřel. „Co je s vámi? Uvízl jste?“
„Ano.“
„Starýho čerta. Na čem nebo na kom?“
Koutek Wolfových úst se pozvedl asi o osminu palce.
„Na to vám nemohu odpovědět, aniž bych vám prozradil, na čem pracuju.“
„To vím. Poslouchám vás.“
Wolfe potřásl hlavou. „Pane Cramere, jsem v přesně stejné situaci jako před třiadvaceti dny: nemám pro vás žádné informace.“
„Tomu se dá sotva věřit. Nepamatuju, že byste si někdy dával načas víc než tři neděle. Víte, kdo zabil Ellen Tenzerovou?“
„Na to mohu odpovědět. Ne.“
„Já myslím, že ano. Máte v současné době jiného klienta než paní Valdonovou?“
„I na to vám odpovím. Nemám.“
„A proto si myslím, že víte, kdo zabil Ellen Tenzerovou. Je jasné, že mezi vraždou Ellen Tenzerové a tím, k čemu vás najala paní Valdonová – ať je to cokoliv – je nějaká souvislost. Nemusím opakovat všechny podrobnosti – knoflíky, Anne Tenzerová, kombinéza, dítě v domě paní Valdonové, Goodwinova návštěva u Ellen Tenzerové v Mahopacu, její náhlý odjezd poté, co ji navštívil. Popíráte, že mezi Goodwinovou návštěvou u Ellen Tenzerové a její vraždou existuje přímá souvislost?“
„Nepopírám, ani to nepotvrzuji. Nevím. A vy také ne.“
„Houby.“ Cramerův hlas zněl ještě chraptivěji. „Umíte počítat do pěti stejně jako já. Jestli tím chcete říct, že ani jeden z nás to není schopen dokázat, oukej, ale máte to v úmyslu. Nevím, k čemu si vás paní Valdonová najala, ale zatraceně dobře vím, že hodláte čapnout toho vraha, pokud ovšem to není ona. Nemyslím, že by to byla ona, protože podle mého víte, kdo to udělal a kdyby to byla ona, už byste kápnul božskou. Můžu vám vysvětlit, proč jsem si jistý, že to víte.“
„Prosím.“
„Jsem si zatraceně jistý, že chcete vědět, kdo je vrahem. Popíráte to?“
„Připusťme to jako hypotézu.“
„V pořádku. Rozhazujete prachy paní Valdonové jako smetí. Panzer, Durkin a Cather na tom makají už tři neděle. Chodí sem každý den a někdy i dvakrát denně. Nevím, co dělají, ale vím, co nedělají – totéž se týká i Goodwina. Naprosto ignorují Ellen Tenzerovou. Nikdo z nich nezajel do Mahopacu ani za paní Nesbittovou č…
