Celá e-kniha Honba za matkou ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6. KAPITOLA
Saul Panzer, Fred Durkin a Orrie Cather střežili střídavě příjezdovou cestu k domu Ellen Tenzerové po celých dvacet hodin. Saul v pátek od tří odpoledne do devíti večer, Fred od pátečního večera do šesti hodin v sobotu ráno a Orrie od šesti do jedenácti. Nikdo se neukázal.
V sobotu dopoledne, když Wolfe sešel v jedenáct hodin do kanceláře, jediný pohled na mne mu odpověděl na otázku ještě dřív, než ji položil. Nic nového. Jako obvykle nesl v ruce orchideje, které přinesl na počest dalšího dne, stráveného v kanceláři. Vložil je do vázy na svém stole, rozložil svůj náklad do křesla a probíral se došlou poštou, kterou jsem již předtím otevřel. Když v ní nenašel nic zajímavého ani užitečného, odsunul ji stranou a zamračil se na mne.
„Zatracená věc,“ zavrčel. „Ta ženská nám utekla. Nebo ne?“
Vytáhl jsem z kapsy čtvrťák, cvrnkl jsem ho na stůl a podíval se. „Hlava,“ hlásil jsem. „Neutekla.“
„Fuj. Chtěl jsem slyšet váš názor.“
„Nechtěl. Jen zatracený pitomec může mít nějaký názor, když ho nemá čím podpořit. Chtěl jste mi jen připomenout, že kdybych tam zůstal a nejel telefonovat, mohl jsem jí sledovat.“
„Na to jsem vůbec nemyslel.“
„Ale já na to myslím. Jistě, byla to prostě smůla, ale ta smůla převezla můj mozek. To, že jsem se tam vrátil a našel ty věci, nestačí. Za pouhou hodinku bychom se byli doptali, zda v tom domě měla nějaké mimino. Nesnáším smůlu. Telefonoval Saul.“
„Kdy?“
„Před půlhodinou. Ta neteř neporodila žádné dítě v prosinci, v lednu, ani v únoru. Prověřil celé toto období a podá vám podrobné hlášení. Teď zjišťuje, jestli teta od včerejšího poledne nenavštívila neteř v jejím bytě. Je příjemné, když má člověk mozek a zároveň i štěstí. Zavolá kolem poledne, aby věděl, jestli má jet vystřídat Orrieho a…“
Zazvonil telefon, já se otočil a zvedl jsem sluchátko.
„Kancelář Nera Wol…“
„Tady Orrie Cather. Volám z budky v Mahopacu.“
„Co je?“
„Nic dobrého. V deset padesát pět přijelo auto státní policie a zajelo k domu. Vystoupili tři muži, jeden uniformovaný polda, jeden, který byl nejspíš z okresní prokuratury, a Purley Stebbins. Nejdřív zkusili dveře, pak zašli za roh, ten z prokuratury vlezl dovnitř otevřeným oknem a Stebbins s tím policajtem v uniformě se vrátili ke dveřím. Za chvíli se dveře otevřely a oni šli dovnitř. Nezdálo se, že bych jim mohl nějak prospět a tak jsem se zdejchnul. Mám se tam vrátit?“
„Jak moc si jseš jistý, že to byl opravdu Purley?“
„Blbost. Neříkal jsem, že si myslím, že to byl on. Vím to. Podávám hlášení.“
„To jistě. Tak pojeď sem.“
„Kdybych se vrátil, možná…“
„Zatraceně, pojeď domů.“
Jemně jsem složil sluchátko, nabral jsem dech a otočil jsem se.
„To byl Orrie Cather, volal z budky v Mahopacu. Řekl jsem mu, ať jede sem, protože teta se už domů nevrátí. Je mrtvá. Přijelo policejní auto se třemi muži. Teď jsou v domě a jedním z nich je Purley Stebbins. Na to člověk nepotřebuje ani mozek, ani štěstí, aby pochopil, že si seržant z newyorského oddělení vražd nevyrazil do Putnamského okresu jen kvůli knoflíkům z bílých žíní.“
Wolfovy rty se sevřely tak pevně, že to skoro vypadalo, jako by žádné neměl. Pak se rozevřely. „To je předpoklad, ale ne jistota.“
„Tohle vyřeším snadno.“ Obrátil jsem se, uchopil jsem sluchátko, vytočil číslo Gazetty, a když Wolfe slyšel, že žádám o linku Lona Cohena, přitáhl si svůj aparát a poslouchal. Lon visí na některém ze svých telefonů nejméně polovinu pracovní doby a obvykle člověk musí čekat nebo mu nechat vzkaz, ale tentokrát jsem ho zastihl mezi dvěma hovory a spojili mě s ním okamžitě. Otázal jsem se, mám-li u něj ještě nějaký kredit k dobru. Odvětil, že pokud jde o poker, tak ne, ale co se týče tipů ohledně veřejného dění, to prý ano.
„Tentokrát o žádný tip nejde,“ prohlásil jsem. „Prověřuji nějaké drby, co jsem právě zaslechl. Víš něco o ženě jménem Tenzerová? Ellen Tenzerová?“
„Ellen Tenzerová.“
„Správně.“
„Možná ano. Nech už těch zpropadených oklik, Archie. Jestli chceš vědět, jak daleko jsme s tou vraždou, prostě to ř…
