13. KAPITOLA
Když Lon Cohen tvrdil, že se kolem kočárku seběhne dav, nejspíš něco přecenil, řekl bych, že sílu vlivu Gazetty. Nedělní úlovek čítal šestadvacet fotografií – dopoledne sedm a odpoledne devatenáct. Byl jsem přítomen, když se Sally chvíli po páté vrátila s kočárkem a jeho nákladem, a pomohl jsem jí vyměnit filmy. V přední kameře byly jen dva snímky, ale i tak jsme film přetočili a vyjmuli. Vzhledem k tomu, jak jsme utráceli klientčiny prachy, už na dalších pár dolarech nezáleželo.
O čtyřiadvacet hodin později jsme ještě stále netušili, zda máme či nemáme fotografii matky. Věděli jsme jen tolik, že Lucy na žádném z těch šestadvaceti obrázků nepoznala nikoho, koho by byla schopná pojmenovat, a Julian Haft, Willis Krug a Leo Bingham tvrdili, že také nikoho neznají. Wolfe jim hned ráno zatelefonoval a požádal je, aby si ty fotky prohlédli, aniž by jim vysvětlil, kde jsme k nim přišli, a jakmile jsem od Ala Posnera dostal vyvolané snímky, rozeslal jsem je po poslíčcích. Do pěti hodin nám všichni telefonovali. Všechny tři výsledky negativní. Zanesl jsem jednu soupravu obrázků k Lucy a ona si je důkladně prohlédla. U jednoho z nich si nebyla úplně jistá, ale žena, kterou jí připomínal, byla na seznamu a Saul ji eliminoval. Navrhla, abych počkal, až se Sally vrátí z odpolední vycházky s dítětem, a hned si převzal další dávku filmů, ale chtěl jsem být v 35. ulici, až se ozvou Krug, Haft a Bingham. Dvacet minut po čtvrté už jsem měl hlášení od Hafta a Binghama, ale Krug ještě nevolal, takže když zazvonil telefon, domníval jsem se, že je to on. Ale nestačil jsem se ani ohlásit jako obvykle a již jsem byl přerušen.
„Saul. Archie, volám z budky na Univerzitním náměstí.“
„No?“
„Možná máme kliku. Myslíme, že se něco stalo. Ve čtyři hodiny a čtyři minuty zastavil na severní straně náměstí taxík, zaparkoval v druhé řadě od chodníku a vystoupila nějaká žena. Přecházela přes ulici a rozhlížela se. Taxík zůstal na místě. V půli cesty přes náměstí zpozorovala kočárek, zamířila k němu a přišla až docela blízko. Nesklonila se nad ním, ani nenatáhla do kočárku ruku, ale promluvila na Sally. Zůstala tam necelou minutu, asi čtyřicet vteřin. Orrie měl auto až za rohem, ale na tom nezáleželo, protože na ni čekal taxík. Vrátila se k němu a odjela. Úplná nádhera. Mám tady trčet až do pěti?“
„Ne. Zjisti toho taxíkáře.“
„Chceš číslo?“
„Jistěže. Co kdyby tě něco přejelo.“
Nadiktoval mi registrační číslo taxíku, já si ho zapsal a sdělil jsem mu, že od 16.45 do 18.00 budu pryč. Skočím si za Sally pro filmy a zanesu je Alu Posnerovi. Když jsem zavěsil, zůstal jsem celou minutu sedět, jen tak jsem dýchal a měl jsem z toho větší potěšení, než kdykoliv v posledních týdnech. Pak jsem zavolal domácím telefonem do skleníků.
„Ano?“
„Gratuluju. Vaše teorie o tom, že žena, která porodila před půl rokem dítě, se možná bude chtít na něj podívat, byla správná. Správné bylo i rozhodnutí mít na místě nejen kamery, ale i lidi. Odcházím za deset minut a myslel jsem, že byste to rád věděl. Vsázím dvě ku jedné, že se nám podařilo ulovit matku. Možná tři ku jedné.“
„Referujte, prosím.“
„S radostí.“ Všechno jsem mu vypověděl. „Je-li to matka, máme ji. To, kam ji ten taxík odvezl, nám možná nijak nepomůže, ale Saul pochopitelně bude vědět, který je to obrázek. Ještě jednou gratuluju.“
„Uspokojivé.“ A zavěsil.
O několik minut později, právě jsem se zvedal k odchodu, telefonoval Krug, aby mi sdělil, že na fotografiích, jež jsem mu poslal, nikoho nepoznal, a nejspíš ho překvapilo, jak vesele jsem to přijal.
Pondělní úlovek byl v porovnání s nedělí víc než dvojnásobný a Sally v poledne filmy vyměnila, takže jsme měli celkem šest cívek. Dohromady čtyřiapadesát snímků a jeden z nich bychom byli ochotni vyvážit rubíny. Ještě před šestou jsem s nimi dorazil do 47. ulice, ale Al je nemohl vyvolat hned večer. Dva z jeho lidí měli dovolenou, třetí onemocněl a on byl zavalen prací. Přesvědčil jsem ho, aby mi zítra v osm ráno otevřel, a odnesl jsem si snímky z…
