Celá e-kniha Muž v hnědém obleku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola XV.
DÉMANTY!
Ztrnule jsem se dívala, jakoby fascinována, na hromádku kaménků na lůžku. Zvedla jsem jeden z nich, který nebýt tak těžkým, mohl býti úlomkem nějaké rozbité lahve.
„Jste si tím jista, Zuzano?“
„Oh ano, drahoušku. Viděla jsem příliš často hrubé démanty, abych mohla o tom pochybovati. Tyhle jsou překrásné, ano — ba skoro bych řekla, že některé z nich jsou unikáty. Jistě, že se za nimi tají nějaká záhada!“
„Příběh, který jsme dnes v noci slyšely,“ vykřikla jsem.
„Myslíte —?“
„Ano, příběh plukovníka Raceho. V tom nemůže být jen pouhá náhodná souvislost, jeho vypravování mělo jistě určitý účel.“
„Myslíte proto, aby viděl, jaký to bude mít účinek?“
Přikývla jsem.
„Účinek na sira Eustacha!“
„Ano.“
Sotva však jsem to dořekla, začala jsem o tom pochybovati. Byl to skutečně sir Eustach, jenž měl být předmětem této zkoušky, anebo bylo vyprávění určeno k vůli mně? Vzpomněla jsem si, že včerejší noční rozmluva vzbudila ve mně dojem jako bych byla „zkoušena“. Z neznámé mi příčiny plukovník Race mne podezříval. Co však má on společného s celou věcí? V jaké by mohl být souvislosti s touto záležitostí?
„Kdo je to plukovník Race?“ tázala jsem se.
„To je poněkud záhadné,“ řekla Zuzana. „Jest velmi dobře znám jako lovec veliké zvěře a jak jste sama dnes v noci slyšela, říkal, že je vzdáleným příbuzným sira Vavřince Eardsleye. Nesetkala jsem se s ním vskutku dříve až na této plavbě. Velmi často koná cesty do Afriky a zase zpět. Všeobecně se říká, že je ve službách tajné policie. Nevím, zda je to pravda čili nic. Zcela jistě je to poněkud záhadná osobnost.“
„Počítám, že zdědil obrovské jmění po siru Vavřinci Eardleyovi, že?“
„Má drahá Anno, musí se v penězích přímo váleti. Víte, že by byl pro vás skvělou partií?“
„Nemohu mu dobře nadcházeti, dokud je s vámi na lodi,“ řekla jsem se smíchem. „Oh tyhle vdané ženy!“
„Opravdu spolu dobře vycházíme,“ zašeptala souhlasně Zuzana. „Každý však ví, že jsem bezvýhradně věrná Clarenci, — mému manželi. Je to tak bezpečné a příjemné vyznávati lásku oddané a věrné, vdané ženě.“
„Clarence musí být jistě velmi šťasten, má-li takovou ženu, jako vy.“
„Nu, myslím, že život se mnou je únavným. Přece však může kdykoliv uniknouti do zahraničního ministerstva, kde si nasadí monokl a prospí se v pohodlné lenošce. Mohli bychom mu poslati kabelogram, aby nám sdělil vše, co ví o Raceovi, Posílám ráda kabelové depeše. Dopalují tolik Clarenceho! Vždycky mi říká, že by býval právě tak dobře postačil dopis. Přes to však nemyslím, že by nám něco o něm řekl. Je až úzkostlivě diskrétní. Proto je také konec konců život s ním tak obtížným. Avšak pokračujme v našich zásnubech. Jsem si jista, že plukovník Race je velmi okouzlen vaší osobou, Anno. Věnujte mu několik pohledů z těch vašich šelmovských očí, a věc je hotova. Každému je snadno zasnoubiti se na palubě lodi. Není zde opravdu nic jiného na práci.“
„Nechci se provdati.“
„Opravdu?“ pravila Zuzana. „Proč ne? Jsem tak ráda, že jsem provdána — i když je mým manželem Clarence!“
Ušklíbla jsem se její žvatlavosti.
„Co bych ráda věděla,“ řekla jsem umíněně, „je, co s tím má plukovník Race společného? Je do věci nějakým způsobem zapleten.“
„Vy tedy nemyslíte, že to byla spíše jen náhoda, že vyprávěl tento příběh?“
„Nemyslím,“ rozhodně jsem odvětila. „Díval se při tom na nás všechny velmi pozorně. Vzpomeňte si, že jen některé diamanty byly znovu nalezeny, ne všechny. Patrně jsou to tyto kameny, které chybějí — anebo snad —“
„Nebo snad — co?“
Neodpověděla jsem přímo.
„Ráda bych věděla, co se stalo s oním druhým mužem. Ne s Eardsleyem — s oním — jak se jenom jmenoval — Lucasem!“
„Dostaneme se přece jenom nějak věci na kloub. Jsou to diamanty, za nimiž jdou všichni tito lidé. Onen „muž v hnědém obleku“ musil zabíti Nadinu Jistě jen k vůli tomu, aby se zmocnil diamantů.“
„On ji nezabil,“ řekla jsem ostře.
„Jistě ji zabil. Kdo by to byl jiný učinil?“
„Nevím. Jsem však přesvědčena, že on ji nezabil.“
„Vstoupil do onoho domu tři minut…
